244 C 24/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ing. Danielem Bartoněm jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 30.084,91 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacenía) částky 25.588 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25.588 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení,b) částky 4.496,91 Kč,c) úroku ve výši 14,06 % ročně z částky 22.083,17 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 123.120 Kč,se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 6. 9. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 39.070,15 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 30. 1. 2014 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 109,29 % splácet v 36 měsíčních splátkách ve výši 2.850 Kč. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, do zesplatnění úvěru zaplatil žalobkyni celkem částku 72.760 Kč. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut ve výši třikrát 228 Kč za prodlení delší než 15 dnů se 16., 17. a 25. splátkou, a ve výši třikrát 370,50 Kč za prodlení delší než 30 dnů s 15., 17. a 26. splátkou. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění úvěru, a to dle bodu 12.3 smlouvy. K zesplatnění úvěru došlo ke dni 27. 2. 2023 a k tomuto dni se nezaplacená jistina a dosud nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny úvěru, která činila celkem 31.350 Kč (původní jistina 22.083,17 Kč a přirostlé úroky 9.266,83 Kč). Žalobce žalobou požaduje aktuální dlužnou novou jistinu úvěru ve výši 31.350 Kč, dále výše uvedené smluvní pokuty v celkové výši 1.795 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru od 1. 3. 2023 do data vyhotovení žaloby ve výši celkem 5.925,15 Kč, úrok za poskytnutí úvěru v nominální roční úrokové sazbě 76,18 % ročně z částky 22.083,17 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení (maximálně však 123.120 Kč), a úrok z prodlení z částky 31.350 Kč v zákonné výši od 1. 3. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný v podání ze dne 16. 10. 2023 namítl, že je smlouva neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti. Dále namítl neplatnost úrokové sazby ve výši 109,29 %, neboť je v rozporu s dobrými mravy, když přesahuje trojnásobek úrokové sazby stanovené zákonem. Neplatná je rovněž smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné částky. Soud má v této souvislosti možnost využít korektivu dle § 577 občanského zákoníku. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

3. Žalobkyně v podání ze dne 16. 11. 2023 vzala žalobu částečně zpět a ponížila výši požadovaného smluvního úroku z 76,18 % na 14,06 %. Nově tedy žalobkyně požaduje na nové jistině úvěru pouze 23.793 Kč (původní jistina 22.083,17 Kč a přirostlé úroky 1.710 Kč). Žalobkyně rovněž ponížila požadovanou smluvní pokutu z částky 5.925,15 Kč na 4.496,91 Kč. Celkem žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby požadovala úhradu částky, jak je tato specifikována ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobkyně dále uvedla, že řádně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS a prohlášení žalovaného. Z dokladů vyplynulo, že žalovaný měl celkové měsíční příjmy 19.750 Kč, jeho náklady činily měsíčně celkem 9.800 Kč. Volné zdroje ke splácení činily 9.950 Kč. Úvěrová historie žalovaného byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Žalobkyně dále uvedla, že ve formuláři hodnocení klienta jsou výdaje pečlivě zkoumány, žalobkyně zadává zákonné životní minimum. Pokud žalovaný zatajil výdaje, nebo je uvedl v nižší výši, porušil § 6 zákona č. 89/2012 Sb., kde je uvedeno, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Žalobkyně dále ověřila občanský průkaz žalovaného, provedla výpis z NRKI a registru SOLUS, měla k dispozici potvrzení zaměstnavatele a částečný výpis z bankovního účtu (z něhož bylo ověřeno, že žalovaný je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen, a na tento je mu vyplácena měsíční mzda). K posouzení výdajů žalobkyně uvedla, že vychází z údajů uvedených žalovaným, nemá objektivní možnost si ověřit údaje sdělené žalovaným. Žalovaný byl povinen žalobkyni sdělit pravdivé a úplné údaje. Po zhodnocení uvedených dokumentů bylo na základě interního skóringu možno poskytnout požadovaný úvěr.

4. Usnesením ze dne 24. 11. 2023, č.j. 244 C 24/2023-54, soud řízení zastavil ohledně částky, v níž byla žaloba vzata zpět.

5. Na jednání dne , datum, žalobkyně odkázala na judikaturu, a to konkrétně na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21, rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 63/2023-112, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 75 ICm 3132/2019 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021. Žalobkyně dále poukázala na to, že žalovaný uhradil 29 splátek, tudíž úvěruschopnost byla zkoumána řádně.

