244 C 28/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ing. Danielem Bartoněm jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 72.782 Kč s příslušenstvím

I. V části týkající se zaplacení částky 6.860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.860 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 67,19 % ročně z částky 42.186,64 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení, se řízení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 38.900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38.900 Kč od 24. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení a) částky 6.520 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 45.420 Kč od 24. 3. 2020 do 23. 8. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.520 Kč od 24. 8. 2021 do zaplacení, b) částky 20.502 Kč, c) úroku ve výši 8,34 % ročně z částky 42.186,64 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 101.376 Kč, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 7. 9. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 72.782 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 16. 11. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 43.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 75,53 % splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 4.012 Kč. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, do zesplatnění úvěru žalovaný zaplatil pouze dne 16. 12. 2019 částku 4.100 Kč. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut ve výši dvakrát 499 Kč za prodlení delší než 30 dnů s úhradou 2. a 3. splátky. Žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný dostal do prodlení déle než 15 dnů, celkem tedy za prodlení s 2. a 3. splátkou žalobkyně požaduje 400 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění úvěru, a to dle bodu 6.3 smlouvy. K zesplatnění úvěru došlo ke dni 22. 3. 2020 a k tomuto dni se nezaplacená jistina a dosud nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny úvěru, která činila celkem 49.898,28 Kč (původní jistina 42.186,64 Kč a přirostlé úroky 7.711,64 Kč). Žalobkyně žalobou požaduje aktuální dlužnou novou jistinu úvěru ve výši 49.898,28 Kč, dále výše uvedené smluvní pokuty v celkové výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru od 24. 3. 2020 do data vyhotovení žaloby ve výši celkem 20.502 Kč, úrok za poskytnutí úvěru v nominální roční úrokové sazbě 75,53 % ročně z částky 42.186,64 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení (maximálně však 101.376 Kč), úhrady za pojištění schopnosti splácet ve výši celkem 984 Kč (dle smlouvy činila úhrada 492 Kč měsíčně, za dvě splátky [číslo] se celkem jedná o 984 Kč) a úrok z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 52.280 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě uvedla, že ji prověřila na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného) a na základě informací o úvěrové historii z databází SOLUS a NRKI. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Na základě uvedených údajů a na základě provedeného scoringu klienta bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru.

2. V doplnění žaloby ze dne 23. 5. 2022 žalobkyně uvedla, že řádně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě dokladů o příjmech, výpisu z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení žalovaného. Z dokladů vyplynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 18.948 Kč a jeho celkové měsíční náklady činí 8.536 Kč. Volné zdroje ke splácení (po odečtení rezervy 1.000 Kč) činí 9.412 Kč. Úvěrová historie žalovaného byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně dále uvedla, že ve formuláři hodnocení klienta jsou výdaje pečlivě zkoumány, žalobkyně přičítá rezervu 1.000 Kč a zadává zákonné životní minimum. Pokud žalovaný zatajil výdaje, nebo je uvedl v nižší výši, porušil § 6 zákona č. 89/2012 Sb., kde je uvedeno, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Žalobkyně dále ověřila občanský průkaz žalovaného, provedla výpis z NRKI a registru SOLUS, měla k dispozici pracovní smlouvu žalovaného, jeho výplatní pásky za 09/ 2019 a 10/ 2019, informativní výpisy z bankovního účtu žalovaného (dokládající, že úvěr byl vyplacen na bankovní účet žalovaného), a přihlášku do pojištění (dokládající, že si žalovaný dobrovolně sjednal pojištění proti neschopnosti splácet, čímž se stal ještě věrohodnějším). K posouzení výdajů žalobkyně uvedla, že vychází z údajů uvedených žalovaným, nemá objektivní možnost si ověřit údaje sdělené žalovaným. Žalovaný byl povinen žalobkyni sdělit pravdivé a úplné údaje. Po zhodnocení uvedených dokumentů a po porovnání příjmů a výdajů bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního skóringu žalobkyně. K nákladům na bydlení žalobkyně uvedla, že výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou a je proto třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným. Pokud žalovaný uvedl, že jeho měsíční náklady na bydlení činí 1.300 Kč, je třeba z takové částky vycházet. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný měl v době vzniku předmětné úvěrové smlouvy se žalobkyní uzavřenu další úvěrovou smlouvu, na základě které platil měsíční splátky ve výši 3.826 Kč.

3. Žalobkyně dále podáním ze dne 23. 5. 2022 vzala žalobu částečně zpět, kdy ponížila požadovanou výši smluvního úroku z 75,53 % na 8,34 %. Žalobkyně tak vzala částečně zpět žalobu ohledně částky 6.860 Kč (původně požadované jako úroky přirostlé k jistině úvěru) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.860 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení a ohledně úroku ve výši 67,19 % ročně z částky 42.186,64 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení.

4. Žalovaný se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřil.

5. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav.

6. Dne 19. 11. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru [číslo]. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 43.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet ve 24 měsíčních splátkách po 4.012 Kč splatných nejpozději 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 75,53 %. Rovněž byla ujednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou o délce nejméně 30 dnů, a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru. Ve smlouvě byla též ujednána náhrada nákladů ve výši 200 Kč za prodlení s každou splátkou o délce nejméně 15 dnů. V příloze smlouvy bylo ujednáno pojištění schopnosti splácet úvěr s měsíční úhradou 492 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 20. 11. 2019 převodem na jeho bankovní účet (Doklad o vyplacení úvěru na č.l. 42 spisu).

7. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru ověřila totožnost žalovaného dle jeho průkazu o povolení k trvalému pobytu (scan průkazu o povolení k trvalému pobytu žalovaného). Z listiny nazvané„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaný žalobkyni sdělil, že má příjmy ze zaměstnání ve výši 18.948 Kč měsíčně. Jako výdaje je uvedeno životní minimum ve výši 3.410 Kč, 1.300 Kč na bydlení (nájemné, inkaso) a 3.826 Kč na splátkách jiného úvěru žalobkyni. Celkem tedy výdaje uvedeno 8.536 Kč. Dále je počítáno s rezervou ve výši 1.000 Kč, jako volné zdroje (příjmy – výdaje) je uvedeno 9.412 Kč. Dále je v listině„ Hodnocení klienta“ uvedeno, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou u zaměstnavatele [právnická osoba], je ženatý, s manželkou však nežije ve společné domácnosti, vzdělání má základní, forma bydlení je„ jiné“. Žalobkyně si vyžádala od žalovaného jeho výplatní lístky, z nichž plyne, že žalovaný měl za měsíc září 2019 čistou mzdu po srážkách 17.764 Kč a za měsíc říjen 2019 po srážkách čistou mzdu ve výši 20.131 Kč. Žalobkyně měla rovněž k dispozici potvrzení o příchozích úhradách na bankovní účet žalovaného dne 11. 10. 2019 a dne 13. 11. 2019, z nichž plyne, že dne 11. 10. 2019 žalovaný obdržel od zaměstnavatele mzdu 17.764 Kč a dne 13. 11. 2019 mzdu 20.131 Kč. Žalobkyně měla k dispozici též pracovní smlouvu žalovaného ze dne 21. 1. 2019 včetně dodatku, přílohy a mzdového výměru, z nichž plyne, že žalovaný byl zaměstnán jako zámečník na dobu určitou do 21. 1. 2020, přičemž jeho mzda činila v základním tarifu 97,50 Kč za hodinu a v pohyblivé složce 32,50 Kč za hodinu. Žalobkyně si dále vyžádala výpis z NRKI (č.l. 35 spisu), z něhož plyne, že žalovaný získal 351 bodů, což odpovídá II. kategorii s menším rizikem. Z výpisu z registru SOLUS (č.l. 41 spisu) pak vyplývá, že žalovaný neměl po splatnosti žádné splátky.

8. Oznámením ze dne 22. 3. 2020 mělo být dle tvrzení žalobkyně žalovanému sděleno, že byl úvěr zesplatněn, a žalovaný měl být vyzván k úhradě celkové částky 52.280 Kč s přísl. V řízení nicméně ani přes výzvu dle § 118a o.s.ř. učiněnou na jednání dne 10. 5. 2022 nebylo prokázáno, že by došlo k odeslání tohoto Oznámení žalovanému (odeslání Oznámení žalovanému neprokazuje ani čestné prohlášení ze dne 24. 11. 2021, neboť z tohoto čestného prohlášení neplyne, že by Oznámení ze dne 22. 3. 2020 bylo žalovanému zasláno prostřednictvím tzv. hybridní pošty neboli PostServis).

9. Předžalobní výzvou ze dne 18. 8. 2021, předanou k poštovní přepravě téhož dne, žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky 72.782 Kč s příslušenstvím.

10. Z Karty klienta na č.l. 9 spisu vyplývá, že žalovaný na úvěr číslo smlouvy [číslo] zaplatil dne 16. 12. 2019 částku 4.100 Kč.

11. Z databáze časových řad ARAD České národní banky (č.l. 67 spisu) soud zjistil, že průměrná úroková sazba nových bankovních úvěrů na spotřebu pro domácnosti v listopadu 2019 činila 8,34 %.

12. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

13. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle odst. 2 věty prvé téhož zákonného ustanovení je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

14. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby žalobkyní podáním ze dne 23. 5. 2022 soud v souladu s § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení v části, v níž byla žaloba vzata zpět, zastavil výrokem I. tohoto rozsudku. Žalovaný na výzvu soudu nevyjádřil nesouhlas s částečným zpětvzetím žaloby.

15. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

22. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně ověřovala příjmy žalovaného (doložené výplatní lístky, pracovní smlouva včetně příloh a mzdového výměru, potvrzení o příchozí mzdě na bankovní účet žalovaného). Žalobkyně však nijak nereflektovala tu skutečnost, že z pracovní smlouvy žalovaného (na č.l. 30 spisu) plyne, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou od 21. 1. 2019 do 21. 1. 2020. Za situace, kdy byla úvěrová smlouva uzavírána v polovině listopadu 2019 a úvěr měl být splácen po dobu 24 měsíců (2 roky), měla žalobkyně nepochybně tuto skutečnost brát v úvahu, a buď si vyžádat od zaměstnavatele žalovaného další informace (zda plánuje s žalovaným pracovní smlouvu prodloužit či nikoliv) nebo úvěr žalovanému neposkytnout. Za dané situace totiž nepochybně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného v budoucnu (po 21. 1. 2020) úvěr splácet.

23. Žalobkyně dále nijak neověřovala výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela pouze z údajů o výdajích, které jí sdělil samotný žalovaný (v listině nazvané„ Hodnocení klienta“), aniž by tyto jakkoliv ověřila. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako podezřele nízké, když byly uváděny výdaje žalovaného na jeho potřeby ve výši 3.410 Kč měsíčně (životní minimum) a náklady na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 1.300 Kč měsíčně (jako forma bydlení bylo uvedeno„ jiné“). Měsíční náklady ve výši 1.300 Kč na bydlení se soudu jeví jako velmi nízké, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich věrohodnosti. Částka 1.300 Kč měsíčně s velkou pravděpodobností nepostačuje ani na úhradu služeb spojených s bydlením (voda, teplo, elektřina, plyn, atd.), natožpak na úhradu za samotné bydlení. Částka 1.300 Kč měsíčně za bydlení se tak na první pohled jeví jako velmi nízká, a je nutné v tomto směru tvrzené náklady na bydlení ověřovat (např. doložením smlouvy ohledně bydlení, vyúčtováním energií, apod.). Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když nijak neověřovala žalovaným uváděné údaje o jeho výdajích (žalobkyně si mohla a měla od žalovaného vyžádat např. podrobné položkové výpisy z jeho bankovního účtu za předchozí měsíce, nebo smlouvu ohledně bydlení či doklady o úhradě za bydlení či za služby spojené s bydlením). Žalobkyně má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

24. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když jednak vůbec nezohlednila tu skutečnost, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou do 21. 1. 2020 a jednak žádným způsobem neověřila žalovaným uváděné výdaje, a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená Smlouva o úvěru č. 9102259132 ze dne 19. 11. 2019 je tedy absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

25. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel v případě neplatnosti smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (jistina úvěru je svým charakterem bezdůvodným obohacením žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 občanského zákoníku). Žalovanému bylo z úvěru celkem vyplaceno 43.000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Naopak žalovaný zaplatil žalobkyni celkem částku 4.100 Kč. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku 38.900 Kč (43.000 Kč – 4.100 Kč). S ohledem na uvedené soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 38.900 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Bezdůvodné obohacení se stává splatným na základě výzvy. Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze považovat předžalobní výzvu ze dne 18. 8. 2021, zaslanou žalovanému prostřednictvím poštovní přepravy téhož dne (u Oznámení ze dne 22. 3. 2020 nebylo prokázáno jeho odeslání žalovanému, tudíž z něj nebylo možno vycházet). Za použití domněnky doby dojití dle § 573 občanského zákoníku tedy byla předžalobní výzva ze dne 18. 8. 2021 doručena žalovanému dne 23. 8. 2021. V předžalobní výzvě ze dne 18. 8. 2021 byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaný je tedy od 24. 8. 2021 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Žalobkyni tedy od 24. 8. 2021 do zaplacení náleží zákonný úrok z prodlení z nevráceného bezdůvodného obohacení, tj. úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38.900 Kč od 24. 8. 2021 do zaplacení. Žalovaný v řízení netvrdil, že by snad doba k vrácení jistiny do 23. 8. 2021 nebyla přiměřená jeho možnostem, proto soud vycházel z toho, že vrácení jistiny úvěru v době do 23. 8. 2021 je přiměřené možnostem žalovaného.

26. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť smlouva o úvěru [číslo] ze dne 19. 11. 2019 je absolutně neplatná a žalobkyně proto nemá nárok na úrok, na smluvní pokuty, na ujednanou náhradu nákladů v souvislosti s prodlením, ani na úhrady za pojištění schopnosti splácet úvěr.

27. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Po provedené kapitalizaci příslušenství ke dni rozhodnutí soudu bylo zjištěno, že žalovaný byl ve věci poměrně úspěšnější než žalobkyně (ohledně části, v níž byla žaloba vzata částečně zpět, žalobkyně zavinila zastavení řízení), nicméně pro jeho pasivitu v celém řízení mu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.