31 C 118/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta . sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 13 935 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 142 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 006 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, vždy je každému 20 dni v měsíci, pod ztrátou výhody povolených splátek.

II. Návrh žalobkyně, aby jí byl žalovaný povinen zaplatit částku 6 793 Kč s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 82,46 Kč od 18. 1. 2025 do 4. 2. 2025 a s 12% úroky z prodlení ročně z částky 13 935 Kč od 5. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 4. 2. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 935 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč a poplatkem za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč vrátit žalobkyni do 24 měsíců od poskytnutí úvěru. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy o úvěru nedostál a žalobkyni zaplatil celkem 2 858 Kč. Byl proto vyzván k úhradě dluhu a současně mu byla v souladu se smlouvou účtována smluvní pokuta v souhrnné výši 1 500 Kč za porušení smluvní povinnosti. Předmětem řízení žalobkyně učinila nárok na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 8 749 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, úroků ve výši 1 960 Kč, účelně vynaložených nákladů upomínání v celkové výši 1 330 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru uvedla, že zjišťovala, zda má žalovaný u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI. Dále provedla lustraci žalovaného v registru SOLUS a v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, podrobila žalovaného důslednému credit scoringu, posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč převodem na jeho účet a žalovaný se ho zavázal spolu s spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč a poplatkem za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč vrátit žalobkyni do 24 měsíců od poskytnutí úvěru. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že účastníci se dohodli, že pokud žalovaný nevrátí úvěr v den jeho splatnosti, může mu žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které jsou vypočteny na základě skutečně provedených úkonů. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy je výše nákladů vypočtena na 300 Kč za měsíc vymáhání. Tato částka se může v budoucnu měnit podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace. Dále jí může žalobkyně v případě prodlení s úhradou dluhu účtovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Součástí smlouvy je splátkový kalendář, dle kterého se žalovaný zavázal splatit úvěr ve 24měsíčních splátkách, první splátka měla činit 846 Kč, druhá až osmá splátka měla činit 1 006 Kč, devátá až dvacátá třetí splátka měla činit 516 Kč a poslední, dvacátá čtvrtá splátka měla činit 508 Kč. Dle opisu výpisu proplacení úvěru byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč převodem na jeho účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, dne 21. 4. 2025. Před uzavřením smlouvy žalovaný žalobkyni sdělil, že má 1 dítě, je příjemcem starobního důchodu ve výši 10 658 Kč měsíčně, další příjem domácnosti činí 50 000 Kč a splácí měsíčně úvěr ve výši 1 000 Kč. žalovaný žalobkyni dále předložil potvrzení o zůstatku na jeho účtu č. , č. účtu, , dle kterého účetní zůstatek činil 684,80 Kč a dostupný zůstatek činil – 4 196,12 Kč. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaný žalobkyni na svůj závazek uhradil první až čtvrtou splátku v souhrnné výši 2 858 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 3. 1. 2025.

6. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

14. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že ověřovala příjmy i výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy. Nicméně uvedené tvrzení bylo vyvráceno listinou označenou jako „Karta klienta“, kterou bylo prokázáno, že žalobkyně se nijak úvěruschopností žalovaného nezabývala, protože zcela nedostatečně zjišťovala informace o jeho osobních a majetkových poměrech, dokonce se nedotazovala ani na měsíční obvyklé výdaje žalovaného, nadto aby je nějakým relevantním způsobem ověřila. Nadto se spokojila s tvrzením žalovaného, že je příjemcem starobního důchodu přes skutečnost, že mu v době uzavírání smlouvy bylo pouhých 29 let. Soud poukazuje na to, že žalobkyně neznala výši měsíčních výdajů žalovaného a ani neměla k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalovaného, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohla posoudit, zda žalovanému měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru, a to zejména za situace, kdy žalovaný do karty klienta uvedl, že již splácí dluh ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně měla k dispozici pouze nedatované potvrzení o zůstatku na účtu žalovaného, který vykazoval záporný zůstatek – 4 196,12 Kč. Žalobkyně měla přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. Listina nazvaná „Karta klienta“ zcela vyvrací skutkové tvrzení žalobkyně, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

15. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, protože žádným způsobem neověřila jeho příjmy a vůbec nezjišťovala jeho výdaje, neměla k dispozici žádné výpisy z jeho účtu, které by výši měsíčních výdajů žalovaného dokládaly a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Nadto jí byl žalovaným předložen podklad, dle kterého byl zůstatek na jeho účtu záporný, přesto mu byl úvěr poskytnut. Uzavřená smlouva o úvěru ze dne , datum, je proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobkyně rezignovala na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, tj. nedostála své povinnosti, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 10 000 Kč byla žalobkyni ze strany žalovaného vrácena v rozsahu částky 2 858 Kč, jak vyplynulo z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 7 142 Kč. Žaloba byla s ohledem na výše uvedené odůvodnění zamítnuta v rozsahu částky 6 793 Kč, pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne , datum, žalobkyně nemá nárok na smlouvou sjednané poplatky, úroky ani smluvní pokutu.

18. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne , datum, byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, proto soud vyšel z absolutně neplatné smlouvy o úvěru ze dne 21. 4. 2024, dle které se měl žalovaný v úmyslu zavázat ke splácení úvěru ve splátkách až do výše 1 006 Kč měsíčně, proto má soud zato, že uvedená výše splátky odpovídá jeho majetkovým poměrům, a proto mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 7 142 Kč ve splátkách po 1 006 Kč.

19. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud II. výrokem zamítl žalobu v rozsahu částky 6 793 Kč (13 935 – 7 142 Kč) s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 82,46 Kč od 18. 1. 2025 do 4. 2. 2025 a s 12% úroky z prodlení ročně z částky 13 935 Kč od 5. 2. 2025 do zaplacení20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci méně procesně úspěšná než žalovaný, proto by měl žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému však v tomto řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (III. výrok tohoto rozsudku).