6. Žalovaný na jednání dne 23. 4. 2024 uvedl, že nemá z čeho dluh hradit, chodí do práce, vydělává, nicméně téměř vše je mu strženo na exekuce a splátky dluhů, zůstává mu měsíčně 6.000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že tolik splátek neuhradil, splátky za žalovaného musel hradit některý z jeho rodičů.

7. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav.

8. Dne 6. 2. 2014 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, . Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet v 36 měsíčních splátkách po 2.850 Kč splatných nejpozději 15. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 109,29 % ročně. V rámci Smluvních ujednání (samostatná listina podepsaná žalovaným) byla ujednána smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky v případě prodlení více než 15 dnů a smluvní pokuta ve výši 13 % z dlužné splátky v případě prodlení více než 30 dnů. Taktéž byla ujednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 6. 2. 2014, a to v částce 40.000 Kč převodem na jeho bankovní účet (Doklad o vyplacení úvěru na č.l. 32 spisu).

9. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru ověřila totožnost žalovaného dle jeho občanského průkazu (scan OP žalovaného). Z listiny nazvané „Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaný žalobkyni sdělil, že má příjmy ze zaměstnání ve výši 19.750 Kč měsíčně. Jako výdaje je uvedena na žalovaného částka 3.800 Kč, dále na jedno nezaopatřené dítě částka 2.000 Kč a částka 4.000 Kč na nájemné, inkaso, doprava a ostatní. Celkem tedy výdaje uvedeno 9.800 Kč. Jako volné zdroje (příjmy – výdaje) je uvedeno 9.950 Kč. Žalovaný čestně prohlásil, že je ženatý, ale nežije s manželkou ve společné domácnosti. Žalovaný je od 1. 8. 2013 zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, ., jako vzdělání má vysokou školu, bydlení má vlastní. Dále je uvedeno, že byl úvěr schválen. Žalobkyně si vyžádala od žalovaného potvrzení od jeho zaměstnavatele, z něhož plyne, že žalovaný pracuje jako obsluha myčky, pracovní poměr žalovaného není sjednán na dobu určitou a že měl žalovaný za poslední tři měsíce průměrný čistý měsíční příjem ve výši 19.750 Kč. Žalobkyně měla rovněž k dispozici částečný výpis z běžného účtu žalovaného (s jednou položkou), z něhož plyne, že žalovaný dne 13. 1. 2014 obdržel mzdu ve výši 20.864 Kč. Žalobkyně si dále vyžádala výpis z NRKI (č.l. 33 spisu), z něhož plyne, že žalovaný získal 424 bodů. Z výpisu z registru SOLUS (č.l. 35 spisu) pak vyplývá, že žalovaný nemá po splatnosti žádné splátky.

10. Výzvou ze dne 27. 2. 2023 byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužných splátek a byl upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Oznámením ze dne 27. 2. 2023 bylo žalovanému sděleno, že byl úvěr zesplatněn, a žalovaný byl vyzván k úhradě celkové částky 33.145 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 9. 8. 2023, předanou k poštovní přepravě téhož dne, žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 33.145 Kč s příslušenstvím.

11. Z Karty klienta na č.l. 18 spisu vyplývá, že žalovaný na úvěr zaplatil celkem 72.760 Kč, přičemž takto žalovaný zaplatil 25 splátek. Z těchto 25 splátek bylo pouze 7 zaplaceno před termínem splatnosti, zbylých 18 bylo zaplaceno po splatnosti (často i s prodlením v řádu desítek dnů). 14 splátek zaplatil přímo žalovaný (nejspíš převodem z účtu), jedna splátka byla zaplacena , Jméno zainteresované osoby 0/0, (opět nejspíše převodem z účtu) a 10 splátek bylo zaplaceno vkladem hotovosti.

12. Z databáze časových řad ARAD České národní banky (č.l. 56 spisu) soud zjistil, že průměrná úroková sazba nových bankovních úvěrů na spotřebu pro domácnosti v únoru 2014 činila 14,18 %.

13. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

18. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od spotřebitele, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že věřitel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“21. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně ověřovala příjmy žalovaného (doložené potvrzení zaměstnavatele a výpis z účtu s příchozí mzdou). V tomto směru nelze žalobkyni nic vytknout. Žalobkyně však nijak neověřovala výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela pouze z údajů o výdajích, které jí sdělil samotný žalovaný (v listině nazvané „Hodnocení klienta“), aniž by tyto jakkoliv ověřila. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako poměrně (až podezřele) nízké, když byly uváděny výdaje žalovaného na jeho potřeby ve výši 3.800 Kč měsíčně (tedy částka o málo vyšší než životní minimum, které v rozhodném období dle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. činilo 3.410 Kč), výdaje na potřeby jednoho nezaopatřeného dítěte ve výši 2.000 Kč měsíčně (soudu není znám věk dítěte, nicméně opět se nepochybně jedná o částku blízkou životnímu minimu – viz § 3 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb., dle něhož životní minimum u dítěte do 6 let činí 1.740 Kč, u dítěte od 6 do 15 let 2.140 Kč a u dítěte od 15 do 26 let 2.450 Kč) a náklady na bydlení (inkaso) ve vlastní nemovitosti, dopravu a ostatní ve výši celkem 4.000 Kč měsíčně. Měsíční náklady ve výši 4.000 Kč na bydlení (byť ve vlastní nemovitosti), dopravu a ostatní se soudu jeví jako poměrně nízké, u nichž lze pochybovat o jejich věrohodnosti. Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby výrazně vyšší (zde žalovaný u sebe uváděl náklady o pouhých 390 Kč vyšší než životní minimum, a u nezaopatřeného dítěte náklady ve výši blízké životnímu minimu). Soud má za to, že v daném případě, a to i s ohledem na velmi nízkou výši uváděných životních nákladů žalovaného a jeho nezaopatřeného dítěte (veškeré náklady na žalovaného a jedno nezaopatřené dítě včetně bydlení ve výši pouze 9.800 Kč), měla žalobkyně přistoupit k ověření žalovaným tvrzených výdajů. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když nijak neověřovala žalovaným uváděné údaje o jeho výdajích (minimálně si žalobkyně mohla a měla od žalovaného vyžádat např. podrobné položkové výpisy z jeho bankovního účtu za předchozí měsíce, popř. doklady o nákladech žalovaného na bydlení – doklady o inkasu). Žalobkyně má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

22. K argumentu žalobkyně (s odkazem na komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru), že žalovaný uhradil 29 splátek a tudíž platí, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována řádně, soud uvádí, že s touto argumentací se nelze ztotožnit. Soud má za to, že obecně platí, že z následného jednání úvěrovaného (z následného placení splátek úvěru) nelze zpětně dovozovat řádné posouzení úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy o úvěru. Úvěruschopnost je totiž třeba posuzovat ke dni uzavření úvěrové smlouvy. Po uzavření úvěrové smlouvy se mohou změnit poměry úvěrovaného, a to i k lepšímu (např. získá lépe placenou práci). To, že později byl úvěrovaný schopen úvěr splácet, tedy nic nevypovídá o tom, zda ke dni uzavření smlouvy o úvěru byla úvěruschopnost posouzena řádně. Nelze opominout ani možnou situaci, že úvěrovaný hradí splátky úvěru jen a pouze proto, že si na úhradu těchto splátek bere další úvěry, popř. si půjčuje od rodiny a známých, a dostává se tak do dluhové spirály (přičemž soudu je z jeho praxe známo, že se u lidí s větším množstvím úvěrů nejedná o nic výjimečného). V projednávané věci je sice pravdou, že žalovaný uhradil 25 splátek úvěru (nikoliv 29 jak uváděla žalobkyně – viz karta klienta), avšak většina těchto splátek byla uhrazena až po splatnosti a často i s prodlením v řádu desítek dnů (např. hned druhou splátku úvěru žalovaný uhradil s prodlením 29 dnů). Jednu splátku za žalovaného navíc uhradila , Jméno zainteresované osoby 0/0, a je možné, že i některé další splátky uhrazené vkladem hotovosti uhradil někdo jiný, jak tvrdil žalovaný na jednání dne , datum, (vkladem hotovosti bylo uhrazeno celkem 10 splátek). Dle soudu tedy z následného hrazení splátek úvěru žalovaným nelze dovozovat, že úvěruschopnost byla posouzena řádně.

23. K argumentaci žalobkyně usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 soud uvádí, že v tomto usnesení Ústavní soud aproboval postup obecného soudu, který u úvěrů s nízkými poskytnutými částkami konstatoval, že nebylo nutné ověřovat výdaje žadatele o úvěr. Z usnesení Ústavního soudu nicméně není zřejmé, jaká byla výše poskytnutých úvěrů (zřejmé je pouze výše žalované částky – 3.490 Kč s přísl., tj. částka bagatelní). Rozhodující soud se s těmito závěry Ústavního soudu ztotožňuje, nicméně tyto platí pouze u úvěrů s nízkými poskytnutými částkami (tj. řádově v jednotkách tisíců korun). V projednávané věci byl poskytnut úvěr ve výši 40.000 Kč, tj. ve výši přesahující dvojnásobek měsíčního příjmu žalovaného. U takto vysokého úvěru a i vzhledem k tvrzeným nízkým výdajům žalovaného, měla žalobkyně povinnost tvrzené výdaje žalovaného ověřovat.

