261 C 48/2018

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Alenou Mezníkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; název žalobkyně , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalované, žalovaného a žalobkyně zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; 1. celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalované, žalovaného a žalobkyně žalované: ; 2. celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované, žalovaného a žalobkyně oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 627 974 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 627 974 Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně od 30.11.2018 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaní jsou zavázáni zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 198 951,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

1. Žalobou podanou dne 5.12.2018 se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky ve výši 627 974 Kč se zákonnými úroky, počítanými vždy od prvního dne v měsíci počínaje lednem 2016 do července 2018, a to z částek ve výši 19 726 Kč měsíčně a následně za srpen 2018 ve výši 15 908 Kč. Úroky byly požadovány v zákonné výši a návrh byl zdůvodněn tím, že žalobce byl do 25.7.2018 vlastníkem jednotky [číslo], tedy bytu vymezeného v budově [část obce] č. pop. [anonymizováno] na parcele [číslo] v domě nacházejícím se na adrese [adresa] j. 50 C 92/2012-155 ze dne 10.4.2015, který po potvrzení rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22.6.2016 a zamítnutí odvolání rozsudkem Nejvyššího soudu 26 Cdo 5029/2016-237 ze dne 18.12.2017, nabyl právní moci. Následně podaná ústavní stížnost byla zamítnuta usnesení III ÚS 1054/18 ze dne 15.5.2018. Žalovaní za užívání bytu platili částku 3 642 Kč měsíčně včetně záloh poskytovaných s užíváním bytu. Žalobce je přesvědčen, že jsou povinni platit náhradu odpovídající obvyklému nájemnému v místě a čase, tedy částku 22 000 Kč, jak vyplývá ze znaleckého posudku JUDr. [jméno] [příjmení] z 30.9.2018, který stanovil obvyklé nájemné za tento byt pro období let 2014 až 2018 na 22 000 Kč měsíčně. Požadované částky tedy odpovídají doplatku částky stanovené znaleckým posudkem za jednotlivé měsíce s tím, že za červenec 2018 je požadována částka odpovídající tomu, že žalobce byl vlastníkem této bytové jednotky pouze do 25.7.2018.

