31 C 104/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobce: ; anonymizováno , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; název žalované , IČO sídlem adresa žalované zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 6.480 Kč s příslušenstvím

I. Návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit 6 480 Kč s úroky z prodlení ve výši 1 285,34 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení ve výši 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 15. 1. 2019 domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 6 480 Kč s úroky z prodlení, nárok vznikl z titulu dlužných koncesionářských poplatků za období od 16. 10. 2016 do 16. 10. 2018.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. V insolvenčním řízení sp. zn. [insolvenční spisová značka] byl dne [datum] na majetek žalovaného prohlášen konkurz. Trval na tom, že by řízení mělo být zastaveno v souladu s § 140c insolvenčního zákona, protože poplatek vyměřený na základě zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, je platbou veřejnoprávního charakteru a spadá do široké definice daně. Jedná se proto o pohledávku žalobce za majetkovou podstatou, kterou je možné uplatnit v insolvenčním řízení formou přihlášky, to žalobce neučinil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z přihlášení poplatníka, výzvy k zaplacení dlužných televizních poplatků včetně doručenky, specifikace výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení vzal soud za prokázané, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto povinnost splnil dne 1. 1. 1998. Televizní poplatek k 1. 1. 2008 činil částku ve výši 135 Kč za jeden přihlášený přijímač, Žalovaný nehradil koncesionářský poplatek za období od 16. 10. 2016 do 16. 10. 2018 a nereagoval ani na výzvy žalobce k jejich úhradě.

5. Z insolvenčního rejstříku, z insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp, zn. [insolvenční spisová značka] soud zjistil, že dne [datum] byl zjištěn úpadek žalovaného a na jeho majetek byl prohlášen konkurz.

6. Dle § 7 odst. 3 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, je-li poplatníkem fyzická osoba, která je podnikatelem13), nebo právnická osoba, rozhlasový nebo televizní poplatek se platí čtvrtletně nejpozději do patnáctého dne prvního měsíce každého kalendářního čtvrtletí. Poprvé se rozhlasový nebo televizní poplatek platí počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž se taková osoba stala poplatníkem, až do konce příslušného kalendářního čtvrtletí v měsíční výši a je splatný nejpozději do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce.

7. Podle § 140c insolvenčního zákona, v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170).

8. Podle § 168 odst. 2 písm. f) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen„ insolvenční zákon“), daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění.

9. Podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

10. Podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.

11. Podle § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, 12. Soud souhlasí s žalovaným do té míry, že samotná povinnost platit koncesionářský poplatek na základě zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, vzniká přímo ze zákona, televizní poplatek je (stejně jako jiné veřejnoprávní poplatky) platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní. Je rovněž platbou opakovanou. Televizní poplatky jsou svého druhu daní z majetku (konkrétně daní z vlastnictví, držení či obecně z užívání televizního přijímače jako movité hmotné věci), viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1229/2020.

13. Za této situace splňují televizní poplatky podmínky definice pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. f) insolvenčního zákona. Platí, že pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují kdykoli po rozhodnutí o úpadku a (pokud to stav majetkové podstaty dovoluje) v plné výši. Věřitelé je neuplatňují přihláškou, ale písemně vůči osobě s dispozičním oprávněním v režimu § 203 insolvenčního zákona a pokud nejsou pohledávky v plné výši a včas uspokojeny, může se věřitel jejich splnění domáhat civilní žalobou podanou proti osobě s dispozičním oprávněním, tedy i v průběhu insolvenčního řízení lze civilní řízení o těchto pohledávkách zahájit.

14. V řešené věci konkrétně výše uvedené znamená, že pokud byl na majetek žalovaného dne 6. 10. 2016 prohlášen konkurz, pak od uvedeného data ve vztahu k majetkové podstatě žalovaného je osobou s dispozičními oprávněními insolvenční správce. Za dané situace byl žalobce povinen s ohledem na výše uvedené uplatnit nárok na zaplacení dlužného televizního poplatku písemně vůči insolvenčnímu správci, nikoli přímo za žalovaným jako za dlužníkem žalobou, jak učinil v řešené věci. Až za situace, pokud by osoba s dispozičními oprávněními neuspokojila pohledávku žalobce v plné výši a včas, mohl se žalobce domáhat jejího splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními, tedy ve smyslu § 229 insolvenčního zákona, proti insolvenčnímu správci. Soud učinil na žalobce usnesením č. j. 31 C 104/2019-27 ze dne 31. 3. 2020 dotaz, zda uplatnil pohledávka na zaplacení dlužných koncesionářských poplatků za období od 16. 10. 2016 do 16. 10. 2018 u osoby s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, dostalo se mu odpovědi, žalobce svou pohledávku za žalovaným nepřihlásil do insolvenčního řízení.

15. S ohledem na okolnost, že žalobce podal tuto žalobu proti žalovanému, který není ve věci pasivně legitimován (tím by byla pouze osoba insolvenčního správce za předpokladu řádného postupu žalobce dle § 203 insolvenčního zákona), soud žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok). Pro úplnost soud dodává, že návrh žalovaného na zastavení řízení dle § 140c insolvenčního zákona není důvodný, protože žalobce uplatnil nárok na zaplacení dlužných koncesionářských poplatků, jejichž splatnost nastala až po prohlášení konkurzu na majetek žalovaného (pokud by se nejednalo o pohledávku za majetkovou podstatou dle § 168 insolvenčního zákona, která se uplatňuje přihláškou, s ohledem na uplynutí lhůty pro podávání přihlášek by se jednalo o tzv. nový dluh) a protože se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou, která se neuplatňuje za dlužníkem přihláškou. Postup dle § 140c insolvenčního zákona je na místě pouze v případě pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), nic z uvedeného však žalobou uplatněný nárok není.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení zcela úspěšný žalovaný by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, nicméně samotnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (II. výrok).

17. Žalovanému byl v řešené věci k ochraně jeho zájmů ustanoven opatrovník, advokát [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Stát ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. platí jeho náklady spočívající v poskytování právních služeb žalovanému za účelem ochrany jeho práv. Dle názoru soudu náklady na ustanoveného opatrovníka jsou představovány: i) odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 1 500 Kč (tarifní hodnota 6 480 Kč, převzetí věci, podání ze dne 26. 2. 2020) dle § 7 bodu 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; ii) dvěma režijními paušály po 300 Kč k těmto úkonům dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; iii) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 756 Kč; celkem tedy 4 356 Kč (III. výrok tohoto rozsudku). Všechny tyto náklady soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva žalovaného, a co do výše i úměrnými předmětu řízení. Pokud jde o úkon – písemné podání opatrovníka ze dne 12. 3. 2020, tento úkon soud neposoudil jako účelně vynaložený náklad řízení, protože do značné míry obsahoval totožnou argumentaci jako podání ze dne 26. 2. 2020, nadto podání ze dne 26. 2. 2020 již obsahovalo návrh žalovaného na zastavení řízení dle § 140c insolvenčního zákona, jednalo se ve své podstatě o úkon svým obsahem zbytečný.

18. O odměně ustanoveného opatrovníka bude rozhodnuto samostatným usnesením.