244 C 27/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ing. Danielem Bartoněm jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 116.073 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 48.080 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48.080 Kč od 10. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení a) částky 33.991 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 82.071 Kč od 21. 4. 2020 do 9. 8. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 33.991 Kč od 10. 8. 2021 do zaplacení, b) částky 34.002 Kč, c) úroku ve výši 62,47 % ročně z částky 68.989,34 Kč od 21. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 275.472 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 24. 8. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 116.073 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 29. 7. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 83,85 % splácet v 60 měsíčních splátkách ve výši 4.360 Kč. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, do zesplatnění úvěru žalovaný zaplatil pouze dne 15. 8. 2019 částku 4.400 Kč, dne 17. 9. 2019 částku 4.360 Kč, dne 11. 10. 2019 částku 4.360 Kč, dne 13. 11. 2019 částku 4.400 Kč a dne 13. 12. 2019 částku 4.400 Kč. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut ve výši dvakrát 499 Kč za prodlení delší než 30 dnů s úhradou 6. a 7. splátky. Žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný dostal do prodlení déle než 15 dnů, celkem tedy za prodlení se 6. a 7. splátkou žalobkyně požaduje 400 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění úvěru, a to dle bodu 6.3 smlouvy. K zesplatnění úvěru došlo ke dni 19. 4. 2020 a k tomuto dni se nezaplacená jistina a dosud nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny úvěru, která činila celkem 79.605,76 Kč (původní jistina 68.989,34 Kč a přirostlé úroky 10.616,42 Kč). Žalobkyně žalobou požaduje aktuální dlužnou novou jistinu úvěru ve výši 79.605,76 Kč, dále výše uvedené smluvní pokuty v celkové výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru od 21. 4. 2020 do data vyhotovení žaloby ve výši celkem 34.002 Kč, úrok za poskytnutí úvěru v nominální roční úrokové sazbě 62,47 % ročně z částky 68.989,34 Kč od 21. 4. 2020 do zaplacení (maximálně však 275.472 Kč), úhrady za pojištění schopnosti splácet ve výši celkem 1.068 Kč (dle smlouvy činila úhrada 534 Kč měsíčně, za dvě splátky č. 6 a 7 se celkem jedná o 1.068 Kč) a úrok z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 82.071 Kč od 21. 4. 2020 do zaplacení. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě uvedla, že ji prověřila na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného) a na základě informací o úvěrové historii z databází SOLUS a NRKI. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Na základě uvedených údajů a na základě provedeného scoringu klienta bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru.

2. K nově doplněným skutkovým tvrzením a k nově označeným důkazům v podání žalobkyně ze dne 1. 6. 2022 soud nepřihlédl, neboť toto podání bylo soudu zasláno po stanovené lhůtě, tj. po koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř.

3. Žalovaný se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřil.

4. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne 30. 7. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru [číslo]. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet v 60 měsíčních splátkách po 4.360 Kč splatných nejpozději 14. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 83,85 %. Rovněž byla ujednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou o délce nejméně 30 dnů, a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru. Ve smlouvě byla též ujednána náhrada nákladů ve výši 200 Kč za prodlení s každou splátkou o délce nejméně 15 dnů. V příloze smlouvy bylo ujednáno pojištění schopnosti splácet úvěr s měsíční úhradou 534 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 30. 7. 2019 převodem na jeho bankovní účet (Doklad o vyplacení úvěru na č.l. 28 spisu).