2. Žalovaní se k návrhu písemně vyjádřili tak, že nárok neuznávají, a to ani z části. Předmětnou bytovou jednotku užívali jako nájemci bytu [číslo] ve 4. podlaží domu na ulici [ulice] [číslo] o původní velikosti 1+1. Na základě dohody o nájmu bytu z 20.11.1996 a následně na základě nájemní smlouvy o výstavbě a smlouvy o budoucí nájemní smlouvě č. [spisová značka] uzavřené 16.12.1998 mezi [územní celek], městkou části [obec] jako pronajímatelem a jimi jako nájemci rozšířili původní byt o další místnosti v 5. podlaží, a to nákladem ve výši 1 074 070 Kč. Tato částka byla vzájemně odsouhlasena i [územní celek] a podle protokolu obsahujícím toto uznání datovaného dne 20.12.2000 se jedná o nájemcem účelně vynaložené náklady na úpravu pronajatých půdních prostor, čímž došlo ke zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví pronajímatele. Ve smlouvě o výstavbě se pronajímatel, tedy [územní celek] zavázal, že nájemce nebude pro nově vybudovanou část bytu hradit po dobu třiceti let nájemné z důvodu jeho vlastních nákladů do stavby bytové jednotky a současně k tomu, že v případě prodeje domu jiné fyzické osobě, právnické osobě bez účasti nájemce je povinen převést v souvislosti s ust. § 680 odst. 2 obč. zák. na nabyvatele veškeré závazky vyplývající z této smlouvy písemně. Žalovaní tedy byli osvobozeni od povinnosti platit nájemné za nově vybudovanou část bytu po dobu třiceti let jako kompenzaci za investici do výstavby nové části bytu a tím zhodnocením majetku pronajímatele. Jsou tedy povinni platit pouze nájemné za původní část bytu a zálohy na služby spojené s jeho užíváním. Po rozšíření bytu došlo mezi žalovanými jako nájemci a [územní celek] jako pronajímatelem smlouvu o nájmu bytu datovanou 12.3.2001, která odlišila původní část bytu o velikosti 45,1 m², za kterou jsou povinni hradit nájemné a rozšířenou část bytu o velikosti 78,3 m², která jim byla přenechána k užívání po dobu třiceti let bez povinnosti platit nájemné. Pronajímatel sice označil rozšířený byt [číslo] namísto původního čísla 7 a počet místností jako 4+1, ale k nájemní smlouvě vystavil 8.3.2001 evidenční list, který rozlišil původní část bytu, za kterou uvedl základní nájemné ve výši 813,63 Kč a to po slevě a příplatku zaokrouhlil na 828 Kč, zálohy na služby byly stanoveny ve výši 767 Kč, z čehož vyplývala měsíční platba 1 595 Kč. Žalovaní smlouvu o nájmu bytu z 12.3.2001 ve spojení s evidenčním listem z 8.3.2001 považují za platnou. Následně účastníci vedli u [název soudu] větší množství sporů a pouze v jediném z nich, a to řízení vedeném [název soudu] pod sp. zn. 50 C 92/2012 byla výše uvedená nájemná smlouva označena za neplatnou z důvodu neurčitosti určení výše nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu. Žalovaní jsou toho názoru, že závěr soudu o absolutní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy byl vysloven na základě pouze dílčího dokazování, když soud tehdy vycházel z jiného evidenčního listu, než který byl skutečně přílohou předmětné smlouvy o nájmu bytu. Soud tedy v tomto řízení vyslovil nesprávný závěr o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy bez ohledu na to, jakým následkům žalované vystaví. Jsou přesvědčeni, že v předmětné věci je namístě užití ust. § 2238 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), podle kterého smlouva o nájmu bytu je považována za řádně uzavřenou v případě, že nájemce užívá byt alespoň pod dobu tří let a je po tuto dobu v dobré víře, že nájem je po právu. Oni sami v bytě bydlí od roku 1998, vždy platili a platí nájemné, aniž by s tímto stavem žalobce minimálně do roku 2016 jako pronajímatel jakkoliv polemizoval. Jejich dobrá víra je nezpochybnitelná, neboť obě strany nájemní vztah akceptovaly minimálně po dobu patnácti let. Na základě kupní smlouvy uzavřené 16.9.2003 mezi [územní celek] jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím se žalobce stal vlastníkem budovy č. pop. 280 na pozemku parc. [číslo] na adrese [adresa žalované, žalovaného a žalobkyně] ú. [část obce] a tím tedy i vlastníkem předmětné bytové jednotky. Kupní cena byla prodávajícím stanovena ve výši 4 502 361 Kč a podle čl. IV. této smlouvy kupující převzal závazek strpět užívání nově vystavené části bytové jednotky žalovanými bez povinnosti hradit nájemné po dobu třiceti let. Při prodeji domu byla prodávajícím cena domu stanovena ve výši 4 502 361 Kč, zatímco skutečná hodnota domu byla jiná, vyšší o 1 074 070 Kč a žalobce tak za předmětnou bytovou jednotku ničeho nezaplatil a místo toho se zavázal splnit výše uvedený závazek. Na straně žalovaných tudíž k žádnému bezdůvodnému obohacení nedochází, neboť řádně hradí nájemné za původní část předmětné bytové jednotky včetně záloh na služby spojených s užíváním bytu. V průběhu řízení pak rozšířili argumentaci o tvrzení, že na jejich případ dopadá ust. § 2238 o.z., stanovující fikci řádně uzavřené nájemní smlouvy v případě, že byt je užíván po dobu tří lat v dobré víře, že nájem je po právu.

