244 C 5/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ing. Danielem Bartoněm jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 122.530,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 71.011 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 71.011 Kč od 5. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení a) částky 31.752 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 31.752 Kč od 5. 11. 2019 do zaplacení, b) částky 19.767,15 Kč, c) úroku ve výši 70,11 % ročně z částky 86.342,07 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 285.415 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 7. 11. 2019 domáhala po žalovaném zaplacení částky 122.530,15 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 12. 10. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 88.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 97,66 % splácet ve 42 měsíčních splátkách ve výši 5.663 Kč. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, do zesplatnění úvěru žalovaný zaplatil pouze dne 16. 11. 2018 částku 5.663 Kč, dne 14. 12. 2018 částku 5.663 Kč a dne 16. 1. 2019 částku 5.663 Kč. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut ve výši dvakrát 499 Kč za prodlení delší než 30 dnů s úhradou 4. a 5. splátky. Žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný dostal do prodlení déle než 15 dnů, celkem tedy za prodlení se 4. a 5. splátkou žalobkyně požaduje 400 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění úvěru, a to dle bodu 6.3 smlouvy. K zesplatnění úvěru došlo ke dni 23. 4. 2019 a k tomuto dni se nezaplacená jistina a dosud nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny úvěru, která činila celkem 101.365,24 Kč (původní jistina 86.342,07 Kč a přirostlé úroky 15.023,17 Kč). Žalobkyně žalobou požaduje aktuální dlužnou novou jistinu úvěru ve výši 101.365,24 Kč, dále výše uvedené smluvní pokuty v celkové výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru od 25. 4. 2019 do data vyhotovení žaloby ve výši celkem 19.767,15 Kč, úrok za poskytnutí úvěru v nominální roční úrokové sazbě 70,11 % ročně z částky 86.342,07 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení (maximálně však 285.415 Kč), a úrok z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z částky 102.763 Kč od 5. 11. 2019 do zaplacení.

2. V doplnění žaloby ze dne 3. 3. 2021 žalobkyně uvedla, že řádně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě dokladů o příjmech, výpisu z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení žalovaného. Z dokladů vyplynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 16.796 Kč a jeho celkové měsíční náklady činí 4.710 Kč. Volné zdroje ke splácení (po odečtení rezervy 1.000 Kč) činí 11.086 Kč. Úvěrová historie žalovaného byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně dále uvedla, že ve formuláři hodnocení klienta jsou výdaje pečlivě zkoumány, žalobkyně přičítá rezervu 1.000 Kč a zadává zákonné životní minimum (3.410 Kč). Pokud žalovaný zatajil výdaje, nebo je uvedl v nižší výši, porušil § 6 zákona č. 89/2012 Sb., kde je uvedeno, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Žalobkyně dále ověřila občanský průkaz žalovaného, provedla výpis z NRKI a registru SOLUS, měla k dispozici potvrzení zaměstnavatele o průměrné výši čistého měsíčního příjmu ze dne 11. 10. 2018, detaily přijatých plateb zaúčtovaných dne 12. 9. 2018 a 12. 10. 2018 (dokládající, že žalovaný je majitelem účtu na který měl být úvěr vyplacen, a byla ověřena příchozí mzda od zaměstnavatele), potvrzení o nastavení souhlasu s inkasem s platností ode dne 12. 10. 2018. K posouzení výdajů žalobkyně uvedla, že vychází z údajů uvedených žalovaným, nemá objektivní možnost si ověřit údaje sdělené žalovaným. Žalovaný byl povinen žalobkyni sdělit pravdivé a úplné údaje. Po zhodnocení uvedených dokumentů a po porovnání příjmů a výdajů bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního skóringu žalobkyně. K nákladům na bydlení žalobkyně uvedla, že výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou a je proto třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí ve státním/obecním bydlení s měsíčními náklady 1.300 Kč, je třeba z takové částky vycházet. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný neměl v době vzniku předmětné úvěrové smlouvy se žalobkyní uzavřenu žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu.

3. Žalovaný se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřil.

4. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne 12. 10. 2018 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru [číslo]. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 88.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet ve 42 měsíčních splátkách po 5.663 Kč splatných nejpozději 17. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 97,66 %. Rovněž byla ujednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou o délce nejméně 30 dnů, a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru. Ve smlouvě byla též ujednána náhrada nákladů ve výši 200 Kč za prodlení s každou splátkou o délce nejméně 15 dnů. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 15. 10. 2018 převodem na jeho bankovní účet (Doklad o vyplacení úvěru na č.l. 31 spisu).

6. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru ověřila totožnost žalovaného dle jeho občanského průkazu (scan OP žalovaného). Z listiny nazvané„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaný žalobkyni sdělil, že má příjmy ze zaměstnání ve výši 16.796 Kč měsíčně. Jako výdaje je uvedeno životní minimum ve výši 3.410 Kč, a 1.300 Kč na bydlení (nájemné, inkaso). Celkem tedy výdaje uvedeno 4.710 Kč. Dále je počítáno s rezervou ve výši 1.000 Kč, jako volné zdroje (příjmy – výdaje) je uvedeno 11.086 Kč. Dále je v listině„ Hodnocení klienta“ uvedeno, že žalovaný je zaměstnán na dobu určitou u zaměstnavatele [právnická osoba], je svobodný, jako vzdělání má maturitu, forma bydlení je státní/obecní. Žalobkyně si vyžádala od žalovaného Potvrzení zaměstnavatele žalovaného ze dne 11. 10. 2018 (na č.l. 33 spisu), z něhož plyne, že žalovaný u [právnická osoba], pracuje jako operátor, je zde zaměstnán od 2. 7. 2018 a pracovní poměr má na dobu určitou do 31. 1. 2019. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného dle potvrzení za dobu od 2. 7. 2018 do 30. 9. 2018 činil 16.796 Kč, a konkrétně za měsíc září 2019 činil částku 17.376 Kč. Žalobkyně měla rovněž k dispozici potvrzení o příchozích úhradách na bankovní účet žalovaného dne 12. 9. 2018 a dne 12. 10. 2019, z nichž plyne, že dne 12. 9. 2018 žalovaný obdržel od zaměstnavatele mzdu celkem 18.528 Kč a dne 12. 10. 2018 mzdu 15.945 Kč. Dále měla žalobkyně k dispozici Potvrzení o nastavení souhlasu s inkasem ze dne 12. 10. 2018, z něhož plyne, že žalovaný měl na svém bankovním účtu nastavený souhlas s inkasem na částku 5.663 Kč měsíčně ve prospěch účtu žalobkyně s platností od 12. 10. 2018. Žalobkyně si dále vyžádala výpis z NRKI (č.l. 29 spisu), z něhož plyne, že žalovaný získal 507 bodů, což odpovídá IV. kategorii s nízkým rizikem. Z výpisu z registru SOLUS (č.l. 30 spisu) pak vyplývá, že žalovaný nemá po splatnosti žádné splátky.

7. Oznámením ze dne 23. 4. 2019 mělo být dle tvrzení žalobkyně žalovanému sděleno, že byl úvěr zesplatněn, a žalovaný měl být vyzván k úhradě celkové částky 102.763 Kč. V řízení nicméně ani přes výzvu dle § 118a o.s.ř. učiněnou na jednání dne 2. 3. 2021 nebylo prokázáno, že by došlo k odeslání tohoto Oznámení žalovanému.

8. Předžalobní výzvou ze dne 17. 10. 2019, předanou k poštovní přepravě dne 18. 10. 2019, žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky 102.763 Kč s příslušenstvím.

9. Z Karty klienta na č.l. 11 spisu vyplývá, že žalovaný na úvěr číslo smlouvy [číslo] zaplatil dne 16. 11. 2018 částku 5.663 Kč, dne 14. 12. 2018 částku 5.663 Kč a dne 16. 1. 2019 částku 5.663 Kč Celkem tedy žalovaný na daný úvěr zaplatil 16.989 Kč.

10. Z databáze časových řad ARAD České národní banky (č.l. 54 spisu) soud zjistil, že průměrná úroková sazba nových bankovních úvěrů na spotřebu pro domácnosti v říjnu 2018 činila 8,44 %.

11. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

19. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně ověřovala příjmy žalovaného (potvrzení zaměstnavatele žalovaného, potvrzení o příchozí mzdě na bankovní účet žalovaného). Žalobkyně však nijak nereflektovala tu skutečnost, že z Potvrzení zaměstnavatele žalovaného ze dne 11. 10. 2018 (na č.l. 33 spisu) plyne, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou od 2. 7. 2018 do 31. 1. 2019 (pozn.: žalovaný sám v listině„ Hodnocení klienta“ taktéž uváděl, že jeho pracovní poměr je na dobu určitou). Za situace, kdy byla úvěrová smlouva uzavírána v polovině října 2018 a úvěr měl být splácen po dobu 42 měsíců (3 a půl roku), měla žalobkyně nepochybně tuto skutečnost brát v úvahu, a buď si vyžádat od zaměstnavatele žalovaného další informace (zda plánuje s žalovaným pracovní smlouvu prodloužit či nikoliv) nebo úvěr žalovanému neposkytnout. Za dané situace totiž nepochybně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného v budoucnu (po 1. 2. 2019) úvěr splácet.

