253 C 5/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Tomášem Klusákem ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený obecným zmocněncem příjmení jméno příjmení , bytem adresa o zaplacení 27 943,38 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 27 943,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 27 943,38 Kč od 11. 11. 2013 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 2 987 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Česká republika – Městský soud v Brně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 5. 2019, doplněnou podáním ze dne 16. 6. 2019, domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 27 943,38 Kč s úrokem z prodlení z titulu neoprávněného zadržování shora uvedené částky z důvodu nákladů exekuce. Žalobkyně uhradila do exekuce (sp. zn. [spisová značka]) částku 135 063 Kč v letech 2011 a 2013. V insolvenčním řízení sp. zn. [insolvenční spisová značka] žalobkyně zjistila, že žalovaný tuto částku věřiteli z exekuce nevyplatil. Po vyzvání vyplatil toliko částku 99 254,62 Kč. [příjmení] částky si žalovaný ponechal s odůvodněním, že se jedná o náklady exekuce. Žalobkyně má za to, že žalovanému náleží náklady exekuce v základní výši 7 865 Kč. Ohledně žalované částky v podobě zadržovaných nákladů exekuce se žalovaný na její účet bezdůvodně obohatil.

2. Žalovaný uplatněný nárok žalobkyně neuznal. Uvedl, že jako soudní exekutor vedl řízení pod sp. zn. [spisová značka]. Byla vymožena částka 120 063 Kč. Dne 15. 11. 2013 vydal jako soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 27. 11. 2013 Soudní exekutorovi dle shora uvedeného rozhodnutí náleží částka 28 679 Kč. Z žalobkyní uhrazené částky 15 000 Kč si žalovaný ponechal na náklady exekuce částku 7 870,62 Kč. Z žalobkyní uhrazené částky 120 063 Kč si ponechal žalovaný částku 20 808,38 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně dozvěděla o nákladech exekuce již v listopadu 2013 a žalobu podala v roce 2019, vznesl žalovaný námitku promlčení. Nevěděl, proč došlo k pozdní úhradě vymoženého plnění. V tomto důsledku žalobkyni žádná škoda nevznikla.

3. V replice žalobkyně uvedla, že příkaz k náhradě nákladů exekuce neobdržela, to že se žalovaný bezdůvodně obohatil, zjistila žalobkyně v roce 2018, věc začala řešit již v roce 2017. Navíc se dle jejího názoru jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení. Škoda žalobkyni vznikla, musela hradit půjčku od pana [příjmení]. Nemít doklady o zaplacení, hradila žalovanou částku znovu. Na jednání soudu žalobkyně upřesnila, že požaduje úroky z prodlení od 11. 11. 2013.

4. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem k tomu, že o nákladech exekuce bylo rozhodnuto, jedná se o věc pravomocně rozhodnutou. I v případě, že soudní exekutor má vydat peněžní prostředky vymožené do insolvenčního řízení, tak má právo ponechat si náklady exekučního řízení, a to podle § 46 odst. 7 exekučního řádu. Co se týká neustále tvrzeného nesprávného postupu žalovaného, tak tam se měla žalobkyně obrátit případně na ministerstvo spravedlnosti a uplatňovat nesprávný úřední postup, což učiněno nebylo.

5. Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. soud vzal za svá skutková zjištění v podobě shodných skutkových tvrzení účastníků, že funkce žalovaného jako soudního exekutora zanikla 30. 6. 2015. Dále že žalobkyně se dozvěděla dne 29. 6. 2015 od insolvenčního správce, že částka 27 943,38 Kč nebude vyplacena do insolvenčního řízení vzhledem k tomu, že si tuto částku žalovaný ponechal jako náklady exekuce.