3. Usnesením ze dne 11.12.2019 bylo k návrhu účastníků přerušeno řízení podle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. do pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 81/2013, neboť zde byla řešena otázka, která měla význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci. Předmětem tohoto řízení byl doplatek nájemného za užívání předmětného bytu ve výši obvyklého nájemného za období od června 2010 do listopadu 2015. Rozsudek soudu I. stupně č. j. 46 C 81/2013-337 byl částečně potvrzen a částečně změněn tak, že došlo k jeho zamítnutí rozhodnutím Krajského soudu v Brně č.j. 19 Co 107/2020-377, které nabylo právní moci dne 26.4.2021. Soud, a to i odvolací, se v rozhodnutí zabýval aktivní legitimací žalobce, pasivní legitimací žalovaných i výší obvyklého nájemného za užívání předmětného bytu a v této souvislosti zhodnotil znalecký posudek JUDr. [jméno] [příjmení]. V projednávání věci tedy bylo pokračováno poté, co odpadl důvod přerušení v souladu s ust. § 111 odst. 2 o.s.ř. Usnesení ze dne 4.5.2021, kterým bylo takto procesně rozhodnuto, nabylo právní moci dne 26.5.2021.

4. Žalobce v reakci na zmíněné rozhodnutí, a to zejména ve fázi rozhodování Krajským soudem v Brně vzal svůj návrh částečně zpět, a to co do požadovaného úroku z prodlení tak, že v konečném důsledku učinil předmětem řízení žalovanou jistinu, tedy částku 627 974 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 9 % od 30.11.2018 do zaplacení. Soud v rozsahu zpětvzetí řízení částečně zastavil usnesením ze dne 24.9.2021, které nabylo právní moci dne 15.10.2021.

5. Účastníci učinili nesporným, že v období, které žalobce učinil předmětem řízení, tedy od 1.12.2015 do 25.7.2018 žalovaní předmětný byt užívali a hradili měsíčně částku ve výši 3 642 Kč.

6. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že žalobce byl zapsán jako vlastník bytové jednotky [číslo] v budově [část obce], č. pop. 280, bytový dům na parcele [číslo] to na [list vlastnictví] pro [územní celek], k. ú. [část obce] na základě rozsudku soudu o určení právního vztahu č.j. 43 C 383/2004-246 vydaného Městským soudem v Brně dne 8.8.2006, který nabyl právní moci dne 23.4.2007.

7. Dle znaleckého posudku JUDr. [jméno] [příjmení] vypracovaného dne 30.9.2018 na základě požadavku zadavatele JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky, [obec], [ulice a číslo] bylo zjištěno, že jeho předmětem bylo stanovení obvyklého nájemného bytu v k. ú. [část obce], dům č. pop. 280 na adrese [ulice a číslo] [obec], a to bytovou jednotku [číslo] pro období roku 2014 až 2018 stanovil posudek měsíční nájemné ve výši 22 000 Kč, tj. 131,60 Kč za m2 a měsíc. Posudek obsahuje doložku ve smyslu ust. § 127a o.s.ř.

8. Z nájemní smlouvy o výstavbě a smlouvy o budoucí nájemní smlouvě ze dne 27.12.1998 bylo zjištěno, že jejími účastníky byly [územní celek] jako pronajímatel a žalovaní jako nájemci. Předmětem byla část půdního prostoru o velikosti 73 m2 v domě č. pop. 280 na ulici [ulice a číslo] v k. ú. [část obce], obci [obec]. Pronajímatel přenechal předmět smlouvy, tedy půdní prostory o velikosti cca 73 m2 nájemcům, aby v něm za podmínek uvedených smlouvou zajistili výstavbu části bytové jednotky rozšiřující prostorově i funkčně, horizontálně a vertikálně sousedící byt v nájmu nájemcům na základě dohody o nájmu bytu ze dne 20.11.1996. Nájem byl sjednán na dobu určitou do dne nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí o užívání bytové jednotky, nejpozději však na dobu tří let. Pro tuto dobu bylo stanoveno nájemné ve výši 1 Kč za m2 ročně a v čl. V. bod 3 účastníci smlouvy dohodli, že pro nově vybudovanou část bytu nebude nájemce po dobu 30 let hradit z důvodu jeho vlastních nákladů dostavby bytové jednotky nájemné. Dle dodatku [číslo] k nájemní smlouvě ze dne 31.3.1999 předmětem smlouvy byla učiněna část půdního prostoru o velikosti 99 m2 v domě č. pop. 280 na ulici [ulice a číslo] spolu s pozemkem [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce] dle situačního plánku, který je přílohou smlouvy. V ostatním původní smlouva zůstávala v platnosti.

