242 C 48/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 29.403 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11.005 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> II. Žaloba se zamítá ohledně pohledávky ve výši 7.560 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 37.560 Kč od 7.11.2019 do 2.12.2019 ve výši 260,83 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 34.565 Kč od 3.12.2019 do 8.4.2020 ve výši 1.228,98 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 30.565 Kč od 9.4.2020 do 8.6.2020 ve výši 517,91 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 26.565 Kč od 9.6.2020 do 10.7.2020 ve výši 236,13 Kč zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 22.565 Kč od 11.7.2020 do 12.8.2020 ve výši 206,85 Kč zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 18.565 Kč od 13.8.2020 do zaplacení, dále pohledávky ve výši 10.838,80 Kč, dále úroku z úvěru ve výši 84,70 % ročně z částky 30.000 Kč od 7.11.2019 do 8.4.2020 ve výši 10.367,28 Kč, úroku z úvěru ve výši 84,70 % ročně z částky 29.167,56 Kč od 9.4.2020 do 8.6.2020 ve výši 3.992,45 Kč, úroku z úvěru ve výši 84,70 % ročně z částky 25.167,56 Kč od 9.6.2020 do 10.7.2020 ve výši 1.807,36 Kč, úroku z úvěru ve výši 84,70 % ročně z částky 21.167,56 Kč od 11.7.2020 do 12.8.2020 ve výši 1.567,50 Kč úroku z úvěru ve výši 84,70 % ročně z částky 17.167,56 Kč od 13.8.2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 7.11.2019 dosáhne částky 64.692 Kč. <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se svojí žalobou domáhal vydání rozhodnutí, dle kterého by žalovaný byl zavázán k zaplacení částky ve výši 29.403 Kč z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum]. Na žádost žalovaného žalobce poskytl žadateli peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný byl dle smlouvy povinen vždy k 1. dni kalendářního měsíce uhradit žalobci splátku ve výši 2.995 Kč. Částka kromě dlužné jistiny zahrnuje rovněž nárok žalobce na smluvní pokutu ve výši 998 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného v částce 400 Kč, vedle toho žalobce nárokuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru (včetně smluvní pokuty a nákladů za prodlení žalovaného) počínaje dnem [datum] ve výši 10.838,80 Kč. Součástí nároku žalobce je rovněž příslušenství ve formě zákonných a smluvních úroků z prodlení v sazbě 84,70 % ročně z dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě písemně nevyjádřil, byť mu byla jak žaloba, tak výzva k vyjádření se přípustným způsobem podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), zaslány.

3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalovaný po řádném a včasném předvolání bez omluvy nedostavil. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. soud jednal v nepřítomnosti žalovaného a rozhodl po provedeném dokazování na základě listinných důkazů založených ve spise.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k těmto dílčím skutkovým závěrům:

5. Z výpisu se seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobce má povolení k činnosti poskytovat spotřebitelské úvěry dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Z kopie občanského průkazu žalovaného je zjevné, že totožnost žalovaného byla žalobcem dne [datum] ověřena.

7. Z návrhu na uzavření úvěrové smlouvy ze dne ze dne [datum] vyplývá, že ta byla podepsaná žalovaným a zprostředkovatelem žalobce. Žalobce sám smlouvu akceptoval dne [datum]. Z obsahu smlouvy soud zjistil, že se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč na účet označený jménem žalovaného č. [bankovní účet] s tím, že žalovaný se zavázal vrátit částku žalobci formou 18 měsíčních splátek po 2.995 Kč splatných vždy k 1. dni kalendářního měsíce. Celkem se žalovaný zavázal žalobci uhradit částku ve výši 53.910 Kč. Ve smlouvě byly definovány úroky ve výši 126,70 % p. a. a roční procentní sazba nákladů úvěru ve výši rovněž 126,70 % /část A) smlouvy/, dále údaje o zesplatnění úvěru pro případ prodlení klienta /bod 6.3 smlouvy/. Součástí smlouvy o úvěru byl splátková kalendář, který evidoval počet jednotlivých splátek úvěru ve sjednané výši.

