253 C 6/2020

Plný text

Městský soud v  obec rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Libuší Jerouškovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti Žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 99 914 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 60.000,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 60.000,00 Kč od 3.2.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalobní návrh, kterým se žalobce domáhá po žalovaném uhrazení částky 39.914,94 Kč s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 23.908,00 Kč od 3.2.2020 do zaplacení a úroku ve výši 102,1 % ročně z částky 66.464,42 Kč od 25.7.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 224.604,00 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobním návrhem ze dne 4.2.2020 domáhal po žalovaném uhrazení částky 99.914,00 Kč, která představovala neuhrazenou jistinu v částce 82.510,00 Kč (jistina ve výši 66.461,42 Kč a úrok z úvěru ve výši 16.049,38 Kč, smluvní pokutu dle bodu [číslo] ve výši 998,00 Kč, náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400,00 Kč, smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné částky nové jistiny ve výši 82.510,80 Kč za každý den prodlení s úhradou, a to od 25.7.2019 a úrok za poskytnutí úvěru z částky 66.461,42 Kč ve výši 10,2 % p.a. od 25.7.2019, a to z titulu uzavřené úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 28.2.2019. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 67.000,00 Kč, částka byla žalovanému poskytnuta dne 6.3.2019 a žalovaný se zavázal úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 166,41 % p.a. splácet ve 30 měsíčních splátkách ve výši6 239,00 Kč splatných vždy k 19. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2019. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení s úhradou splátek, a proto došlo ke zesplatnění úvěru, kdy žalovaný uhradil pouze splátku dne 26.4.2019 ve výši 7.000,00 Kč.

2. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že žalovaný se k jednání, nařízenému na den 20.5.2021 nedostavil, z jednání se neomluvil, soud postupoval podle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. a jednal v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, a to: -smlouvou o úvěru ze dne 28.2.2019, -oznámením o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo], -kartou klienta, -oznámením ze dne 23.7.2019 vč. dodejky, -výzvou k zaplacení ze dne 22.7.2019 a 19.6.2019, -předsmluvním formulářem, -hodnocením klienta, -výplatními páskami žalovaného za období leden 2019 a prosinec 2018, -pracovní smlouvou ze dne 5.12.2018, -prohlášením klienta – informací pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 28.2.2019, -dokladem o vyplacení úvěru, částka mínus 67.000,00 Kč, -výpisem záznamu z registru [příjmení], -předžalobní výzvou ze dne 15.1.2020, č.l. 10 vč. podacího archu 5. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav věci. Žalovaný uzavřel s žalobcem dne 28.2.2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce poskytl žalovanému hotovostní úvěr ve výši 67.000,00 Kč, který se žalovaný zavázal splácet žalobci ve 30 měsíčních splátkách po částce 6.239,00 Kč, splatných vždy do 19. dne kalendářního měsíce, počínaje dubnem 2019. Úvěr byl žalovanému poskytnut v hotovosti, což žalobce dokladoval dokladem o vyplacení úvěru ze dne 6.3.2019 (č,l. 30).

6. Schopnost žalovaného řádně uhradit úvěr byla ze strany žalobce prověřována na základě hodnocení klienta ze dne 28.2.2019 (č.l. 20-21), ze kterého bylo zjištěno, že průměrný pravidelný měsíční příjem klienta činí 18.110,00 Kč, náklady na životní minimum činí 3.410,00 Kč, náklady na bydlení 3.000,00 Kč, ostatní doprava, kurzy, záliby 500,00 Kč, celkové výdaje 6.910,00 Kč. Žalovaný doložil žalobci pracovní smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a zaměstnavatelem [právnická osoba] ze dne 5.12.2018, kdy byl pracovní poměr uzavřen na dobu neurčitou a byla uzavřena tříměsíční zkušební doba. Výši příjmů žalovaný doložil výplatní páskou za prosinec 2018, kde byla stanovena čistá mzda ve výši 18.184,00 Kč a za rok 2019 čistá mzda ve výši 21.990,00 Kč (č.l. 22-23). Podle žalobce tak bylo možno na základě těchto dokumentů žalovanému poskytnout úvěr ve výši 67.000,00 Kč při měsíčních splátkách ve výši 6.239,00 Kč.