9. Ze smlouvy o nájmu bytu ze dne 12.3.2001 uzavřenou mezi pronajímatelem [právnická osoba] Správa bytů [obec], [ulice a číslo] a manžely [příjmení] pronajalo [územní celek], městská část [obec] zastoupené [právnická osoba] žalovaným byt [číslo] o velikosti 4+1 ve 4. podlaží domu č. pop. 280 na [anonymizováno] ulici [anonymizováno] vzniklý rozšířením původní bytové jednotky s účinností od 1.2.2001 na dobu neurčitou. Z § 2 této smlouvy vyplývalo právo nájemce nehradit po dobu 30 let z důvodu jeho vlastních nákladů dostavby bytové jednotky nájemné pro nově vybudovanou část bytu. Ke smlouvě byl dne 5.2.2001 vystaven protokol o převzetí bytu a evidenční list. Dle kolaudačního rozhodnutí došlo ke kolaudaci a povolení užívání rozšířené stávající bytové jednotky do půdních prostor ve 4. nadzemním podlaží bytového domu [ulice a číslo], č. pop. [anonymizováno] na parcele [číslo] v k. ú. [část obce] k účelu bydlení tímto rozhodnutím, které nabylo právní moci 20.12.2000.

10. K námitkám žalovaných týkajících se vyúčtování služeb poskytovaných s užíváním bytu za předmětné období soud doplnil dokazování zápisy ze shromáždění vlastníků jednotek společenství pro dům [ulice a číslo] v [obec] ze dne 8.11.2016, 21.6.2018 a 18.6.2019, kde bylo schváleno vyúčtování služeb za období let 2015, 2016, 2017 a 2018. Výsledkem těchto shromáždění byly tabulky, které byly soudu předloženy k důkazu společně s podáním žaloby. Dle zápisů byly odsouhlaseny a podepsány předsedou výboru SVJ Ing. [příjmení] a členem výboru Ing. [příjmení]. Byt žalovaných je v těchto tabulkách označen jako [číslo] jako vlastník a člen SVJ je uveden žalobce, v roce 2018 pak [jméno] [příjmení], která v průběhu roku tento byt nabyla do svého vlastnictví, a to počínaje 26.7.2018. Jednotlivé zápisy ze shromáždění vlastníků jednotek obsahovaly i prezenční listinu obsahující podpisy zúčastněných vlastníků.

11. Dle výpisu z rejstříku Společenství vlastníků jednotek vedeného Krajským soudem v Brně, odd. S, vložka [číslo] Společenství vlastníků pro dům [ulice a číslo] v [obec], se sídlem [adresa žalované, žalovaného a žalobkyně], [IČO] bylo zapsáno do rejstříku 22.9.2004.

12. Pokud jde o výši požadovaného bezdůvodného obohacení, soud pro výpočet částek vycházel z nájemného stanoveného znaleckým posudkem JUDr. [příjmení] [číslo] ze dne 30.9.2018, z něhož pro období od prosince 2015 do 25.7.2018 vyplývá částka 22 000 Kč měsíčně. Žalovanými bylo hrazeno 3 642 Kč za měsíc. V období roku 2015 činily dle předloženého rozúčtování náklady na osvětlení společných částí domu, úklid, studenou vodu celkem 17 232 Kč, tj. 1 436 Kč měsíčně. V roce 2016 celkem 16 907 Kč, tj. 1409 Kč měsíčně a v roce 2017 16 416 Kč celkem, tj. 1 368 Kč měsíčně. Pro rok 2018 bylo vyúčtování provedeno teprve v průběhu řízení, žalobce ponechal částku 1 368 Kč měsíčně a po vyúčtování z ní vycházel i nadále, přestože toto vyúčtování skončilo s vyššími náklady.

13. Žalovaní sice namítali, že výsledky vyúčtování nemohou učinit nespornými, neboť jim jednotlivá vyúčtování nebyla předložena, po založení faktur a výpočtu jednotlivých vyúčtování však, shodně jako v řízeních za předcházející období, se již ke konkrétním částkám nevyjadřovali a soud tedy vycházel z výpočtu žalobce, který na základě předložených faktur považuje za správný.

