294 C 26/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Vymětalovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa o zaplacení 12 996 Kč s příslušenstvím - smlouva o úvěru + 3 370,85 Kč – smluvní pokuta

I. Řízení se v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 656 Kč, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1.1.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení a) částky 4 620 Kč s úrokem z prodlení -) ve výši 10 % ročně z částky 14 652 Kč od 17. 12. 2019 do 20. 1. 2020 ve výši 138,38 Kč, -) ve výši 10 % ročně z částky 13 996 Kč od 21. 1. 2020 do 27. 3. 2020 ve výši 260,48 Kč, -) ve výši 10 % ročně z částky 13 496 Kč od 28. 3. 2020 do 21. 5. 2020 ve výši 206,19 Kč, -) ve výši 10 % ročně z částky 12 996 Kč od 22. 5. 2020 do 30.12.2019, -) ve výši 10 % ročně z částky 4 620 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, -) ve výši 1,75 % ročně z částky 8 376 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 62,48 % ročně z částky 11 901,40 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 47 232 Kč, b) částky 3 370,85 Kč zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 9. 9. 2020 domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 12 996 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, dále částku 3 370,85 Kč (smluvní pokuta) a úrok ve výši 62,48 % ročně z částky 11 901,40 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 47 232 Kč. Těchto nároků se žalobkyně domáhala z titulu smlouvy o úvěru ze dne 10. 6. 2019, na základě které poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 12 000 Kč.

2. Žalovaná k uvedla, že by se ráda domluvila na splátkovém kalendáři.

3. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalované, neboť žalovaná omluvu nedoložila a není věrohodné, že by žalovaná byla v den jednání v zaměstnání, kde by měla být testována, když měla být již v 8.30 u jednání. Zejména pak žalovaná naznačovala, že soud má jednat bez ní, pokud to bude v její prospěch (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

4. Soud zjistil tento skutkový stav:

5. Vzhledem k tomu, že žalovaná tvrzení žalobkyně nepopírala a pouze žádala o splátkový kalendář, měl soud tvrzení žalobkyně za nesporná. Tato nesporná tvrzení byla v souladu také s následujícími listinnými důkazy.

6. Z oznámení ČSSZ ze dne 17. 12. 2018 (č.l. 36) vyplývá, že žalovaná pobírala invalidní důchod ve výši 11 080 Kč (oznámení o výplatě důchodu ze dne 17. 12. 2018).

7. V rámci předsmluvních jednání prověřovala žalobkyně dne 10. 6. 2019 schopnost žalované řádně hradit úvěr a svá zjištění o poměrech žalovaného shrnula do hodnocení klienta (hodnocení klienta ze dne 10. 6. 2019 – č.l. 12), v němž při analýze bonity žalované počítala s celkovými příjmy 11 080 Kč a celkovými výdaji ve výši 9 566 Kč (životní minimum 3 410 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 300 Kč, splátky u žalobkyně ve výši 4 856 Kč ostatní výdaje 0 Kč). Rozdíl příjmů a výdajů činil částku 1 514 Kč. V registru SOLUS nebyl zjištěn žádný záznam (výpis SOLUS – č.l. 34). Žalobkyně dále ani přes poskytnuté poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. neprokázala, jakým způsobem prověřila tvrzení žalované ohledně jejích výdajů, kdy soud má za nízké zejména výdaje žalované na bydlení (1 300 Kč). Takové náklady by žalovaná mohla vydat maximálně za náklady na služby spojené s užíváním bytu při bydlení popř. u osob blízkých. Ohledně způsobu zajištění bydlení však žalobkyně v doplňujících informacích pouze zjistila, že žalovaná nežije ve společné domácnosti s partnerem a že bydlení má zajištěné formou – byt státní/obecní, z čehož lze dovodit, že se nejedná o prosté ubytování u osob blízkých. Náklady na bydlení u státních/obecních bytů jsou nižší, nicméně částka 1 300 Kč je dle soudu mimo realitu a bylo na žalobkyni, aby tyto náklady žalované na bydlení řádně prověřila (výpis z bankovního účtu, popř. nájemní smlouva). Z úřední činnosti je soudu navíc známo, že kolonky životní minimum ve výši 3 410 Kč žalobkyně v obdobných hodnoceních v jiných věcech vyplňuje stejně. Žalobkyně tak u každého dlužníka počítá s tím, že jeho běžné měsíční výdaje na stravu, ošacení, hygienu činí 3 410 Kč měsíčně, což nemusí dle soudu odpovídat skutečné realitě běžného života. Ostatními konkrétními výdaji žalované se žalobkyně také vůbec nezabývala (strava, ošacení, hygiena). Jednoduchým porovnáním např. příjmu žalované ve výši 11 080 Kč a výdaji zjištěnými ze strany žalobkyně lze dospět k volným prostředkům ve výši 1 514 Kč, přičemž splátka úvěru činila 656 Kč. Za situace, kdy žalobkyně nezjišťovala další výdaje žalované nelze dovodit, zda si žalovaná mohla dovolit splátku sjednaného úvěru. Možné úspory na běžném či jiném účtu žalobkyně nezjišťovala. Při hodnocení úvěryschopnosti žalované měla žalobkyně rovněž vzít v úvahu vysoké splátky ve výši 4 856 Kč (skoro polovina důchodu žalované) při relativně nízkém měsíční příjmu žalované.

8. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala čistě formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalované (alespoň náklady na bydlení, stravu) a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich mohla zjistit, zda je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky.

9. Žalobkyně s žalovanou (jejíž totožnost byla ověřena dle občanského průkazu - č.l. 65-66) uzavřela dne 10. 6. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč s úrokem z úvěru ve výši 83,87 % ročně, který se žalovaná zavázal splatit 60 měsíčními splátkami ve výši 656 Kč (splátkový kalendář - č.l. 24) splatnými vždy k 11. dni v měsíci, počínaje měsícem dubnem července 2019 (návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru ze dne 10. 6. 2019 č.l. 25 - 28, včetně předsmluvního formuláře - č.l. 14-17). Celková částka, kterou měla žalovaná žalobkyni zaplatit, byla ve výši 39 360 Kč (oznámení o schválení úvěru - č.l. 23, včetně dodejky - č.l. 20). Dne 14. 6. 2019 byl úvěr ve výši 4 606 Kč poskytnut na běžný účet žalované, a úvěr ve výši 7 394 Kč na účet žalobkyně (doklad o vyplacení úvěru - č.l. 9).

10. Z vyjádření Mgr. Čápa (č.l. 29 – 33) soud nezjistil pro projednávanou věc žádné podstatné skutečnosti.

11. Žalovaná zaplatila první 3 splátky ve výši 656 Kč měsíčně, tj. celkem 1 968 Kč). Od 11. 10. 2019 se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splatných splátek, když neuhradila řádně (karta klienta ze dne 8. 9. 2020 - č.l. 22). K úhradě dlužných splátek byla žalovaná vyzvána, a to dne 11. 11. 2019 a dne 12. 12. 2019 (výzvy k zaplacení – č.l. 18 - 19). Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 15. 12. 2019 a vyzvala žalovaná k zaplacení dluhu v desetidenní lhůtě od odeslání oznámení. Dluh žalované činil na jistině částku 11 901,40 Kč, na smluvním úroku částku 1 853,18 Kč, na smluvní pokutě částku 498 Kč a na náhradě nákladů 400 Kč (oznámení o zesplatnění ze dne 15. 12. 2019 – č.l. 21). Žalobkyně žalované výzvy i oznámení o sesplatnění odeslala (čestné prohlášení ze dne 25.1.2019 – č.l. 60, kdy správnost obsahu této listiny nebyla namítána).

12. Dne 20. 1. 2020 žalovaná uhradila žalobkyni částku 656 Kč, dne 27. 3. 2020 žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 500 Kč, dne 21. 5. 2020 žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 500 Kč. Po zesplatnění tak žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku ve výši 1 656 Kč (nesporné). Celkem tak žalovaná před podáním žaloby na předmětný úvěr uhradila částku ve výši 3 624 Kč.

13. Žalobkyně zaslala žalované dne 20. 8. 2020 předžalobní upomínku (předžalobní výzva ze dne 19. 8. 2020 - č.l. 7 včetně poštovního podacího archu - č.l. 8).

