31 C 120/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 43 868 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 29 998 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh žalobkyně, aby jí byla žalovaná povinna zaplatit částku 13 870 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 259,61 Kč od 19. 4. 2025 do 6. 5. 2025 a 12% úroky z prodlení ročně z částky 43 868 Kč od 7. 5. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 238 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 7. 5. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 43 868 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč a s úroky z úvěru vrátit žalobkyni do 24 měsíců od poskytnutí úvěru. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy o úvěru nedostála a žalobkyni na úvěr zaplatila pouze 2 Kč. Byla proto vyzvána k úhradě dluhu a současně jí byla v souladu se smlouvou účtována smluvní pokuta v souhrnné výši 1 500 Kč za porušení smluvní povinnosti. Předmětem řízení žalobkyně učinila nárok na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 29 998 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti „korunovým odkladem“ v celkové výši 5 940 Kč, úroků z úvěru ve výši 4 410 Kč, účelně vynaložených náklady upomínání v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru uvedla, že zjišťovala, zda má žalovaná u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI. Dále provedla lustraci žalované v registru SOLUS a v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, podrobila žalovanou důslednému credit scoringu, posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalované a přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč převodem na její účet a žalovaná se ho zavázala spolu s spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč a úroky z úvěru vrátit žalobkyni do 24 měsíců od poskytnutí úvěru. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že účastníci se dohodli, že pokud žalovaná nevrátí úvěr v den jeho splatnosti, může jí žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které jsou vypočteny na základě skutečně provedených úkonů. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy je výše nákladů vypočtena na 300 Kč za měsíc vymáhání. Tato částka se může v budoucnu měnit podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace. Dále jí může žalobkyně v případě prodlení s úhradou dluhu účtovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle opisu výpisu proplacení úvěru byla žalované poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč převodem na její účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, dne , datum, . Před uzavřením smlouvy žalovaná žalobkyni sdělila, že je OSVČ, že nemá děti, její měsíční příjem činí 37 000 Kč, další příjem domácnosti činí 15 000 Kč a splácí měsíčně úvěr ve splátkách po 15 000 Kč. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaná žalobkyni na svůj závazek uhradila celkem 2 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 4. 4. 2025.

6. Z dalších listinných důkazů předložených žalobkyní k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

14. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že ověřovala příjmy i výdaje žalované před uzavřením smlouvy. Nicméně uvedené tvrzení bylo vyvráceno listinou označenou jako „Karta klienta“, kterou bylo prokázáno, že žalobkyně se nijak úvěruschopností žalované nezabývala, protože zcela nedostatečně zjišťovala informace o jejích osobních a majetkových poměrech, dokonce se nedotazovala ani na obvyklé měsíční výdaje žalované, nadto aby je nějakým relevantním způsobem ověřila. Soud poukazuje na to, že žalobkyně neznala výši měsíčních výdajů žalované a ani neměla k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalované, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohla posoudit, zda žalované měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru, a to zejména za situace, kdy žalovaná do karty klienta uvedla, že již splácí dluh ve splátkách po 15 000! Kč měsíčně. Žalobkyně měla přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. Listina nazvaná „Karta klienta“ zcela vyvrací skutkové tvrzení žalobkyně, že zkoumala úvěruschopnost žalované.

15. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované řádně, protože žádným způsobem neověřila její příjmy a vůbec nezjišťovala její výdaje, neměla k dispozici žádné výpisy z jejího účtu, které by výši měsíčních výdajů žalované dokládaly a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaná schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru ze dne , datum, je proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobkyně rezignovala na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, tj. nedostála své povinnosti, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 30 000 Kč byla žalobkyni ze strany žalované vrácena v rozsahu 2 Kč, jak vyplynulo z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 29 998 Kč. Žaloba byla s ohledem na výše uvedené odůvodnění zamítnuta v rozsahu částky 13 870 Kč, pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne , datum, žalobkyně nemá nárok na smlouvou sjednané poplatky, úroky ani smluvní pokutu.

18. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne , datum, byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, proto jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 29 998 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

19. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud II. výrokem zamítl žalobu v rozsahu částky 13 870 Kč (43 868 – 29 998) s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 259,61 Kč od 19. 4. 2025 do 6. 5. 2025 a 12% úroky z prodlení ročně z částky 43 868 Kč od 7. 5. 2025 do zaplacení.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná co do jistiny 29 998 Kč a procesně neúspěšná v rozsahu částky 13 870 Kč (poplatek 990 Kč, 5 940 Kč, náklady vymáhání 1 030 Kč, smluvní pokuta ve výši 1 500 Kč, úroky z prodlení ve výši 259,61 Kč a úroky z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 43 868 Kč od 7. 5. 2025 do 19. 12. 2025 ve výši 3 273,87 Kč), má proto nárok na náhradu 26,57 % účelně vynaložených nákladů řízení.

21. Dle názoru soudu jsou náklady řízení žalobkyně představovány:- zaplaceným soudním poplatkem 1 755 Kč;- odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 700 Kč (tarifní hodnota 43 868 Kč, převzetí věci, výzva k plnění, žaloba) dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.;- třemi režijními paušály po 100 Kč k těmto úkonům dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.;- částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 504 Kč;celkem tedy 4 659 Kč, 26,57 % činí celkem 1 238 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).