14. Z předžalobní výzvy ze dne 19.11.2018 vzal soud za prokázané, že byla odeslána žalovaným a dle potvrzení České pošty doručena 22.11.2018.

15. Dle potvrzení [jméno] [příjmení], likvidátora [příjmení] [ulice a číslo], [ulice a číslo] - v likvidaci byly uhrazeny faktury za úklid společných částí domu za období 2015 až 2017 a únor až prosinec 2018.

16. Ve spisu 46 C 81/2013, tedy v řízení probíhajícího mezi shodnými účastníky, které bylo vedeno o dlužné nájemné za období od června 2010 do května 2013 včetně, žalobce (shodný jako v projednávané věci) v žalobě odkazoval na výsledky řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 198/2005, které bylo vedeno o určení, že manželé [celé jméno žalovaného] jsou jedinými členy sdružení [ulice a číslo] [ulice a číslo] a 36 C 266/2008, kde byla řešena otázka platnosti zvýšení nájemného. Tvrzeno bylo, že žalovaní byt užívají bez právního důvodu, aniž by hradili za jeho užívání částku ve výši odpovídající obvyklému nájemnému a částek za služby poskytované s užíváním bytu a dále odkazoval na výsledky řízení 50 C 92/2012 zabývající se určením neplatnosti výpovědi z nájmu danou žalovaným a týkající se předmětného bytu. Rozsudek soudu I. stupně byl vydán 31.10.2019. Soud zde dospěl k závěru o neexistenci nájemního vztahu a nárok plynoucí z žaloby tedy posuzoval dle obvyklého nájemného. Vycházel ze znaleckého posudku JUDr. [jméno] [příjmení] [číslo]. Toto rozhodnutí řešilo jak žalovanými namítanou otázku aktivní legitimace žalobce, pasivní legitimace žalovaných, rozporu s dobrými mravy i neplatnosti nájemní smlouvy. Pokud jde o tuto neplatnost, soud odkázal na rozhodnutí probíhající u Městského soudu v Brně ve věci 50 C 92/2012 (viz. dále).

17. Na základě odvolání podaného žalovanými ve věci 46 C 81/2013 rozhodoval rozsudkem ze dne 17.3.2021 Krajský soud v Brně, který rozsudek soudu I. stupně částečně potvrdil a částečně změnil pokud jde o výši měsíčních částek a požadované příslušenství. Současně se zabýval aktivní legitimací žalobce k požadavku na úhradu částek za bydlení s tím, že je jednoznačná a odvíjí se od toho, že v rozhodném období od června 2010 do listopadu 2015 byl žalobce původně s názvem Sdružení [ulice a číslo] [ulice a číslo] vlastníkem a pronajímatelem předmětného bytu a po skončení rozhodného období byl byt převeden do vlastnictví [jméno] [příjmení]. Ohledně pasivní legitimace žalovaných odvolací soud vyslovil, že povinnost úhrady za bydlení se odvíjí od toho, že v rozhodném období byt užívali bez právního důvodu. Odkázal na rozhodnutí ve věci 50 C 92/2012 včetně závěru soudu odvolacího, Nejvyššího a Ústavního. V rámci odvolání se Krajský soud v Brně zabýval i kvalitou znaleckého posudku JUDr. [příjmení] a dospěl k závěru, že má všechny náležitosti dle ust. § 127a o.s.ř., že jde o zkušenou znalkyni, která tento posudek obhájila při ústním jednání před soudem a potvrdil správnost a relevantnost závěrů týkajících se otázky stanovení obvyklého nájemného.

18. Soud se zabýval i znaleckým posudkem JUDr. [jméno] [příjmení] [číslo] s tím, že při vypracování posudku vycházela z výměru bytu tak, jak je uvedena v prohlášení vlastníka jednotek Sdružení [ulice a číslo] [ulice a číslo] z 3.2.2004 o vymezení jednotek a společných částí domu a ze změny prohlášení vlastníka. Znalkyně uvedla, že při vypracování znaleckého posudku použila porovnávací metodu a vycházela z toho, že byt není nově rekonstruován, vyjádřila se k posudku znalce [příjmení] [příjmení] z 8.12.2008 a vycházela z toho, že při určení výše obvyklého nájemné není ani tak důležitá přesná výměra bytu, jako spíše celkově užitná hodnota bytu a jeho stav.