6. Provedeným dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

7. Dne 18. 2. 2011 žalobkyně uhradila žalovanému částku 15 000 Kč, dne 11. 11. 2013 částku 120 063 Kč (potvrzení o úhradě, č. l. 2). Dne 22. 11. 2017 žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení částky 28 135 Kč jako neoprávněných nákladů exekuce (výzva ze dne 22. 11. 2017, č. l. 3 + podací lístek, č. l. 39v). Dne 4. 12. 2013 bylo ze strany žalovaného sděleno žalobkyni skončení exekuce, a to pod č.j. [číslo jednací]. Žalovaný sdělil žalobkyni, že pohledávka její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy, tudíž zaniklo exekutorské zástavní právo (oznámení o skončení exekuce, č. l. 4). Ohledně neoprávněně zadržovaných nákladů exekuce si žalobkyně stěžovala na Exekutorskou komoru ČR, a to dne 14. 9. 2018 (stížnost na Exekutorskou komoru, č. l. 5). Ta jí v odpovědi ze dne 19. 10. 2018 sdělila (č.l. 6-7), že ze strany žalovaného bylo uhrazena částka oprávněnému ve výši 99 254,62 Kč skutečně se zpožděním, zbylou částku z vymoženého plnění si ponechal žalovaný jako náklady exekuce, což vyplývalo z rozhodnutí ze dne 15. 11. 2013. Proti tomuto rozhodnutí měla právo podat žalobkyně námitky, což žalobkyně neučinila. V případě, že by žalobkyně měla za to, že žalovaný postupoval v rozporu s právní úpravou, mohla dle komory žalobkyně uplatnit své nároky cestou občanskoprávního řízení. Ve vztahu k bývalým exekutorům nedisponovala komora dohledovými pravomocemi. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. [insolvenční spisová značka], soud zjistil, že dne 21. 6. 2019 bylo soudem ve shora zmíněném rozhodnutí vzato na vědomí splnění oddlužení žalobkyní a žalobkyně byla současně osvobozena od placení pohledávek, ke kterým se nepřihlíženo, příp. které věřitelé do insolvenčního řízení nepřihlásili. Z příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. [číslo jednací] ([číslo listu]), soud zjistil, že tímto rozhodnutím ze dne 15. 11. 2013 žalovaný jako soudní exekutor rozhodl ve věci žalobkyně o nákladech exekuce ve výši 28 679 Kč, toto rozhodnutí nabylo právní moci dle připojené doložky dne 27. 11. 2013. Z doručenky předmětného rozhodnutí vyplývá, že mělo být doručeno žalobkyni dne 18. 11. 2013 na adresu [adresa žalobkyně] (doručenka, č. l. 41). Z potvrzení o provedené lustraci v CEO (č. l. 9) soud zjistil, že tuto adresu má žalobkyně jako trvalý pobyt od roku 16. 6. 2009.

8. Návrhy na doplnění dokazování účastnickým výslechem žalobkyně, svědeckým výslechem [jméno] [příjmení] a výpisem z běžného účtu na období od 1. 1. 2016 – 31. 12. 2016, založený na č. l. 44, soud zamítl. Co se týče výslechu svědka [příjmení] a výpisu z běžného účtu, tak dle soudu tyto důkazy měly být provedeny k tvrzení, že žalovaná si vzala půjčku 120 000 Kč a tuto řádně hradila, což dle soudu nemělo přímou souvislost s neoprávněně zadržovanými náklady exekuce, což bylo předmětem projednávané věci. Nebylo sporné, by žalobkyně částku 120 000 Kč do exekuce nezaplatila. Provedení těchto důkazů by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie řízení. Požadovaný účastnické výslech žalobkyně by byl v rozporu se zásadou procesní ekonomie řízení, a rovněž v rozporu s § 131 odst. 1 o. s. ř., kde je pro účastnický výslech zakotven předpoklad, že dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. V projednávané věci však skutkový stav týkající se údajného neoprávněného zadržování nákladů exekuce byl dostatečně zjištěn na základě předložených listinných důkazů.

9. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dozvěděla dne 29. 6. 2015 od insolvenčního správce, že částka 27 943,38 Kč nebude vyplacena do insolvenčního řízení vzhledem k tomu, že si tuto částku žalovaný ponechal jako náklady exekuce. Bylo prokázáno, že žalobkyně do exekuce uhradila částku 135 063 Kč, přičemž částku 28 679 Kč si ponechal žalovaný jako náklady exekuce, přičemž toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 18. 11. 2013. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně proti tomuto rozhodnutí nebránila, nabylo toto rozhodnutí právní moci, a to dne 27. 11. 2013.

10. Právní posouzením shora uvedeného má soud za to, že nárok žalobkyně na vydání žalované částky v podobě zadržovaných nákladů exekuce je nutné posoudit jako nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení.

11. Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

12. Soud má za to, že by se žalobkyně mohla úspěšně domáhat dle jejího názoru neoprávněně zadržovaných nákladů exekuce jako bezdůvodného obohacení pouze v případě, že by se bránila jí doručenému příkazu k náhradě nákladů exekuce řádně a včas podanými námitkami, které by (pokud by jim nevyhověl sám soudní exekutor) uspěly u soudu. Jiným slovy rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekuce by neobstálo v soudním přezkumu. Že by se v takovém případě jednalo o bezdůvodné obohacení soudního exekutora, potvrzuje i dosavadní rozhodovací praxe, které uvádí, že na povinnost exekutora vydat plnění, které soudní exekutor vymohl na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor povinen vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2528/2016, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016).

