244 C 43/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ing. Danielem Bartoněm jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 27.371 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21.000 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení a) částky 5.226 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26.226 Kč od 1. 11. 2020 do 1. 12. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5.226 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 21.000 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení, b) částky 1.145,32 Kč, c) úroku ve výši 95,95 % ročně z částky 21.000 Kč od 18. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 99.187 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 15. 12. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 27.371,32 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 13. 3. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 21.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 95,95 % splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1.722 Kč. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, do zesplatnění úvěru nezaplatil na splátkách ničeho. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný dostal do prodlení déle než 15 dnů, celkem tedy za prodlení s 1. splátkou žalobkyně požaduje 200 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění úvěru, a to dle bodu 6.3 smlouvy. K zesplatnění úvěru došlo ke dni 16. 6. 2020 a k tomuto dni se nezaplacená jistina a dosud nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny úvěru, která činila celkem 26.026,71 Kč (původní jistina 21.000 Kč a přirostlé úroky 5.026,71 Kč). Žalobkyně žalobou požaduje aktuální dlužnou novou jistinu úvěru ve výši 26.026 Kč, dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 200 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru od 1. 11. 2020 do data vyhotovení žaloby ve výši celkem 1.145,32 Kč, úrok za poskytnutí úvěru v nominální roční úrokové sazbě 95,95 % ročně z částky 21.000 Kč od 18. 6. 2020 do zaplacení (maximálně však 99.187 Kč), a úrok z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 26.226 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení.

2. V doplnění žaloby ze dne 13. 8. 2021 žalobkyně uvedla, že řádně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě dokladů o příjmech, výpisu z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení žalovaného. Z dokladů vyplynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 12.476 Kč a jeho celkové měsíční náklady činí 4.710 Kč. Volné zdroje ke splácení (po odečtení rezervy 1.000 Kč) činí 6.766 Kč. Úvěrová historie žalovaného byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně dále uvedla, že ve formuláři hodnocení klienta jsou výdaje pečlivě zkoumány, žalobkyně přičítá rezervu 1.000 Kč a zadává zákonné životní minimum (3.410 Kč). Pokud žalovaný zatajil výdaje, nebo je uvedl v nižší výši, porušil § 6 zákona č. 89/2012 Sb., kde je uvedeno, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Žalobkyně dále ověřila občanský průkaz žalovaného, provedla výpis z NRKI a registru SOLUS, měla k dispozici potvrzení zaměstnavatele o průměrné výši čistého měsíčního příjmu ze dne 13. 3. 2020, výplatní pásku žalovaného za 2/ 2020, dílčí výpis z účtu (z něhož byla ověřena existence účtu, na který měl být úvěr vyplacen, a byla ověřena příchozí mzda od zaměstnavatele) a společné prohlášení o poskytnutí osobního účtu ze dne 13. 3. 2020. K posouzení výdajů žalobkyně uvedla, že vychází z údajů uvedených žalovaným, nemá objektivní možnost si ověřit údaje sdělené žalovaným. Žalovaný byl povinen žalobkyni sdělit pravdivé a úplné údaje. Po zhodnocení uvedených dokumentů a po porovnání příjmů a výdajů bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního skóringu žalobkyně. K nákladům na bydlení žalobkyně uvedla, že výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou a je proto třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů s měsíčními náklady 1.300 Kč, je třeba z takové částky vycházet. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný neměl v době vzniku předmětné úvěrové smlouvy se žalobkyní uzavřenu žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu.

3. Žalovaný se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřil.

4. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne 13. 3. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru [číslo]. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 21.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet ve 48 měsíčních splátkách po 1.722 Kč splatných nejpozději 12. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 95,95 %. Rovněž byla ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru. Ve smlouvě byla též ujednána náhrada nákladů ve výši 200 Kč za prodlení s každou splátkou o délce nejméně 15 dnů. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 16. 3. 2020 převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě (Doklad o vyplacení úvěru na č.l. 15 spisu).

6. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru ověřila totožnost žalovaného dle jeho občanského průkazu (scan OP žalovaného). Z listiny nazvané„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaný žalobkyni sdělil, že má příjmy ze zaměstnání ve výši 12.476 Kč měsíčně. Jako výdaje je uvedeno životní minimum ve výši 3.410 Kč, a 1.300 Kč na bydlení (nájemné, inkaso). Celkem tedy výdaje uvedeno 4.710 Kč. Dále je počítáno s rezervou ve výši 1.000 Kč, jako volné zdroje (příjmy – výdaje) je uvedeno 6.766 Kč. Dále je v listině„ Hodnocení klienta“ uvedeno, že žalovaný je zaměstnán na dobu určitou u zaměstnavatele [anonymizováno] ([příjmení]), [anonymizováno], je svobodný, jako vzdělání má výuční list, forma bydlení je u rodičů. Žalobkyně si vyžádala od žalovaného Potvrzení o příjmu od zaměstnavatele žalovaného ze dne 13. 3. 2020 (na č.l. 19 spisu), z něhož plyne, že žalovaný u [anonymizováno] ([příjmení]), [anonymizováno], pracuje jako operátor, je zde zaměstnán od 1. 11. 2019 a pracovní poměr má na dobu určitou do 1. 1. 2021. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za poslední 3 měsíce dle potvrzení činil 12.524 Kč. Žalobkyně měla rovněž k dispozici Potvrzení o ukončení pracovní neschopnosti ze dne 16. 3. 2020, z něhož plyne, že žalovaný ukončil pracovní neschopnost ke dni 1. 3. 2020. Dále měla žalobkyně k dispozici výplatní pásku žalovaného za měsíc únor 2020, z níž plyne, že čistá mzda žalovaného k výplatě v tomto měsíci činila 12.476 Kč. Taktéž měla žalobkyně k dispozici potvrzení o příchozí úhradě na bankovní účet [příjmení] [jméno] ze dne 10. 3. 2020, z něhož plyne, že dne 10. 3. 2020 zaměstnavatel žalovaného zaslal na uvedený bankovní účet mzdu žalovaného ve výši 12.476 Kč. Ze společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu ze dne 13. 3. 2020 pak plyne, že [příjmení] [jméno] souhlasí s tím, aby byl na její účet žalovanému vyplacen úvěr a dále souhlasí s tím, že z tohoto jejího účtu budou žalovaným hrazeny splátky úvěru či jiné dluhy ze smlouvy. Totožný souhlas poskytl i žalovaný. Žalobkyně si dále vyžádala výpis z NRKI (č.l. 28 spisu), z něhož plyne, že u žalovaného je uveden kód příznaku 16, což znamená, že klientova smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná (negativní příznak). Z výpisu z registru SOLUS (č.l. 14 spisu) pak vyplývá, že žalovaný nemá po splatnosti žádné splátky.

7. Oznámením ze dne 16. 6. 2020 mělo být dle tvrzení žalobkyně žalovanému sděleno, že byl úvěr zesplatněn, a žalovaný měl být vyzván k úhradě celkové částky 26.226 Kč. V řízení nicméně ani přes výzvu dle § 118a o.s.ř. učiněnou na jednání dne 15. 7. 2021 nebylo prokázáno, že by došlo k odeslání tohoto Oznámení žalovanému. Čestné prohlášení ze dne 25. 1. 2019 (na č.l. 50 spisu) soud nepovažuje za důkaz prokazující odeslání Oznámení ze dne 16. 6. 2020 prostřednictvím poštovní přepravy, a to z toho důvodu, že čestné prohlášení bylo vyhotoveno podstatně dříve (dne 25. 1. 2019) než bylo vyhotoveno Oznámení ze dne 16. 6. 2020. Logicky tedy [titul] [jméno] [příjmení] nemohl v čestném prohlášení dne 25. 1. 2019 čestně prohlásit, že došlo k vygenerování a odeslání Oznámení ze dne 16. 6. 2020 prostřednictvím hybridní pošty.

8. Předžalobní výzvou ze dne 25. 11. 2020, předanou k poštovní přepravě dne 26. 11. 2020, žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky 26.226 Kč s příslušenstvím.

9. Z Karty klienta na č.l. 5 spisu vyplývá, že žalovaný na úvěr číslo smlouvy [číslo] nezaplatil žádnou splátku.

10. Z databáze časových řad ARAD České národní banky (č.l. 62 spisu) soud zjistil, že průměrná úroková sazba nových bankovních úvěrů na spotřebu pro domácnosti v březnu 2020 činila 8,15 %.

11. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

19. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně ověřovala příjmy žalovaného (potvrzení zaměstnavatele žalovaného, doložená výplatní páska, potvrzení o příchozí mzdě na bankovní účet). Žalobkyně však nijak nereflektovala tu skutečnost, že z Potvrzení o příjmu od zaměstnavatele žalovaného ze dne 13. 3. 2020 (na č.l. 19 spisu) plyne, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou od 1. 11. 2019 do 1. 1. 2021 (pozn.: žalovaný sám v listině„ Hodnocení klienta“ taktéž uváděl, že jeho pracovní poměr je na dobu určitou). Za situace, kdy byla úvěrová smlouva uzavírána v polovině března 2020 a úvěr měl být splácen po dobu 48 měsíců (4 roky), měla žalobkyně nepochybně tuto skutečnost brát v úvahu, a buď si vyžádat od zaměstnavatele žalovaného další informace (zda plánuje s žalovaným pracovní smlouvu prodloužit či nikoliv) nebo úvěr žalovanému neposkytnout. Za dané situace totiž nepochybně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného v budoucnu (po 1. 1. 2021) úvěr splácet.

20. Žalobkyně dále nijak neověřovala výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela pouze z údajů o výdajích, které jí sdělil samotný žalovaný (v listině nazvané„ Hodnocení klienta“), aniž by tyto jakkoliv ověřila. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako podezřele nízké, když byly uváděny výdaje žalovaného na jeho potřeby ve výši 3.410 Kč měsíčně (životní minimum) a náklady na bydlení u rodičů ve výši 1.300 Kč měsíčně. Náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když nijak neověřovala žalovaným uváděné údaje o jeho výdajích. Žalobkyně má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

21. Žalobkyně dále vůbec nereflektovala tu skutečnost, že u žalovaného vyšel negativně výpis z NRKI, kdy u žalovaného byl zobrazen příznak s kódem 16, což znamená, že smlouva/smlouvy žalovaného jsou hodnoceny jako špatné (negativní příznak). Žalobkyně měla nepochybně tuto skutečnost brát v úvahu, a buď si vyžádat další informace (např. bližší informace o smlouvách žalovaného, které jsou hodnoceny jako špatné) nebo úvěr žalovanému neposkytnout. Za dané situace totiž nepochybně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

22. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když jednak vůbec nezohlednila tu skutečnost, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou do 1. 1. 2021, dále vůbec nezohlednila to, že žalovanému vyšel negativně výpis z NRKI (s tím, že jeho smlouva/smlouvy jsou hodnoceny jako špatné), a dále žádným způsobem neověřila žalovaným uváděné výdaje, a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 13. 3. 2020 je tedy absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel v případě neplatnosti smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (jistina úvěru je svým charakterem bezdůvodným obohacením žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 občanského zákoníku). Žalovanému bylo z úvěru celkem vyplaceno 21.000 Kč převodem na jím uvedený bankovní účet. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku 21.000 Kč. S ohledem na uvedené soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21.000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Bezdůvodné obohacení se stává splatným na základě výzvy. Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze považovat předžalobní výzvu ze dne 25. 11. 2020, zaslanou žalovanému prostřednictvím poštovní přepravy dne 26. 11. 2020 (u Oznámení ze dne 16. 6. 2020 nebylo prokázáno jeho odeslání žalovanému, tudíž z něj nebylo možno vycházet). Za použití domněnky doby dojití dle § 573 občanského zákoníku tedy byla předžalobní výzva ze dne 25. 11. 2020 doručena žalovanému dne 1. 12. 2020. V předžalobní výzvě ze dne 25. 11. 2020 byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaný je tedy od 2. 12. 2020 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Žalobkyni tedy od 2. 12. 2020 do zaplacení náleží zákonný úrok z prodlení z nevráceného bezdůvodného obohacení, tj. úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21.000 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení (žalobkyně v žalobě nesprávně požadovala úrok z prodlení ve výši 10 % ročně). Žalovaný v řízení netvrdil, že by snad doba k vrácení jistiny do 1. 12. 2020 nebyla přiměřená jeho možnostem, proto soud vycházel z toho, že vrácení jistiny úvěru v době do 1. 12. 2020 je přiměřené možnostem žalovaného.

24. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť smlouva o úvěru [číslo] ze dne 13. 3. 2020 je absolutně neplatná a žalobkyně proto nemá nárok na úrok, na smluvní pokutu, ani na ujednanou náhradu nákladů v souvislosti s prodlením.

25. Pro úplnost soud dodává, že ujednaná výše úroků v nominální roční úrokové sazbě 95,95 % je taktéž neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť více než jedenáctinásobně přesahuje obvyklou úrokovou míru uplatňovanou bankami v daném období (8,15 %). Soud k tomuto odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo rozsudek ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005).

26. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Po provedené kapitalizaci příslušenství ke dni rozhodnutí soudu bylo zjištěno, že žalovaný byl ve věci poměrně úspěšnější než žalobkyně, nicméně pro jeho pasivitu v celém řízení mu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.