19. Z informací účastníků i jeho vlastní činnosti je soudu známo, že bylo u Městského soudu v Brně vedeno související řízení pod sp. zn. 50 C 92/2012. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem, který nabyl právní moci dne 8.7.2016 a toto rozhodnutí dospívá k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi manžely [příjmení] a právním předchůdcem žalobce, tedy [územní celek] je absolutně neplatná pro neurčitost, která se týká nejen nájemného, ale i úhrady za plnění spojená s užíváním bytu a tuto neurčitost nemůže nahradit ani odkaz na vyhlášku č. 176/1993 Sb. v případě nájemného a stejný závěr lze učinit i v případě úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. I kdyby však nájemní právo k předmětnému bytu žalobcům svědčilo, toto nájemní právo by zaniklo dřívější písemnou výpovědí, kterou dal žalovaný (Sdružení [ulice a číslo] [ulice a číslo]) žalobcům a tato výpověď jim byla doručena 28.3.2008. Dne 28.4.2008 podali žalobci žalobu na určení neplatnosti této výpovědi. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 46 C 96/2008 a při jednání před soudem pak žalovaný ([územní celek]) uvedl, že od výpovědi odstupuje a žalobci, tedy manželé [celé jméno žalovaného] vzali žalobu zpět. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22.11.2010 bylo řízení z důvody zpětvzetí zastaveno a toto rozhodnutí nabylo právní moci 7.12.2010. Dále nebyla mezi účastníky uzavřena dohoda o narovnání ani nová nájemní smlouva, a jestliže by tedy nájemní smlouva nebyla neplatná, pak by nájemní právo zaniklo dřívější písemnou výpovědí k nájmu bytu. Soud uzavřel, že i v případě závěru o platnosti smlouvy by manželé [celé jméno žalovaného] nebyli aktivně legitimováni k podání žaloby na určení neplatnosti z výpovědi nájmu, neboť jim právo nájmu k předmětnému bytu nesvědčí a žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců. Ve věci bylo podáno odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který rozhodnutím ze dne 22.6.2016 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Vyšel z toho, že soud I. stupně správně dovodil a podrobně rozebral, že nájemní smlouva žalobců z 12.3.2001 uzavřená ještě s [územní celek] (jiná neexistovala), je absolutně neplatná pro neurčitost ohledně určení výše nájemného a náhrad za služby spojené s užíváním bytu. Za správné označil odvolací soud i závěry soudu I. stupně o tom, že i kdyby žalobcům nájemní právo k předmětnému bytu svědčilo, zaniklo by dřívější písemnou výpovědí z nájmu z 18.3.2008 a doručenou 28.3.2008. Ohledně ní sice bylo vedeno řízení pod sp. zn. 46 C 96/2008, nicméně došlo ke zpětvzetí žaloby a řízení bylo zastaveno. Žalobci (manželé [celé jméno žalovaného]) byli v řízení právně zastoupeni, měli řadu možností, jak situaci řešit, mohli vyzvat žalovaného k uznání nároku a mohl být vydán rozsudek pro uznání, mohli navrhnout odročení jednání do doby uzavření nové nájemní smlouvy, nebo také mohli na nároku trvat a chtít rozhodnutí ve věci samé. Nic z toho však neučinili.

20. Proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno žalobci dovolání. O něm rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 26 Cdo 5029/2016-237 dne 18.12.2017. Dovolání bylo zamítnuto a Nejvyšší soud v něm uvedl, že nájemní poměr žalobců k předmětnému bytu skončil na základě výpovědi z nájmu bytu ze dne 18.3.2008, která jim byla doručena 28.3.2008, a to uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty ke dni 30.6.2008, protože řízení o určení neplatnosti výpovědi skončilo zastavením řízení. Na tom nic nemění skutečnost, že v průběhu řízení tehdejší pronajímatel od výpovědi z nájmu bytu„ odstoupil“, neboť jednostranné odvolání výpovědi z nájmu bytu po jejím doručení není možné a je tudíž neplatné.