8. Z předsmluvního formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který se vztahuje k návrhu úvěrové smlouvy, vyplývá, že jej žalovaný podepsal rovněž dne [datum]. V předsmluvním formuláři smlouvy jsou stejně jako ve smlouvě zachyceny parametry úvěrové smlouvy odpovídající obsahu zákona o spotřebitelském úvěru.

9. Z prohlášení klientů ve vztahu k informacím pro klienty poskytnuté zprostředkovatelem úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že se žalovaný měl seznámit s právy a povinnostmi pohledem ustanovení § 92 zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Z dokumentu ČNB označeného jako„ Informace o zápůjčních sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru“ vyplývá, že se touto formou snažil žalobce poukázat na relevantní skutečnosti, které je nutné zohlednit při posuzování jednotlivých výjimek z plné působnosti uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru a rovněž při aplikaci na posuzovaný případ na to, že údaj o zápůjční úrokové sazbě odpovídá sazbám obvyklým na trhu spotřebitelských úvěrů, když naopak databáze ARAD (veřejná databáze ČNB sestavená pro měnové účely) nereflektuje reálné úrokové sazby úvěrů na trhu v ČR. Z dopisu ČNB ze dne [datum] adresovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátovi, je zjevné, že se žalobce snažil poukázat na shodné skutečnosti. Z dopisu [právnická osoba] ze dne [datum] a dopisu [právnická osoba] ze dne [datum] vyplývá, že i v daném případě žalobce poukazuje na skutečnost, že údaje o obvyklých úrokových sazbách dle databáze [příjmení] neodpovídají sazbám poskytovaným bankovními subjekty finančního trhu, když ty jsou v reálných případech vyšší.

11. Z oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce dopisem z téhož dne žalovanému potvrdil, že došlo dne [datum] ke schválení úvěrové smlouvy.

12. Z dokladu o vyplacení vyplývá, že částka 30.000 Kč byla dne [datum] poukázána z účtu žalobce na účet žalovaného, uvedený v úvěrové smlouvě jako č.: [bankovní účet]. Existence účtu vedeného na osobu žalovaného byla ověřena z kopie záhlaví výpisu z předmětného účtu vedeného u [anonymizováno].

13. Z přehledu karty klienta, zde žalovaného, je patrné, že na dluh bylo žalovaným uhrazeno celkem 10 splátek v celkové výši 18.995 Kč, přičemž následně již žalovaný ničeho neuhradil.

14. Z výpisu ze systému [příjmení] ze dne [datum] je zjevné, že žalovaný v rozhodné době nebyl veden jako dlužník.

15. Z listiny týkající se interního screeningu žalobce se podává, že žalovaný byl pohledem CBS skóre hodnocen [číslo] kterému odpovídá, pohledem katalogu žalobce (hodnocení bonity klienta), tzv. kategorie II., tzn. menší riziko ve vztahu k poskytnutí a splacení úvěru.

16. Z potvrzení [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne [datum] soud zjistil, že žalovanému je vyplácen invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 11.055 Kč měsíčně.

17. Z hodnocení klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný označil za svůj čistý měsíční příjem v podobě vypláceného důchodu částku 11.000 Kč, což současně označil za jeho celková měsíční aktiva. Za výdaje zde označil žalovaný částku 1.830 Kč vynaloženou měsíčně na bydlení. Žalobce vnímal celkové výdaje žalovaného jako součet tvrzených nákladů a k tomu částky, kterou je nutné rezervovat na životní minimum jednotlivce ve výši 3.410 Kč. Celkové výdaje žalovaného tak dosahovaly částky 5.240 Kč. Tudíž volné měsíční zdroje žalovaného po započtení rezervy ve výši 500 Kč byly žalobcem stanoveny na částku 5.260 Kč měsíčně. Žalovaný v hodnocení dále uvedl, že je rozvedený a nežije s nikým ve společné domácnosti. Za formu bydlení označil„ vlastní“. Za ostatní výdaje vynaložené na dopravu, záliby apod. označil žalovaný nulovou částku, stejně tak uvedl nulové výdaje vynaložené na splátky dalších úvěrů, děti v domácnosti či spoření.