13. K takové skutečnosti však v projednávané věci nedošlo, důvod ponechání si finančních prostředků jako nákladů exekuce dodatečně neodpadl. Příkaz k náhradě nákladů exekuce byl žalobkyni řádně doručen a nabyl právní moci. Žalovaný si částku v podobě nákladů exekuce ponechal důvodně a nebyl povinen ji vracet do majetkové podstaty v insolvenčním řízení, což ostatně potvrzuje i znění § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dle soudu tak lze uzavřít, že na straně žalovaného k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo.

14. Soud by rovněž nemohl uplatněné žalobě vyhovět, vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení.

15. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

16. Bylo zjištěno, že žalobkyně se dozvěděla nejpozději dne 29. 6. 2015 o bezdůvodném obohacení žalovaného v podobě zadržovaných nákladů exekuce od insolvenčního správce. Soud má za to, že promlčecí doba uplynula dne 29. 6. 2017. Žaloba byla podána až 23. 5. 2019. Dle soudu by ani v případě možného bezdůvodného obohacení nejednalo úmyslné bezdůvodné obohacení, kde by plynula promlčecí doba desetiletá.

17. Soud uzavírá, že ve věci je podstatné, že na straně žalovaného k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo. K dalším tvrzením žalobkyně, že jí vznikla škoda, že si brala půjčku na hrazení exekuce, kterou musela splácet, tak dle soudu takto žalobkyně nejednala v důsledku postupu žalovaného, ale probíhající exekuce na její majetek. Ohledně tvrzení žalobkyně týkající se liknavosti žalovaného s úhradou vymožených finančních prostředků, tak dle soudu se žalobkyně případně měla s tímto nárokem obrátit na ministerstvo spravedlnosti a uplatňovat nesprávný úřední postup, což učiněno nebylo.

18. S ohledem na výše uvedené soud podanou žalobu ve výroku I. zamítl.

19. Výrok II. je odůvodněn skutečností, že žalovanému náleží náhrada nákladů řízení proti žalobkyni jako účastníkovi řízení, která ve věci úspěch neměla, a to dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Zástupce žalovaného je soudním exekutorem, požadoval přiznat náhradu nákladů řízení dle advokátního tarifu. Uvedl, že žalovaného zastupuje v rámci své další činnosti podle § 74 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb.. Podle § 74 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekutor v rámci další činnosti poskytuje právní pomoc oprávněnému nebo povinnému po vydání exekučního titulu, jakož i v souvislosti s exekuční činností a další činností. Soud výkladem shora uvedeného ustanovení dospěl k závěru, že exekutor může poskytovat účastníkům právní pomoc, ale dle výslovné dikce shora uvedeného ustanovení pouze až po vydání exekučního titulu a v souvislosti s jeho exekuční činností. Ani v rámci tzv. "další činnosti" nemůže v postavení exekutora zastupovat v soudních sporech v nalézacím řízení. Oprávnění k zastupování v nalézacím řízení nelze pod žádné uvedené ustanovení exekučního řádu o další činnosti exekutora zahrnout. Nic však nebrání tomu, aby na základě udělené plné moci zástupce žalovaného v daném řízení zastupoval žalovaného podle ustanovení § 27 odst. 1 o. s. ř. (tedy jako obecný zmocněnec). Nelze však žalovanému přiznat právo na odměnu jeho zástupce dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2004 sp. zn. 18 Co 572/2003).

20. Náklady žalovaného se skládají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. ve výši 900 Kč (dle § 1 a § 2 odst. 3 cit. vyhlášky soud žalobci přiznal paušální náhradu hotových výdajů za tři úkony spočívající ve dvou vyjádřeních ve věci samé a účasti na jednání dne 1. 3. 2022 (dle § 1 odst. 3 písm. a) a c) cit. vyhlášky)). Součástí náhrady je též cestovné v podobě hotových výdajů ve výši (celkem 328 km [obec] - [obec] a zpět, při průměrné ceně nafty 36,10 Kč dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 511/2021 Sb., kulminovaná spotřeba dle TP 4,6 litru [číslo] km) 545 Kč a dále základní náhrada za používání vozidla (dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 511/2021 Sb. činí 4,70 Kč/km jízdy) ve výši 1 542 Kč. Cestovné činí celkovou částku 2 087 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 987 Kč uložil soud zaplatit žalobkyni k rukám žalovaného, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

21. Výrok pod bodem III. je pak odůvodněn dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla osvobozen od soudních poplatků v rozsahu 50 %, a žalovaná byla ve věci plně úspěšná, tak náhradu zbylé části soudního poplatku (50 %) soudního poplatku nelze nikomu z účastníků řízení uložit. Proto Česká republika – Městský soud v Brně nemá právo na náhradu nákladů řízení.