21. V následném řízení před Ústavním soudem, který se rozhodnutím ve věci 50 C 92/2012 zabýval na základě ústavní stížnosti stěžovatelů [jméno] a [celé jméno žalovaného] bylo vydáno rozhodnutí III ÚS 1054/18 v jehož závěru soud uvedl, že meze jeho přezkumu jsou limitovány předmětem soudního sporu, tj. sporu o určení neplatnosti výpovědí z nájmu bytu ze dne 1.9.2012. Námitka žalovaných týkající se vzniku nájemní smlouvy podle ust. § 2238 obč. zák. je námitkou, která měla být uplatněna již v řízení před obecnými soudy, a to v řádné podobě a v řízení o ústavní stížnosti k ní nebylo možné přihlédnout.

22. Po zhodnocení výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že návrh je důvodný. Žalobce prokázal, že v uvedeném období byl vlastníkem bytu užívaného žalovanými a žalovaní, kterým nesvědčilo nájemní právo k tomuto bytu, byt užívali bez právního důvodu. Za jeho užívání platili pouze částku, kterou dovodili ze smluv uzavřených se [územní celek] a zdůvodňovali ji jako poměrnou část nájemného vzhledem k tomu, že předmětný byt částečně vybudovali na vlastní náklady a v souvislosti s nájemním právem jim tehdejším pronajímatelem [územní celek] bylo garantováno po dobu následujících třiceti let bezplatné užívání části bytu. Vzhledem k tomu, co vyplývá z obsahu rozhodnutí v souvisejících věcech, zejména ve věci 50 C 92/2012, ale i v řízení 46 C 81/2013 a z rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu a ve věci 50 C 92/2012 i soudu ústavního, je námitka žalovaných odkazující na existující nájemní vztah nepřípadná a žalovaní se užíváním bytu žalobce, aniž by platili odpovídající náhradu, bezdůvodně obohatili.

23. Dle ust. § 2991 odst. 1 z. č. 89/2012 obč. zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle ust. § 2991 odst. 2 cit. zák. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu činit sám.

25. Jak již bylo uvedeno výše, soud dospěl k závěru, že žalobce jako vlastník předmětného bytu v období, za které je bezdůvodné obohacení vymáháno, byl vlastníkem bytu a účastníci učinili nesporným, že žalovaní užívali bytovou jednotku [číslo] v domě na [anonymizováno] ulici 1 a platili pouze částky tvrzené žalobcem, což označili na nesporné. Pokud jde o výši obvyklého nájemného, soud vycházel z žalobcem navrhovaného důkazu znaleckým posudkem znalkyně [jméno] [příjmení]. S námitkami žalovaných proti tomuto znaleckému posudku se vyrovnal jak soud I. stupně, tak i soud odvolací již v řízení vedeném pod sp. zn. 46 C 81/2013. I v této věci je tedy znalecký posudek vypracovaný Ing. [příjmení] hodnocen jako kvalitně vypracovaný, srozumitelný a nikoliv logicky rozporný.

26. Pokud žalovaní namítali nedostatky vyúčtování služeb, pak soud dospěl k závěru, že žalobce nemá procedurálně vůči žalovaným tytéž povinnosti jako vůči nájemcům či vlastníkům jednotky. Za období, kdy byla vlastníkem již [jméno] [příjmení], pak žalobce, který částečně dokládal výši poskytovaných služeb a provedených vyúčtování vůči další vlastnici [jméno] [příjmení] podmínky zjevně splnit.