18. Z výzev ze dne [datum] a [datum] soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobce vyzýván k uhrazení dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě částky po zesplatnění. Z předžalobní výzvy ze dne [datum], dle podacího archu odeslané žalovanému téhož dne, bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dluhu před podáním žaloby ve lhůtě 15 dnů od data odeslání tohoto oznámení.

19. Z výše uvedených skutečností soud zjistil, že žalovaný uzavřel s žalobcem dokument označený jako„ smlouva o úvěru“, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému částku 30.000 Kč na jeho bankovní účet. Žalovaný se tímto ujednáním zavázal uhradit žalobci částku 53.910 Kč formou 18 pravidelných splátek, uhradil však žalobci prostřednictvím 10 nepravidelných splátek částku ve výši 18.995 Kč.

20. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

21. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Žalovaný skutečně obdržel od žalobce částku 30.000 Kč na jím uvedený účet, avšak na čerpanou částku zaplatil žalobci jen 18.995 Kč namísto celkové žalobcem požadované částky 53.910 Kč. Pohledem smluvních ujednání žalobci svědčilo právo úvěr zesplatnit a požadovat po žalovaném úhradu celého dluhu, což i učinil.

25. Soud se rovněž zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud ve vztahu k této věci uvádí, že pohledem právní úpravy tak předně posuzoval, zda je nárok žalobce po právu, anebo není. Případně v jaké výši je po právu a v jaké již není.

26. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 ZSÚ je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

27. Uvedeným úhlem pohledu je i přes obsah ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ soudem nahlíženo na zákonnou úpravu tak, že postup odborně vybaveného poskytovatele úvěru jdoucí příkře proti zájmů spotřebitele, např. v tom smyslu, že neprověřil řádným způsobem jeho poměry (§ 75, § 86 citovaného zákona), nemůže požívat právní ochrany a vede k absolutní neplatnosti. Spotřebitel obecně není tak odborně vybavený jako poskytovatel úvěru, když jeho snahou je na úvěr dosáhnout. I proto spotřebitelské právo stanoví povinnosti zatěžující předně poskytovatele úvěru, který by měl s náležitou odbornou péčí jako profesionál posoudit a prověřit rizika spojená s poskytnutím úvěru tomu kterému spotřebiteli, zde žalovanému. Jeho postup by měl být řádný a odborný a nikoliv formální či laxní, anebo takový, který se zaměří jen na prověření příjmové stránky spotřebitele (žadatele o úvěr) a za využití úvěrové matematiky a efektivní úrokové sazby (převyšující výrazně i nominální úrokovou sazbu) spotřebiteli/žalovanému v rámci tzv. adhézní (formulářové) smlouvy zcela nepřiměřeně tvrdě (v porovnáními se zjištěnými možnostmi úvěrovaného) nastaví podmínky, za kterých má úvěr čerpat a splácet. Pohledem obsahu smluvního vztahu jde jen o maximalizaci nepřiměřeně vysokého zisku, jdoucímu přímo proti obsahu spotřebitelského práva a ochrany spotřebitele, která obecně modifikuje smluvní autonomii obligačních stran (sp. zn. I. US 523/07).

