242 C 44/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 58.707 Kč s příslušenstvím + 12 665,51 Kč - smlouva o úvěru + smluvní pokuta

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 41.801 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 41.801 Kč od 27.8.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobní návrh se ohledně částky 16.906 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16.906 Kč od 27.8.2019 do zaplacení, částky 12.665,51 Kč, úroku ve výši 62,47 % ročně z částky 49.589,05 Kč od 19.1.2019 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 196.776 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal vydání rozhodnutí, dle kterého by žalovaný byl zavázán k zaplacení částky ve výši 58.707 Kč z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum]. Na žádost žalovaného žalobce poskytl tomuto peněžní prostředky ve výši 50.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný byl dle smlouvy povinen vždy k 13. dni kalendářního měsíce uhradit žalobci splátku ve výši 2.733 Kč. Částka kromě dlužné jistiny zahrnuje rovněž nárok žalobce na smluvní pokutu ve výši 998 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného v částce 400 Kč, vedle toho žalobce nárokuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru (včetně smluvní pokuty a nákladů za prodlení žalovaného) počínaje dnem [datum] ve výši 12.665,51 Kč. Součástí nároku žalobce je rovněž příslušenství ve formě zákonných a smluvních úroků z prodlení v sazbě 62,47 % ročně z dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě písemně nevyjádřil, byť mu byla jak žaloba, tak výzva k vyjádření se přípustným způsobem podle zákona č. 99/1963 Sb., dále jen o. s. ř., zaslány.

3. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum], ke kterému se žalovaný po řádném a včasném předvolání bez omluvy nedostavil. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. soud jednal v nepřítomnosti žalovaného a rozhodl po provedeném dokazování na základě listinných důkazů založených ve spise.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k těmto dílčím skutkovým závěrům:

5. Z návrhu na uzavření úvěrové smlouvy ze dne ze dne [datum] vyplývá, že ta byla cca v 16:35 hod. podepsaná žalovaným a zprostředkovatelem žalobce. Žalobce sám smlouvu akceptoval dne [datum]. Z prohlášení klientů ve vztahu k informacím pro klienty poskytnuté zprostředkovatelem úvěru ze dne [datum] a vygenerované v 16:31 hod., soud zjistil, že se žalovaný měl seznámit s právy a povinnostmi pohledem ustanovení § 92 zákona o spotřebitelském úvěru. V předsmluvním formuláři smlouvy jsou rovněž jako ve smlouvě zachyceny parametry úvěrové smlouvy odpovídající obsahu zákona o spotřebitelském úvěru. Dle obsahu smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 50.000 Kč na účet označený jménem žalovaného č. [bankovní účet] s tím, že žalovaný se zavázal vrátit žalobci úvěr formou 60 měsíčních splátek po 2.733 Kč splatných vždy k 13. dni kalendářního měsíce. Celkem se žalovaný zavázal žalobci uhradit částku ve výši 163.980 Kč. Ve smlouvě byly definovány úroky ve výši 83,86 % p. a. a roční procentní sazba nákladů úvěru ve výši rovněž 83,86 % /část A) smlouvy/, dále údaje o zesplatnění úvěru pro případ prodlení klienta /bod 6.3 smlouvy/. Z oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] je zjevné, že žalobce dopisem z téhož dne žalovanému potvrdil, že došlo ke schválení úvěrové smlouvy. Z dokladu o vyplacení vyplývá, že částka 50.000 Kč byla z účtu žalobce poukázána na účet žalovaného, uvedený v úvěrové smlouvě jako č.: [bankovní účet].

6. Z přehledu karty klienta/žalovaného, je patrné, že na dluh byly uhrazené tři splátky po 2.733 Kč s tím, že u druhé splátky se dostal do prodlení a učinil tak úhradu 5 dní po splatnosti. Poté již žalovaný neuhradil nic.

7. Dále se soud zabýval okolnostmi platného uzavření úvěrové smlouvy. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek vyplývá, že se žalobce pokusil prostřednictvím [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] vysvětlit způsob výpočtu efektivní úrokové sazby s porovnáním s nominální úrokovou sazbou, kterou vždy (jak je patrné z přílohy k vyjádření se znalce) převyšuje. Z výpisu ze systému [příjmení] ze dne [datum] je zjevné, že žalovaný nebyl veden jako dlužník. Z listiny týkající se interního screeningu žalobce se podává, že žalovaný byl pohledem CBS skóre hodnocen [číslo] kterému odpovídá, pohledem katalogu žalobce (hodnocení bonity klienta), tzv. kategorie II., tzn. střední riziko ve vztahu k poskytnutí a splacení úvěru.

8. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne [datum] se podává, že žalovaný disponoval za poslední 3 kalendářní měsíce v období od [datum] do [datum] čistým příjmem ve výši 20.939 Kč, v období od [datum] do [datum] pak čistým měsíčním příjmem ve výši 19.716 Kč, když jeho zaměstnavatelem byla [anonymizována dvě slova] [obec], [ulice a číslo] Tyto skutečnosti jsou doloženy výpisem z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] a výpisem zúčtované mzdy u zaměstnavatele. Současně z obsahu potvrzení zaměstnavatele vyplývá, že zaměstnavatel je mimo zákonné srážky povinen odvádět z příjmu žalovaného srážky s poznámkou„ půjčka z FKSP 500 Kč“.

9. Z hodnocení klienta ze dne [datum] bylo soudem zjištěné, že žalobce zaznamenal příjmy žalovaného ve výši cca 20.048 Kč měsíčně, které pocházejí ze zaměstnání. Výdaje vnímal jako součet částek, které je nutné rezervovat na životní minimum ve výši 3.410 Kč, na 2 děti v domácnosti – ve výši 3.500 Kč a na bydlení ve výši 1.300 Kč. Celkově tvrzené výdaje žalovaného činily částku 8.210 Kč. Tudíž volné zdroje po započtení rezervy ve výši 1.000 Kč byly žalobcem stanoveny na částku 10.838 Kč měsíčně.

10. Výzvou ze dne [datum] a [datum] byl žalovaný vyzván k uhrazení dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě částky po zesplatnění. Předžalobní výzvou ze dne [datum], odeslané žalovanému dne [datum], byl žalovaný vyzván k uhrazení dluhu před podáním žaloby ve lhůtě 15 dnů, jak plyne z předmětné výzvy a podacího archu.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Žalovaný skutečně obdržel od žalobce částku 50.000 Kč na jím uvedený účet, avšak na čerpanou částku zaplatil žalobci jen 8.199 Kč (představující tři plné splátky). Pohledem smluvních ujednání žalobci svědčilo právo úvěr zesplatnit a požadovat po žalovaném úhradu celého dluhu, což i učinil.

15. Soud se rovněž zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud ve vztahu k této věci uvádí, že pohledem právní úpravy tak předně posuzoval, zda je nárok žalobce po právu, anebo není. Případně v jaké výši je po právu a v jaké již není. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.

16. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 ZSÚ je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

17. Uvedeným úhlem pohledu je i přes obsah ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ soudem nahlíženo na zákonnou úpravu tak, že postup odborně vybaveného poskytovatele úvěru jdoucí příkře proti zájmů spotřebitele, např. v tom smyslu, že neprověřil řádným způsobem jeho poměry (§ 75, § 86 citovaného zákona), nemůže požívat právní ochrany a vede k absolutní neplatnosti. Spotřebitel obecně není tak odborně vybavený jako poskytovatel úvěru, když jeho snahou je na úvěr dosáhnout. I proto spotřebitelské právo stanoví povinnosti zatěžující předně poskytovatele úvěru, který by měl s náležitou odbornou péčí jako profesionál posoudit a prověřit rizika spojená s poskytnutím úvěru tomu kterému spotřebiteli, zde žalovanému. Jeho postup by měl být řádný a odborný a nikoliv formální či laxní, anebo takový, který se zaměří jen na prověření příjmové stránky spotřebitele (žadatele o úvěr) a za využití úvěrové matematiky a efektivní úrokové sazby (převyšující výrazně i nominální úrokovou sazbu) spotřebiteli/žalovanému v rámci tzv. adhézní (formulářové) smlouvy zcela nepřiměřeně tvrdě (v porovnáními se zjištěnými možnostmi úvěrovaného) nastaví podmínky, za kterých má úvěr čerpat a splácet. Pohledem obsahu smluvního vztahu jde jen o maximalizaci nepřiměřeně vysokého zisku, jdoucímu přímo proti obsahu spotřebitelského práva a ochrany spotřebitele, která obecně modifikuje smluvní autonomii obligačních stran (sp. zn. I. US 523/07).