27. K otázce existence nájmu soud již výše uváděl, že vycházel ze závěru rozhodnutí ve věci 50 C 92/2012. Toto řízení bylo vedeno o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a skončilo závěrem již výše citovaným, a to zamítavým výrokem. Přesto je soud přesvědčen, že závěr o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy je pro něj závazný a vycházel z něj. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 4301/2017 vyplývá, že u zamítavého výroku jde v případě závaznosti posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak sice není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu ust. § 159a odst. 4 o.s.ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejímž hodnocení se od dříve pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Otázka existence nájmu byla ve zmíněném řízení řešena soudy všech stupňů. I když žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že výpověď z nájmu je neplatná, byla zamítnuta, pak dle obsahu odůvodnění je zcela zřejmé, že předmětný nájem zanikl a v kontextu s výše citovanou judikaturou soud považuje za důležité, že rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil i soud odvolací a k závěrům o existenci (resp. neexistenci) nájmu a okolnostem i okamžiku jeho skončení se vyjádřil i Nejvyšší soud. Jedná se o věc, kde závěry o neexistenci nájemního vztahu vyplývají z odůvodnění, kde všechny výše uvedené instance řeší předběžnou otázku nájemního vztahu žalovaných a tedy i jeho případného zániku, pokud by tento vztah dříve existoval. I když tedy z rozsudku Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 1961/2009 vyplývá, že právní posouzení předběžné otázky v odůvodnění rozhodnutí nemůže předurčovat hmotněprávní stav pro rozhodnutí, které ještě soudem nebylo vydáno, je třeba přihlédnout k tomu, že pokud má účastník práva plynoucí z ust. § 13 o. z., které upravuje předvídatelnost a nezbytnost jednoty rozhodování pro ochranu práva, pak má rovněž právo domnívat se, že pokud se zabývaly vyřešením předběžné otázky za shodných nebo alespoň souvisejících okolností soudy všech stupňů, nebude za srovnatelných podmínek v dalším řízení tato otázka řešena jinak.

28. Lze tedy uzavřít, že za situace, kdy žalovaní nejsou, resp. v předmětném období nebyli nájemci předmětného bytu a tato skutečnost opakovaně byla konstatována, byť jako otázka předběžná v mnoha souvisejících řízeních, pak nelze zohlednit ani jejich námitku existence nájmu ve smyslu § 2338 obč. zák., neboť nelze předpokládat, že v období, kdy v souvislosti s nájemním právem k předmětnému bytu a otázkami s ním souvisejícími vedli množství sporů, užívali tento byt v dobré víře. Nejstarší ze souvisejících řízení, řešící již otázku výše nájemného má spisovou značku 43 198/2005, následovalo řízení o neplatnost výpovědi z nájmu sp. zn 147/2007, řízení 36 C 266/2008 o neplatnost zvýšení nájemného, v roce 2010 byla zahájena řízení 20 C 2/2010, 55 C 213/2010 a další, mezi nimi v roce 2012 řízení sp. zn. 50 C 92/2012.

29. Výše dlužné částky byla v řízení žalobcem dostatečně prokázána, výše požadovaného nájemného odpovídá rozdílu mezi částkou plynoucí ze znaleckého posudku JUDr. [příjmení] a částkou hrazenou žalovanými. Pokud jde o požadovanou výši úhrad za služby poskytované s užíváním bytu, pak soud upozorňuje i na skutečnost, že v řízeních za předcházející období tato nesprávnost namítána nebyla a žalobce zcela oprávněně argumentuje tím, že jeho smluvním partnerem byl vlastník bytové jednotky, nikoliv sami žalovaní. Správnost uplatněných částek přesto soud považuje za prokázanou. Soud tedy žalobci přiznal částku uvedenou ve výroku rozhodnutí odpovídající jednotlivým měsíčním platbám, a to včetně úroků z prodlení od data následujícího po splatnosti dle předžalobní výzvy.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Úspěšnému žalobci přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 31 399 Kč a odměnu právní zástupkyně. Ta sestává z odměny za dvanáct úkonů právní pomoci podle ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen a.t.) po 10 820 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu, sepis žaloby, účast advokátky u pěti soudních jednání, částečné zpětvzetí z 8.9.2021, doplnění důkazů z 10.11.2021 a 16.12.2021, za jeden úkon dle ust. § 11 odst. 2 a.t. ve výši 5 140 Kč, třináctkrát 300 Kč hotových výloh dle ust. § 13 odst. 1 a 3 a.t., 21% DPH ve výši 28 402,50 Kč, tedy celkem 198 951,50 Kč. Požadovaných 8 000 Kč za znalecký posudek JUDr. [příjmení] soud nepřiznal, neboť tato částka byla v rámci nákladů řízení uplatněna ve věci 46 C 81/2013.