24. Obdobné pak platí i ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 63/2023-112. V této věci Městský soud v Praze posuzovat situaci, kdy byla poskytnuta zápůjčka 30.000 Kč, přičemž příjmy žadatele o úvěr činily 33.000 Kč měsíčně, příjmy celé domácnosti 58.000 Kč, přičemž úvěrovaný své výdaje vyčíslil na 20.000 Kč a k tomu splátku úvěru ve výši 5.780 Kč. Městský soud v Praze zde akcentoval výši zápůjčky (včetně výše splátky 2.459 Kč měsíčně) a výši příjmu úvěrovaného s tím, že v této situaci nebylo nezbytné ověřovat výdaje úvěrovaného. Skutkově se zde však jedná o odlišný případ oproti projednávané věci. Ve věci řešené Městským soudem v Praze poskytnutý úvěr ani nedosahoval výše měsíčního příjmu úvěrovaného. Kdežto v projednávané věci výše úvěru (40.000 Kč) přesahuje dvojnásobek měsíčního příjmu žalovaného (19.750 Kč). Taktéž výdaje tvrzené úvěrovaným ve věci řešené Městským soudem v Praze (ve výši 20.000 Kč měsíčně + splátka úvěru 5.780 Kč) se jeví mnohem „uvěřitelněji“ než výdaje tvrzené žalovaným v projednávané věci (žalovaný a jedno nezaopatřené dítě výdaje celkem 9.800 Kč měsíčně).

25. Co se pak týče rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, zde Nejvyšší soud v dané věci akcentoval, že samotná povinná v průběhu řízení nerozporovala svou solventnost, ani netvrdila, že by oprávněná pochybila, když úvěruschopnost vyhodnotila kladně. „Není tedy sporu o tom, že povinná v době poskytnutí úvěru disponovala dostatečnými prostředky k pravidelné a řádné úhradě poskytnuté zápůjčky.“ Opět se tedy jedná o skutkově odlišnou věc, neboť v projednávané věci žalovaný posouzení úvěruschopnosti od počátku rozporuje a poukazuje na svou nemajetnost.

26. Co se pak týče rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 75 ICm 3132/2019, v dané věci měl úvěrující k dispozici výpisy z běžného účtu úvěrovaného (obsahující i výdaje) a rovněž odhad výdajů úvěrovaného z ekonomického modelu využívajícího statistické informace od ČSÚ. V projednávané věci si žalobkyně od žalovaného výpisy z účtu nevyžádala, a ani neměla k dispozici odhad výdajů vycházející ze statistických informací (odhad výdajů vycházející z reálných statistických údajů je něco diametrálně odlišného než pouhé použití životního minima dle zákona č. 110/2006 Sb. – ostatně odhad výdajů ve věci řešené v uvedených rozhodnutích činil 10.323 Kč, kdežto životní minimum činí 3.410 Kč).

27. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když žádným způsobem neověřila jím uváděné výdaje, a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená Smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 6. 2. 2014 je tedy absolutně neplatná pro rozpor se zákonem o spotřebitelském úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku).

28. Vzhledem k tomu, že je uzavřená Smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 6. 2. 2014 absolutně neplatná, je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalovanému (částka 40.000 Kč), hledět jako na plnění bez právního důvodu, tedy jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 občanského zákoníku). Žalovaný však žalobkyni již zaplatil celkem částku 72.760 Kč (viz karta klienta). Bezdůvodné obohacení tedy již bylo žalobkyni vráceno. Proto soud výrokem I. tohoto rozsudku podanou žalobu v celém rozsahu zamítl (jelikož je smlouva o úvěru neplatná, nemá žalobkyně nárok na úrok ani na smluvní pokuty).

29. Pro úplnost soud dodává, že ujednaná výše úroků v nominální roční úrokové sazbě 109,29 % je taktéž neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť více než sedminásobně přesahuje obvyklou úrokovou míru uplatňovanou bankami v daném období (14,18 %). Soud k tomuto odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo rozsudek ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005).

30. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Plně úspěšný žalovaný by měl nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni, žalovaný však náhradu nákladů řízení nepožadoval. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.