18. Po provedeném dokazování soud zjistil, že povinnost poskytovatele úvěru (žalobce) spočívající v odborném posouzení schopnosti spotřebitele, v daném případě žalovaného, splácet spotřebitelský úvěr, byla jednoznačně ze strany žalobce zanedbána. Ačkoli registr Solus negativní informace ohledně žalovaného nepřinesl, tak deklarované skóre 359 odpovídá pohledem soudu informacím, které by si měl poskytovatel úvěru předem ověřit. V rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel žalobce z údajů tvrzených dlužníkem v rámci žádosti o úvěr, podpořených předloženými dokumenty v podobě potvrzení zaměstnavatele o příjmu z pracovního poměru k zaměstnavateli [anonymizována dvě slova] [obec] a výpisem zúčtované mzdy u zaměstnavatele. Výdaje žalobce posoudil jako součet částek uvedených žalovaným v podobě životního minima ve výši 3.410 Kč, výdajů na 2 děti v domácnosti ve výši 3.500 Kč a výdajů na bydlení ve výši 1.300 Kč. Celkově výdaje činily částku 8.210 Kč. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaný sice učinil prohlášení o svém pravidelném měsíčním příjmu, který rovněž doložil, avšak nedoložil žádné listinné důkazy prokazující jeho výdaje, kdy vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný se zavázal vrátit žalobci za úvěr o částce 50.000 Kč částku v celkové výši 163.980 Kč, má soud za to, že daná skutečnost měla logicky vést žalobce k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Deklarovaná výše výdajů žalovaného je navíc nepřiměřeně nízká pohledem běžných cen a cenové hladiny obecně. Soud se nemohl v daném případě spokojit se způsobem, jak žalobce posuzoval výdajovou stránku žalovaného, mimo to nelze v konkrétním případě toho kterého spotřebitele vycházet ze standardizovaných tabulkových údajů pohledem zákona o životním a existenčním minimu. V kontextu náhledu soudu do vnitřního systému soudu (ISAS) je zjevné, že žalovaný je zatížen dalšími úvěry a nehrazenými povinnostmi, které jsou uplatňovány u soudu. Postup žalobce tak lze vyhodnotit jako úvěrově benevolentní, vedený snahou o poskytnutí úvěru. Výdajová stránka žalovaného měla být detailněji prověřena a doložena, alespoň tedy co do nákladů na bydlení, celkový příjem domácnosti a skutečně hrazených výdajů na děti žadatele. Postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného byl zcela neodborný a ryze formální, a je proto jej ze strany soudu posoudit jako postup neprofesionální, který nemůže přivodit pro žalobce jen příznivé důsledky ve smyslu respektování všech jím v řízení uplatněných nároků.

19. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy, když smluvní podmínky zcela nevýhodné pro spotřebitele umožňují získat neoprávněný a mnohdy až lichvářský profit pro poskytovatele úvěru (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Ke všem shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., za využití ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od jistiny úvěru (50.000 Kč) odečetl splátky, které žalovaný prokazatelně žalobci uhradil, tedy částku 8.199 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 41.801 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Vedle toho vznikl žalobci rovněž nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky 41.801 Kč v zákonné výši, která dle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v dané době dosahovala 10,00 % ročně, a to ode dne následujícího po uplynutí 15 denní lhůty k zaplacení dlužné částky v předžalobní výzvě k plnění ([datum]). Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., tzn. teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (např. rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Ve zbylé části nároku žalobce na úhradu částky jistiny ve výši 16.906 Kč (58.707 Kč – 41.801 Kč) spolu s požadovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16.906 Kč od [datum] do zaplacení, dále nárokované částky ve výši 12.665,51 Kč a úroku ve výši 62,47 % ročně z částky 49.589,05 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 196.776 Kč, soud vzhledem k uvedenému neshledal žalobu důvodnou a nárok žalobce zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu žalobce v řízení představuje vzhledem k celkově žalované částce právě 29,10 %, když přiznána byla částka ve výši 41.801 Kč a na úroku částka 9.963,53 Kč kapitalizovaná ke dni vyhlášení rozsudku, naopak míra neúspěchu pak představuje 70,90 %, když žaloba nebyla přiznána co do částky 29.571,51 Kč a úroků v souhrnné kapitalizované výši 96.540,13 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalovaného. Jelikož u žalovaného žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku III. uvedeno.