14. Ke dni podání žaloby požadovala žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru z částky 11 901,40 Kč ode dne 17. 12. 2019 do zaplacení, a to v nominální roční sazbě 62,48 % ročně. Oproti smlouvě tak žalobkyně požadované úroky ve výši 83,87 % ročně snížila na 62,48 % ročně, tedy asi na hodnotu, kterou měla za souladnou se zákonem. Smluvní pokutu pak žalobkyně požadovala ve výši 498 Kč a dále 0,1% denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 13 754,58 Kč za každý den prodlení žalované s úhradou, a to počínaje dnem 17. 12. 2019 do zaplacení - 3 370,85 Kč - bod 6.5 smlouvy o úvěru. Rovněž požadovala žalobkyně náklady na vymáhání ve výši 400 Kč.

15. Po podání žaloby dne 10.9.2020 uhradila žalovaná žalobkyni částku 656 Kč (nesporné).

16. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu co do částky 656 zpět (§ 96 odst. 1 o.s.ř.), rozhodl soud výrokem I. o zastavení řízení (§ 96 odst. 2 o.s.ř.). Souhlasu žalované nebylo třeba, neboť ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání (§ 96 odst. 4 o.s.ř.).

17. Právním posouzením věci dospěl soud k těmto závěrům:

18. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

20. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházela z toho, že žalovaná nebyla vedena v žádné databázi dlužníků, že měla měsíční příjmy ve výši 11 080 Kč, výdaje pak ve výši 9 566 Kč, převis příjmů nad výdaji tak měl dle zjištění žalobkyně při předpokládané měsíční splátce úvěru ve výši 656 Kč činit 858 Kč. Žalované by tak zbývala na další výdaje (mimořádné či relativně běžné) částka ve výši 858 Kč měsíčně.

21. Vzhledem k této nízké finanční rezervě má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu dosahuje přebytku, či je zjednodušeně řečeno stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalované (náklady na bydlení, náklady na stravu, ošacení, apod.) se vůbec nezabývala, natož aby po žalovaném požadovala přehled pohybů na jeho účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalované a nehodnotila všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.

22. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Úvěrová smlouva je dále neplatná i pro lichvu (§ 1796 občanského zákoníku, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť v úvěrové smlouvě byl původně sjednán úrok 83,87 % ročně, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 25% ročně. To, že žalobkyně v žalobě následně požadovala již„ jen“ úrok ve výši 62,48 % ročně, nemůže na neplatnosti smluvních ujednání již ničeho změnit. Navíc i takto požadovaný nižší úrok je stále úrokem lichevním. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 občanského zákona). Pro absolutní neplatnost uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 občanského zákoníku), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

23. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobkyně odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalované (úvěr ve výši 12 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění žalobkyně ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 občanského zákoníku). Žalovaná je povinna zbytek tohoto bezdůvodného obohacení ve výši 7 720 Kč (rozdíl poskytnuté částky 12 000 Kč a zaplacené částky do podání žaloby ve výši 3 624 Kč a po podání žaloby 656 Kč) ochuzené žalobkyni vydat (§ 2991 občanského zákoníku). Soud proto žalobě výrokem II. částečně vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 8 376 Kč spolu s úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené ve výzvy k zaplacení – oznámení o sesplatnění. Dle soudu žalobkyně neprokázala, že by vyzvala k vydání celého bezdůvodného obohacení žalovanou dříve. Lhůtu k plnění pak soud stanovil třídenní (§ 160 odst. 1 o.s.ř).

24. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované celá úvěrová smlouvy, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy však není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu, neboť podklad pro její přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výrokem III. tedy soud zamítl zbývající žalovanou částku, žalované poplatky se zákonným úrokem z prodlení (včetně požadovaného úroku požadovaného v rozporu se zákonem místo ve výši 8,25% ve výši 10% ročně), úroky, a smluvní pokutu. Plnění ve splátkách soud žalované nepřiznal, neboť žalované nakonec uložená částka k zaplacení není vysoká, a mělo by být v silách žalované ji uhradit.

25. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem IV. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla sice pro provedené kapitalizaci celkového nároku žalobkyně ve věci poměrně úspěšnější než žalobkyně, nicméně pro její pasivitu v celém řízení jí žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.