6. Z listiny nazvané„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaný žalobkyni sdělil, že má příjmy ze zaměstnání ve výši 17.000 Kč měsíčně. Jako výdaje je uvedeno životní minimum ve výši 3.410 Kč, a 2.600 Kč na bydlení (nájemné, inkaso). Celkem tedy výdaje uvedeno 6.010 Kč. Dále je počítáno s rezervou ve výši 1.000 Kč, jako volné zdroje (příjmy – výdaje) je uvedeno 9.990 Kč. Dále je v listině„ Hodnocení klienta“ uvedeno, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou u zaměstnavatele [právnická osoba], je ženatý, s manželkou však nežije ve společné domácnosti, vzdělání má základní, forma bydlení je pronájem. Žalobkyně si vyžádala od žalovaného jeho výplatní lístky, z nichž plyne, že žalovaný měl za měsíc květen 2019 čistou mzdu po srážkách 18.440 Kč a za měsíc červen 2019 po srážkách čistou mzdu ve výši 16.366 Kč. Žalobkyně měla rovněž k dispozici potvrzení o příchozích úhradách na bankovní účet žalovaného dne 13. 6. 2019 a dne 12. 7. 2019, z nichž plyne, že dne 13. 6. 2019 žalovaný obdržel od zaměstnavatele mzdu 18.440 Kč a dne 12. 7. 2019 mzdu 16.366 Kč. Žalobkyně měla k dispozici též pracovní smlouvu žalovaného ze dne 21. 1. 2019 včetně dodatku, přílohy a mzdového výměru, z nichž plyne, že žalovaný byl zaměstnán jako zámečník na dobu určitou do 21. 1. 2020, přičemž jeho mzda činila v základním tarifu 97,50 Kč za hodinu a v pohyblivé složce 32,50 Kč za hodinu. Žalobkyně si dále vyžádala výpis z NRKI (č.l. 42 spisu), z něhož plyne, že žalovaný získal 515 bodů, což odpovídá III. kategorii s nízkým rizikem. Z výpisu z registru SOLUS (č.l. 29 spisu) pak vyplývá, že žalovaný neměl po splatnosti žádné splátky.

7. Oznámením ze dne 19. 4. 2020 mělo být dle tvrzení žalobkyně žalovanému sděleno, že byl úvěr zesplatněn, a žalovaný měl být vyzván k úhradě celkové částky 82.071 Kč. V řízení nicméně ani přes výzvu dle § 118a o.s.ř. učiněnou na jednání dne 10. 5. 2022 nebylo prokázáno, že by došlo k odeslání tohoto Oznámení žalovanému (na výzvu bylo reagováno až po stanovené lhůtě, k navrženým důkazům tudíž s ohledem na koncentraci řízení nebylo možno přihlédnout).

8. Předžalobní výzvou ze dne 4. 8. 2021, předanou k poštovní přepravě téhož dne, žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky 116.073 Kč s příslušenstvím.

9. Z Karty klienta na č.l. 16 spisu vyplývá, že žalovaný na úvěr číslo smlouvy [číslo] zaplatil dne 15. 8. 2019 částku 4.400 Kč, dne 17. 9. 2019 částku 4.360 Kč, dne 11. 10. 2019 částku 4.360 Kč, dne 13. 11. 2019 částku 4.400 Kč a dne 13. 12. 2019 částku 4.400 Kč Celkem tedy žalovaný na daný úvěr zaplatil 21.920 Kč.

10. Z databáze časových řad ARAD České národní banky (č.l. 66 spisu) soud zjistil, že průměrná úroková sazba nových bankovních úvěrů na spotřebu pro domácnosti v červenci 2019 činila 8,60 %.

11. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

19. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně ověřovala příjmy žalovaného (doložené výplatní lístky, pracovní smlouva včetně příloh a mzdového výměru, potvrzení o příchozí mzdě na bankovní účet žalovaného). Žalobkyně však nijak nereflektovala tu skutečnost, že z pracovní smlouvy žalovaného (na č.l. 67 spisu) plyne, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou od 21. 1. 2019 do 21. 1. 2020. Za situace, kdy byla úvěrová smlouva uzavírána na konci července 2019 a úvěr měl být splácen po dobu 60 měsíců (5 let), měla žalobkyně nepochybně tuto skutečnost brát v úvahu, a buď si vyžádat od zaměstnavatele žalovaného další informace (zda plánuje s žalovaným pracovní smlouvu prodloužit či nikoliv) nebo úvěr žalovanému neposkytnout. Za dané situace totiž nepochybně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného v budoucnu (po 21. 1. 2020) úvěr splácet. Ostatně uvedené podporuje i ta skutečnost, že žalovaný úvěr splácel pouze do konce roku 2019, jak plyne z karty klienta.

