272 C 12/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Vymětalovou ve věci žalobkyně: název žalobce, IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; anonymizováno celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení , advokátkou sídlem adresa o zaplacení 22 924,53 Kč s příslušenstvím-náhrada škody

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 924,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 6.4.2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 300 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 147 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Opatrovníku žalovaného se přiznává právo na náhradu nákladů na zastoupení ve výši 14 036 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. České republice – Městskému soudu v Brně se nepřiznává právo na náhradu nákladů na zastoupení žalovaného opatrovníkem.

1. Žalobou soudu doručenou dne 16.4.2019 se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení, náklady spojenými s uplatněním pohledávky) z titulu náhrady škody, která žalobkyni vznikla tím, že za žalovaného zaplatila náklady na zdravotní péči v období od 1.2.2016 do 31.3.2017. Žalobkyně uvedla, že plnění za žalovaného poskytla, neboť žalovaný měl na území České republiky pobyt. Až zpětně dne 21.12.2018 žalobkyně zjistila, že žalovanému byl dne 2.2.2016 ukončen trvalý pobyt na území České republiky a že tedy nebyl v žalovaném období účasten na veřejném zdravotním pojištění. Žalovaný porušil svou zákonnou povinnost při zániků pojištění vrátit do osmi dnů průkaz EHIC.

2. Žalovaný se k podané žalobě prostřednictvím svého opatrovníka namítl, že žalovaný nemohl přijímat zdravotní péči v Příbrami, když byl vězněn v Praze. Žalovaný dále namítl, promlčení žalovaného nároku, neboť žalobkyně mohla o nepojištění žalovaného vědět ihned, tj. v době poskytování zdravotní péče, neboť měla dálkový přístup do registru obyvatel. Žaloba byla podána až dne 16.4.2019. <b>3. Soud zjistil tyto skutečnosti:</b> 4. Trvalý pobyt žalovaného byl ukončen ke dni 2.2.2016 (zpráva Ředitelství služby cizinecké policie č.l. 30).

5. Od 5.7.2016 do 28.2.2019, tj. zhruba 8 měsíců ze žalovaného období, byl žalovaný vězněn ve Vazební věznici Praha-Ruzyně (výpis z CEV, č.l. 39).

6. Z přehledu úhrad zdravotní péče ze dne 24.1.2019 (č.l. 10-14) vyplývá, že první úkon zdravotní péče (konfirmační test na protilátky metodou imunoblot) byl žalovanému poskytnut až dne 11.7.2016, a to ve Fakultní nemocnici Brno, Oddělení klinické mikrobiologie (část B – Detailní přehled úhrad), ačkoli žalobkyně tvrdila poskytování zdravotní péče už od 1.2.2016. Soud se dle pokynu odvolacího soudu zabýval i podrobnějším dokazováním poskytnutí zdravotní péče žalovanému (a jejím zaplacením žalobkyní). Poskytnutí této zdravotní péče tak nově vyplývá i z potvrzení Fakultní nemocnice Brno ze dne 18.3.2022 (č.l. 139). Z tohoto potvrzení vyplývá, že žalobkyně za zdravotní péči Fakultní nemocnici Brno zaplatila, a to částku 2 898,42 Kč, která zase odpovídá žalobkyní pro Fakultní nemocnici [obec] vyčíslené částce 2 898,42 Kč (část A – Přehled úhrad) i nově výpisu z účtu ze dne 31.8.2016 (č.l. 133, IČP IČZ [číslo]).

7. Z přehled úhradu části B – Detailní přehled úhrad - pak obdobně nově vyplývají další úkony zdravotní péče poskytované žalovanému Nemocnicí Příbram, MUDr. [příjmení], Fakultní nemocnicí Praha, Remedis, s.r.o. atd., kdy zdravotní péče v rámci vězeňské služby pak byla žalovanému poskytována od 9.9.2016. Z části A – Přehled úhrad pak vyplývá cena jednotlivých úkonů i souhrn těchto částek pro jednotlivá zdravotnická zařízení, z části A – Kapitační platby pak vyplývají kapitační platby pro MUDr. [příjmení], kdy celkový součet činí právě žalovanou částku 22 924,53 Kč. Z části A však nevyplývá konkrétní identifikace plateb, kterými byly tyto platby zaplaceny.