20. Žalobkyně dále nijak neověřovala výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela pouze z údajů o výdajích, které jí sdělil samotný žalovaný (v listině nazvané„ Hodnocení klienta“), aniž by tyto jakkoliv ověřila. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako podezřele nízké, když byly uváděny výdaje žalovaného na jeho potřeby ve výši 3.410 Kč měsíčně (životní minimum) a náklady na bydlení (nájemné, inkaso) ve státní/obecní nemovitosti ve výši 1.300 Kč měsíčně. Měsíční náklady ve výši 1.300 Kč na bydlení ve státní/obecní nemovitosti (pravděpodobně v bytě) se soudu jeví jako velmi nízké, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich věrohodnosti. Částka 1.300 Kč měsíčně s velkou pravděpodobností nepostačuje ani na úhradu záloh za služby spojené s užíváním bytu (voda, teplo, elektřina, plyn, atd.), natožpak na nájemné, které žalovaný nepochybně musí za pronájem státní/obecní nemovitosti hradit. Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když nijak neověřovala žalovaným uváděné údaje o jeho výdajích (žalobkyně si mohla a měla od žalovaného vyžádat např. podrobné položkové výpisy z jeho bankovního účtu za předchozí měsíce, nebo nájemní smlouvu či doklady o úhradě nájemného/záloh na služby). Žalobkyně má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

21. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, když jednak vůbec nezohlednila tu skutečnost, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou do 31. 1. 2019 a jednak žádným způsobem neověřila žalovaným uváděné výdaje, a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 12. 10. 2018 je tedy absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel v případě neplatnosti smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (jistina úvěru je svým charakterem bezdůvodným obohacením žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 občanského zákoníku). Žalovanému bylo z úvěru celkem vyplaceno 88.000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Naopak žalovaný zaplatil žalobkyni celkem částku 16.989 Kč. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku 71.011 Kč (88.000 Kč – 16.989 Kč). S ohledem na uvedené soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71.011 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Bezdůvodné obohacení se stává splatným na základě výzvy. Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze považovat předžalobní výzvu ze dne 17. 10. 2019, zaslanou žalovanému prostřednictvím poštovní přepravy dne 18. 10. 2019 (u Oznámení ze dne 23. 4. 2019 nebylo prokázáno jeho odeslání žalovanému, tudíž z něj nebylo možno vycházet). Za použití domněnky doby dojití dle § 573 občanského zákoníku tedy byla předžalobní výzva ze dne 17. 10. 2019 doručena žalovanému dne 23. 10. 2019. V předžalobní výzvě ze dne 17. 10. 2019 byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaný je tedy od 24. 10. 2019 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Žalobkyně však v žalobě požadovala úrok z prodlení až od 5. 11. 2019 (tj. od pozdějšího data). Soud tedy žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z nevráceného bezdůvodného obohacení od 5. 11. 2019 do zaplacení, tj. úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 71.011 Kč od 5. 11. 2019 do zaplacení. Žalovaný v řízení netvrdil, že by snad doba k vrácení jistiny do 23. 10. 2019 nebyla přiměřená jeho možnostem, proto soud vycházel z toho, že vrácení jistiny úvěru v době do 23. 10. 2019 je přiměřené možnostem žalovaného.

23. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť smlouva o úvěru [číslo] ze dne 12. 10. 2018 je absolutně neplatná a žalobkyně proto nemá nárok na úrok, na smluvní pokuty, ani na ujednanou náhradu nákladů v souvislosti s prodlením.

24. Pro úplnost soud dodává, že ujednaná výše úroků v nominální roční úrokové sazbě 70,11 % je taktéž neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť více než osminásobně přesahuje obvyklou úrokovou míru uplatňovanou bankami v daném období (8,44 %). Soud k tomuto odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo rozsudek ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005).

25. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Po provedené kapitalizaci příslušenství ke dni rozhodnutí soudu bylo zjištěno, že žalovaný byl ve věci poměrně úspěšnější než žalobkyně, nicméně pro jeho pasivitu v celém řízení mu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.