20. Žalobkyně dále nijak neověřovala výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela pouze z údajů o výdajích, které jí sdělil samotný žalovaný (v listině nazvané„ Hodnocení klienta“), aniž by tyto jakkoliv ověřila. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako podezřele nízké, když byly uváděny výdaje žalovaného na jeho potřeby ve výši 3.410 Kč měsíčně (životní minimum) a náklady na bydlení (nájemné, inkaso) v pronájmu ve výši 2.600 Kč měsíčně. Měsíční náklady ve výši 2.600 Kč na bydlení v pronajaté nemovitosti (pravděpodobně v bytě) se soudu jeví jako velmi nízké, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich věrohodnosti. Nelze zapomínat, že mezi náklady na bydlení v pronajaté nemovitosti je třeba započítat i úhradu služeb spojených s užíváním bytu (voda, teplo, elektřina, plyn, atd.). Částka 2.600 Kč měsíčně za nájemné a služby v pronajaté nemovitosti se přitom na první pohled jeví jako velmi nízká, a je nutné v tomto směru tvrzené náklady na bydlení ověřovat (např. doložením nájemní smlouvy, vyúčtováním energií, apod.). Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když nijak neověřovala žalovaným uváděné údaje o jeho výdajích (žalobkyně si mohla a měla od žalovaného vyžádat např. podrobné položkové výpisy z jeho bankovního účtu za předchozí měsíce, nebo nájemní smlouvu či doklady o úhradě nájemného/záloh na služby). Žalobkyně má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

21. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když jednak vůbec nezohlednila tu skutečnost, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou do 21. 1. 2020 a jednak žádným způsobem neověřila žalovaným uváděné výdaje, a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 30. 7. 2019 je tedy absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel v případě neplatnosti smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (jistina úvěru je svým charakterem bezdůvodným obohacením žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 občanského zákoníku). Žalovanému bylo z úvěru celkem vyplaceno 70.000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Naopak žalovaný zaplatil žalobkyni celkem částku 21.920 Kč. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku 48.080 Kč (70.000 Kč – 21.920 Kč). S ohledem na uvedené soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 48.080 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Bezdůvodné obohacení se stává splatným na základě výzvy. Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze považovat předžalobní výzvu ze dne 4. 8. 2021, zaslanou žalovanému prostřednictvím poštovní přepravy téhož dne (u Oznámení ze dne 19. 4. 2020 nebylo prokázáno jeho odeslání žalovanému, tudíž z něj nebylo možno vycházet). Za použití domněnky doby dojití dle § 573 občanského zákoníku tedy byla předžalobní výzva ze dne 4. 8. 2021 doručena žalovanému dne 9. 8. 2021. V předžalobní výzvě ze dne 4. 8. 2021 byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaný je tedy od 10. 8. 2021 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Žalobkyni tedy od 10. 8. 2021 do zaplacení náleží zákonný úrok z prodlení z nevráceného bezdůvodného obohacení, tj. úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48.080 Kč od 10. 8. 2021 do zaplacení. Žalovaný v řízení netvrdil, že by snad doba k vrácení jistiny do 9. 8. 2021 nebyla přiměřená jeho možnostem, proto soud vycházel z toho, že vrácení jistiny úvěru v době do 9. 8. 2021 je přiměřené možnostem žalovaného.

23. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť smlouva o úvěru [číslo] ze dne 30. 7. 2019 je absolutně neplatná a žalobkyně proto nemá nárok na úrok, na smluvní pokuty, na ujednanou náhradu nákladů v souvislosti s prodlením, ani na úhrady za pojištění schopnosti splácet úvěr.

24. Pro úplnost soud dodává, že ujednaná výše úroků v nominální roční úrokové sazbě 62,47 % je taktéž neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť více než osminásobně přesahuje obvyklou úrokovou míru uplatňovanou bankami v daném období (8,60 %). Soud k tomuto odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo rozsudek ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005).

25. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Po provedené kapitalizaci příslušenství ke dni rozhodnutí soudu bylo zjištěno, že žalovaný byl ve věci poměrně úspěšnější než žalobkyně, nicméně pro jeho pasivitu v celém řízení mu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.