8. Především pak nově z potvrzení jednotlivých zdravotnických zařízení (č.l. 135 až 141), která neuváděla, že by vůči žalobkyni měla za zdravotní úkony pro žalovaného nějaké pohledávky, a které jsou v souladu s přehledem úhrad i výpisy z České národní banky (č.l. 116 až 133, 149 až 151) a výpisy z komerčních bank (č.l. 133 až 134) vyplývá, že žalobkyně na přelomu let 2016 až 2017 výše uvedené ceny zdravotních služeb také zaplatila, kdy první platba byla dne 8.8.2016, krátce po poskytnutí zdravotní péče žalovanému v červenci 2016, další platby následují až do března 2017.

9. K důkazní hodnotě přehledu úhrad zdravotní péče soud uvádí, že tento byl v souladu potvrzeními jednotlivých zdravotnických zařízení a s výpisy z účtu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nenamítal, že by záznamy v přehledu úhrad, tj. v elektronickém systému žalobkyně, nebyly spolehlivé, nebyla vyvrácena domněnka, že tyto záznamy jsou spolehlivé (§ 562 odst. 1 občanského zákoníku a komentáře k němu) a lze z nich tudíž vycházet. Pokud byla žalovanému poskytována zdravotní péče v rámci věznění, nepochyboval soud o tom, zda se jednalo o péči v místě věznění či vazby (kdy Fakultní nemocnice Brno se nachází blízko Vazební věznice v Brně) či místě, kde byl žalovaný následně v rámci výkonu trestu zaměstnán. Pro úplnost pak soud upozorňuje na to, že to byl žalovaný, kdo prokazováním se neplatným průkazem pojištěnce, zneužil důvěru zdravotníků, kteří mu poskytli pomoc. Právě vztah lékaře a pacienta je jedním z těch, který má být především založen na vzájemné důvěře. Zdravotníci jistě přepokládali, že své služby v neakutním stavu pacienta neposkytují bezplatně. Dle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 225/08 má být snahou soudů podporovat vzájemnou elementární důvěru subjektů práva, nikoliv ji negativisticky podrývat. Soud má za to, že žalobkyni – zdravotní pojišťovnu nelze obecně ani dle okolností této konkrétní žalované věci bez dalšího podezírat z falšování údajů ve vlastním elektronickém systému. K argumentaci odvolacího soudu aplikací„ Moje VZP“ soud uvádí, že tato má dle žalobkyně jen„ natahovat“ data právě z přehledu úhrad zdravotní péče. Soud proto přehled úhrad zdravotní péče, který byl v souladu s dalšími důkazy, považoval jeden důkazů o poskytnuté zdravotní péče i její ceny.

10. K námitce žalovaného, že žalobkyně neprokázala, že žalovaný byl v rozhodném období pojištěn, soud uvádí, že břemeno tvrzení a důkazní ohledně trvalého pobytu žalované příp. jeho zaměstnání a tedy oprávněnosti poskytnutí plnění žalobkyní zdravotnickým zařízením, stíhalo stranu žalovanou nikoli žalobkyni. Žalovaný v tomto směru věcně ničeho ani netvrdil, nebylo tak, jej ani o čem případně poučovat dle § 118a o.s.ř. Soud proto vyšel z toho, že žalovaný kromě prvního dne žalovaného období pojištěn nebyl.

11. Z dálkového přístupu k údajům v ISZR vyplývá, že ukončení pobytu žalobkyně zjistila až dne 21.12.2018, tj. v časové souvislosti s vyhotovením přehledu úhrad, výzvy k zaplacení a podání žaloby. K námitce žalovaného, že mezi čerpáním zdravotní péče a v roce 2016 a 2017 a vystavením přehledu poskytnuté péče a výzvami k zaplacení na žalovaného v lednu 2019 uplynuly zhruba dva roky, soud uvádí, že má za to, že je obecně známo, že žalobkyně pravděpodobně vzhledem ke své velikosti, přistupuje k vymáhání svých pohledávek až s takovýmto odstupem. Soud má navíc za to, že v případě, kdyby o zrušení trvalého pobytu žalobkyně věděla, tak by nehradila za poskytnutou péči žalovaného, nezpůsobila si tak sama sobě vůči cizinci mimo EU obtížně vymahatelnou pohledávku na náhradě škody.

12. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě žalované částky, a to výzvou ze dne 25.1.2019 (výzva včetně doručenky, č. l. 6 a 9) a výzvou ze dne 5.3.2019 (výzva včetně doručenky č.l. 4 a 65). <b>13. Právním posouzením věci dospěl soud k těmto závěrům:</b> Žalovaný byl u žalobkyně zdravotně pojištěn pouze první den žalovaného období, neboť měl v České republice trvalý pobyt (§ 2 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění). Zdravotní pojištění žalovaného následně, druhý den žalovaného období, zaniklo ukončením trvalého pobytu žalovaného v České republice (§ 3 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Žalovaný netvrdí ani žádným způsobem neprokazoval, že splňoval podmínky účasti na veřejném zdravotním pojištění ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, tj. pobyt či zaměstnání. Žalovaný měl zákonnou povinnost oznámit žalobkyni změnu – zánik trvalého pobytu (§ 12 písm. k) zákona o veřejném zdravotním pojištění) a vrátit žalobkyni zdravotní pojišťovně průkaz zdravotního pojištění (§ 12 písm. j) zákona o veřejném zdravotním pojištění). Žalovaný však tyto své zákonné povinnosti nesplnil a naopak předkládal již neplatný průkaz zdravotnickým zařízením a čerpal s odkazem na něj zdarma zdravotní péči. V důsledku toho, že žalovaný porušil své zákonné povinnosti, považovala žalobkyně žalovaného stále za svého pojištěnce a měla za to, že je povinna zaplatit zdravotnickým zařízením zdravotní péči, kterou žalovanému poskytnou (§ 2 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění), a také ji zaplatila. Žalobkyně není povinna aktivně zjišťovat, zda trvalý pobyt pojištěncům nezanikl. Zákon o zdravotním pojištění naopak stojí na principu, že změnu skutečností hlásí pojišťovně pojištěnci a plátci pojištění (zaměstnavatelé). Prevenční povinnost tak porušil pouze žalovaný nikoli žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v době, kdy zdravotní péči poskytnutou žalovanému platila, nevěděla, že žalovaný není jejím pojištěncem, nemohla vzniku škody zabránit a vznik škody tak nespoluzavinila. Žalobkyni tak v důsledku porušení zákonných povinností žalovaným, vznikla platbami na zdravotní péči poskytnutou žalovanou majetková újma, škoda, neboť majetek žalobkyně se zmenšil, ač se tak stát nemělo. Žalobkyně tak má vůči žalovanému nárok na náhradu škodu vzniklé na žalobkyní vynaložených nákladech na léčení žalovaného ve výši žalované částky (§ 2910 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku). Soud proto žalobě vyhověl a výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku včetně zákonných úroků (§ 1970 občanského zákoníku, nařízení vlády č. 351/2014 Sb.) Lhůtu k plnění pak soud stanovil třídenní (§ 160 odst. 1 o.s.ř).

14. Soud se dále dle pokynu odvolacího soudu zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení. Žalobkyně mohla své právo na náhradu škody poprvé uplatnit nejprve v okamžiku vzniku dluhu (§ 619 odst. občanského zákoníku), tj. k okamžiku zaplacení ceny zdravotnických služeb zdravotnickým zařízením, kdy první z plateb byla učiněna dne 8.8.2016. To, že se žalobkyně mohla již od 2.2.2016 dozvědět (§ 619 odst. 2 občanského zákoníku), že žalovanému skončil pobyt v České republice, že tedy není jiným pojištěncem a že žalobkyně nemá povinnost za žalovaného platit cenu zdravotní péče zdravotnickým zařízením, tzn. že by jí v podstatě v budoucnu mohla vzniknout škoda, pokud by cenu zdravotní péče za žalovaného zaplatila, je bez právního významu, neboť samotná škoda vznikla až následně. Poškozený se nemůže o vzniku škody dozvědět dříve, než samotná škoda vznikne (§ 620 odst. 1 občanského zákoníku). Subjektivní tříletá promlčecí lhůta práva na náhradu škody by tak uplynula až nejdříve 8.8.2019, kdy k podání žaloby došlo již dne 16.4.2019 (§ 629 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že i samotné úkony zdravotnické péče byly, jak vyplynulo z dokazování, činěny až od 11.7.2016, nemohlo být právo žalobkyně na náhradu škody stejně ke dni podání žaloby dne 16.4.2019 promlčeno. Právo žalobkyně na náhradu škody tak promlčeno není, námitka žalovaného tak není důvodná.

15. Výrokem II. soud zamítl nárok na úhradu částky 300 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Co se týče nákladů s uplatněním pohledávky, tak dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. se uplatní ve vztahu mezi podnikateli, o což se v projednávané věci nejednalo. Žalobkyně ani netvrdila, z jakého důvodu uplatňuje náklady s uplatněním pohledávky, jak dospěla k výši 300 Kč, když zákon stanovuje částku 1 200 Kč. Soud tento nárok dle svého obsahu vyhodnotil jako nárok dle § 3 shora uvedeného nařízení, který je nedůvodný.

16. Žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, soud ji proto podle § 142 odst. 3 o.s.ř. výrokem III. přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení, jelikož byla neúspěšná v poměrně nepatrné části vzhledem k žalované částce. Náklady řízení sestávají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. Ve smyslu § 1 a § 2 odst. 1 cit. vyhlášky soud žalobkyni přiznal paušální náhradu hotových výdajů, a to za dva úkony ve výši 200 Kč (návrh ve věci samé, výzva k plnění; § 1 odst. 3 písm. a) cit. vyhlášky v částce 100 Kč za úkon) a za šest úkonů ve výši 1 800 Kč (účast u jednání dne 22.6.2021, 29.3.2022 a 18.10.2022 a podání ve věci samé - vyjádření ze dne 24.11.2020, vyjádření k odvolání, vyjádření ze dne 14.6.2022; § 2 odst. 3 v částce 300 Kč za úkon), tj. celkem ve výši 2 000 Kč. Dále náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 147 Kč Celkem tedy náklady řízení činí částku 2 147 Kč, kterou uložil soud výrokem III. zaplatit žalovanému, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám žalobkyně.

17. Co se týče námitek žalobkyně ohledně osvobození od soudního poplatku, tak dle soudu se osobní osvobození od poplatku podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích se nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů, které vyplatila zdravotnickému zařízení v souvislosti s léčením fyzické osoby, nevztahuje. Z jednoznačného jazykového výkladu citovaného ustanovení plyne, že zakládá osobní osvobození osoby, které byla způsobena újma, tedy poškozeného, v řízení o náhradu újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením, jinými slovy poškozeného, jemuž byla způsobena újma odškodnitelná v rámci řízení o náhradu újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením. Pokud výčet výslovně zahrnuje rovněž náhradu škody na věcech vzniklou v souvislosti s ublížením na zdraví nebo usmrcením a náhradu nákladů léčení, je tomu tak proto, že poškozený je osvobozen i v případech, kdy v samostatném řízení uplatní nárok na náhradu věcné škody, která mu vznikla v souvislosti s poškozením zdraví, aniž by současně požadoval i odškodnění samotné újmy na zdraví. Totéž platí o náhradě nákladů léčení vzniklých v souvislosti s poškozením zdraví; osvobozeny jsou rovněž osoby, které vynaložily náklady na léčení někoho jiného, avšak musí se jednat o léčení související se vznikem újmy na zdraví, tj. o náklady spojené s péčí o osobu nebo domácnost toho, kdo byl poškozen na zdraví, ve smyslu ustanovení § 2960 občanského zákoníku. Je zřejmé, že předmětné řízení, v němž se žalobkyně jako zdravotní pojišťovna domáhá po žalovaném náhrady toho, co vyplatila zdravotnickému zařízení za jeho léčení, není řízením, v němž má být odškodněna újma na zdraví (či usmrcení) ani řízením souvisejícím. Skutečnost, že se jedná o zdravotní pojišťovnu a náklady vynaložené na poskytování zdravotní péče, osvobození podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích založit nemůže; je zjevné, že zákonodárce toto osvobození směřoval na osoby, jimž byla způsobena újma na zdraví (a v této souvislosti jim vznikla další škoda) a na osoby, kterým vznikla újma či skutečná škoda v souvislosti s usmrcením nebo poškozením zdraví jiné osoby.

18. Náklady ustanoveného opatrovníka tvoří odměna za zastupování za pět úkonů právní služby (vyjádření k žalobě, účast na jednání dne 22.6.2021, 29.3.2022 a 18.10.2022, odvolání) ve výši 10 100 Kč (sazba odměny za jeden úkon činí 2 020 Kč, § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/19) a paušální náhrada hotových výdajů za pět úkonů právní služby ve výši 1 500 Kč (režijní paušál za jeden úkon činí 300 Kč, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Ustanovený opatrovník je plátcem daně z přidané hodnoty, proto mu její náhrada přísluší ve výši 2 436 Kč. Soud nepřiznal opatrovníku žalovaného úkon přípravy a převzetí věci, neboť neproběhla první porada s klientem (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2138/11). Opatrovníku žalovaného tedy soud přiznal výrokem IV. náhradu nákladů na zastoupení v celkové výši 14 036 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

19. Výrokem V. soud nepřiznal České republice - Městskému soudu v Brně právo na náhradu nákladů na zastoupení žalovaného, neboť žalovanému nebyla přisouzena náhrada nákladů řízení (§ 149 odst. 2 o.s.ř.).