7. Žalovaný uhradil pouze jednu splátku dne 26.4.2019 ve výši 7.000,00 Kč a s úhradou ostatních splátek se dostal žalovaný do prodlení. Výzvou ze dne 19.6.2019 byl žalovaný upozorněn, že se dostal do prodlení se splátku [číslo] splatnou dne 19.5.2019 a splátkou [číslo] ze dne 19.6.2019. Zároveň byl upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru (č.l. 16). Výzvou k zaplacení - upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 22.7.2019 byl žalovaný upozorněn na to, že nebyla uhrazena další splátka, a to splátka [číslo] splatná dne 19.7.2019 (č.l. 16). Přípisem ze dne 23.7.2019 bylo žalovanému oznámeno, že došlo z důvodu prodlení k zesplatnění celého úvěru a zároveň byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky ve výši 83.908,00 Kč (č.l. 13). V případě prodlení dlužníka se žalobce a žalovaný dohodli na smluvní pokutě ve výši 490,00 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl žalovaný v prodlení o délce 30 dnů (bod 6.1 smlouvy). Smluvní pokutu žalobce vyčíslil v žalobním návrhu ve výši 998,00 Kč, v bodě 6.5 smlouvy si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru a tuto smluvní pokutu vyčíslil ve výši 16.006,94 Kč. V bodě 6.2 si smluvní strany sjednaly náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, které účtovaly v částce 400,00 Kč.

8. Právním posouzením věci dospěl soud k těmto závěrům. Soud má za to, že jako předcházející právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a platném a účinném do 30.11.2016 je na místě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, s úřední povinností soudu zabývat se v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobce jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného) – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 49 zákona č. 89/2012 Sb.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěrových schopností spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Věřitel má s odbornou péči posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR spis. zn. III.ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitel je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samostatným dlužníkem, ale sám by tyto údaje měl prověřit, případně si je nechat od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. As30/2015-39).

9. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměru dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, které má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů vč. pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodiny a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozh. Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu aplikací právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy. Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připravené formuláře odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze spis. zn. 27 Co 221/2019).

10. Žalobce v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vychází z toho, že žalovaný je na základě pracovní smlouvy ze dne 5.12.2018 zaměstnán u [právnická osoba] s.r.o. (přičemž smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou se zkušení dobou tří měsíců) a jeho průměrný měsíční příjem činí částku 18.184,00 Kč. Co se týče výdajů žalovaného, tak žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného, že na inkaso a nájem platí částku 3.000,00 Kč bez jakéhokoliv bližšího zjišťování údajů a další výdaje na dopravu a ostatní v částce 500,00 Kč a pokud jde o životní minimum, v částce 3.410,00 Kč, přičemž na rezervu částku 1.000,00 Kč.

11. Soud má za to, že žalobce ani přes poučení nedokázal odstranit rozpory ohledně skutečných příjmů žalovaného, nedokázal odstranit ani to, jaké konkrétní výdaje měsíčně žalovaný má, vycházel pouze ze životního minima v částce 3.410,00 Kč, a pouze z údajů žalovaného, že bydlí v pronájmu s měsíčními náklady 3.000,00 Kč a nijak je dále nedokládal. Soud je toho názoru, že sice byl prokázán příjem žalovaného, ale nebyly prokázány opravdové náklady žalovaného. Žalobce pouze vycházel z toho, že zůstává žalovanému jakási částka 10.190,00 Kč a žalobce z toho usoudil, že by žalovaný mohl splácet měsíční splátky ve výši 6.239,00 Kč.

12. V souladu s ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr je tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V projednávané věci je tak zřejmě, že žalobce jednal v rozporu s touto svojí zákonnou povinností.

13. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jinak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy.

14. Jak již bylo konstatováno výše, jde o neplatnost absolutní, tzn., že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal. Pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 zákona č. 89/2012 Sb.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování.

15. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud dospěl takto, že od celkového poskytnutého úvěru odečetl realizované platby, v daném případě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 67.000,00 Kč a zaplacena byla částka 7.000,00 Kč, zůstává tedy nesplněný dluh na jistině ve výši 60.000,00 Kč. V tomto směru je třeba vyjít z toho, že žalobce jako věřitel není podle ustálené soudní praxe oprávněn jednoznačně určovat, na jaký z více dluhů plnění přijme. Takové právo určení má jen dlužník (spotřebitel), který plnění poskytuje, a pokud tak jednoznačně neučiní, uplatní se princip priority nebo proporcionality (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 320/2004, 33 Cdo 5460/2016 atd.). Na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. k bezdůvodnému obohacení ve výši 60.000,00 Kč, což je částka, kterou musí žalovaný žalobci jako ochuzenému vydat.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva - odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy však není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případě pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úvěru z úvěru. Z obdobných důvodů soud žalobci nepřiznal ani smluvní pokutu a poplatky, neboť podklad pro jejich přiznání odpadl.

17. Soud na základě výše uvedeného žalobnímu návrhu částečně vyhověl, stanovil žalovanému ve výroku I. povinnost uhradit částku 60.000,00 Kč s příslušenstvím, a to od data požadovaného žalobcem (§ 1970 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbytku žalobní návrh soud jako nedůvodný zamítl (výrok II.).

18. O nákladech řízení soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. (výrok III.).