28. Po provedeném dokazování soud zjistil, že povinnost poskytovatele úvěru (žalobce) spočívající v odborném posouzení schopnosti spotřebitele, v daném případě žalovaného, splácet spotřebitelský úvěr, byla jednoznačně ze strany žalobce zanedbána. Ačkoli registr Solus negativní informace ohledně žalovaného nepřinesl, přesto je nutné dostatečně ověřit zejména aktiva a pasiva posuzovaného klienta tak, aby byl schopen nastavené splátky hradit. V rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel žalobce z údajů tvrzených dlužníkem v rámci žádosti o úvěr, podpořených předloženými dokumenty v podobě potvrzení [obec] [anonymizována tři slova], dle kterého je žalovanému vyplácen invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 11.055 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného pak posoudil žalobce jako součet částek životního minima ve výši 3.410 Kč a výdajů na bydlení (nájem, inkaso) ve výši 1.830 Kč. Celkové výdaje po započtení rezervy 500 Kč tak pro účely posouzení úvěru dosahovaly částky 5.740 Kč. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaný doložil potvrzení o vyplácené dávce důchodu, avšak nedoložil žádné listinné důkazy prokazující jeho výdaje, kdy vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný se zavázal vrátit žalobci za poskytnuté prostředky ve výši 30.000 Kč částku v celkové výši 53.910 Kč při RPSN ve výši 126,70 %, má soud za to, že daná skutečnost měla logicky vést žalobce k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Soud přitom neporovnával míru úrokové sazby 126,70 % p. a. a míru RPSN 126,70 % oproti údajům v databázi ARAD, ale má dané nastavené podmínky za nepřiměřené při komplexním porovnání s obdobnými úvěry poskytovanými na trhu pohledem obecné právní praxe. Konkrétně k otázce bydlení žalovaný uvedl, že žije sám v domácnosti a hradí částku vynaloženou na bydlení ve výši 1.830 Kč měsíčně, přičemž tato skutečnost nebyla nikterak doložena (např. formou výpisu z účtu, složenkami či smlouvami ve věci hrazení a sjednání záloh za energie, výpis o vlastnictví nemovitosti atd.). Současně je zjevné, že částka ostatních výdajů žalovaného v tvrzené výši 0 Kč měsíčně nemůže být uvedená pravdivě, když není zřejmé, z čeho by v takovém případě žalovaný hradil výdaje vynaložené na dopravu, stravu či léky. To obzvláště za situace, kdy žalovaným je klient pobírající invalidní důchod pro nepříznivý zdravotní stav. Tento rozpor však měl žalobce zkoumat a nespokojit se pouze s údaji tvrzenými klientem, který mnohdy, obzvlášť při půjčování většího objemu peněz, jedná účelově a v časové tísni. Pouhým nahlédnutím na uváděné výdaje lze rovněž dospět k závěru, že celkově deklarovaná výše výdajů žalovaného je zjevně nepřiměřeně nízká pohledem běžných cen a cenové hladiny obecně. Soud se proto nemohl v daném případě spokojit se způsobem, jak žalobce posuzoval výdajovou stránku žalovaného, mimo to nelze dle názoru soudu v konkrétním případě toho kterého spotřebitele vycházet ze standardizovaných tabulkových údajů pohledem zákona o životním a existenčním minimu. Postup žalobce tak lze vyhodnotit jako úvěrově benevolentní, vedený pouze snahou o poskytnutí úvěru. Výdajová stránka žalovaného měla být detailněji prověřena a doložena, alespoň tedy co do nákladů na bydlení a výdajů na ostatní záležitosti. Postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného byl zcela neodborný a ryze formální, a je proto jej ze strany soudu posoudit jako postup neprofesionální, který nemůže přivodit pro žalobce jen příznivé důsledky ve smyslu respektování všech jím v řízení uplatněných nároků.

29. K výše uvedenému soud navíc uvádí, že žalobce ani přes poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. nenavrhl na jednání soudu další důkazy potřebné k jednoznačnému prokázání, že žalobce dostatečným způsobem prověřil úvěruschopnost žalovaného. Soud tak v řízení postrádal důkazy o prokázání splnění této zákonné povinnosti ze strany žalobce.

30. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy, když smluvní podmínky zcela nevýhodné pro spotřebitele umožňují získat neoprávněný a mnohdy až lichvářský profit pro poskytovatele úvěru (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

31. Ze všech shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 o. z. za využití ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud tak od jistiny úvěru (30.000 Kč) odečetl splátky, které žalovaný prokazatelně žalobci uhradil, tedy částku 18.995 Kč. Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 11.005 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

32. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, úroky, smluvní pokuty či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl.

33. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, když žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.