31 C 132/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 15 850 Kč s příslušenstvím - bezdůvodné obohacení

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 5 850 Kč s 12% úroky z prodlení ročně z částky 14 000 Kč od 4. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 408 Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 850 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi ní a žalovaným byla uzavřena dne , datum, smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě, které žalobkyně poskytla žalovanému na bankovní účet žalovaného č. účtu , č. účtu, pod variabilním symbolem, který odpovídá rodnému číslu žalovaného , Anonymizováno, , téhož dne úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % p. m. z jistiny, tj. s částkou 4 000 Kč. Žalovaný se dále zavázal splácet dlužnou částku každý měsíc, a to vždy nejpozději ke 31. dni v měsíci, spolu s úrokem za uplynulé období. Jistinu úvěru měl možnost žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Žalovaný se však dostal s placením úvěru do prodlení, žalobkyni neuhradil na dluh ničeho. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení částky 15 850 Kč sestávající se z nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč, ze smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny za první měsíc do vyčerpání úvěru v kapitalizované výši 4 000 Kč a dále zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % p. d. z částky za období od 4. 2. 2025 do 8. 8. 2025 v kapitalizované výši 1 850 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, prostřednictvím webové stránky žalobkyně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě, které byl žalovanému téhož dne poskytnut na jeho bankovní účet č. , č. účtu, úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet za podmínek ve smlouvě uvedených. Totožnost žalovaného byla ověřena kopií jeho občanského průkazu a zasláním potvrzovací platby z bankovního účtu žalovaného. Dle potvrzení o provedené platbě byla žalovanému dne , datum, poskytnuta na jeho bankovní účet č. , č. účtu, částka 10 000 Kč.

6. Žalovaný žalobkyni před uzavřením smlouvy předložil výpisy ze spořícího účtu č. , IBAN, za období od června 2024 do konce září 2024. Z uvedených výpisů bylo zjištěno, že žalovaný je příjemcem invalidního důchodu ve výši cca 12 570 Kč měsíčně a dalšího příjmu ve výši 10 230 Kč měsíčně. Dále bylo zjištěno, že žalovaný se v uvedeném období masivně zadlužoval. V červnu 2024 si půjčil 27 799 Kč, v červenci 2024 si půjčil 381 157 Kč, v srpnu 2024 si půjčil 12 800 Kč a v září 2024 si půjčil dalších 24 000 Kč.

7. Žalobkyně žalovaného dopisem ze dne 31. 1. 2025 vyzvala k úhradě dlužné částky s tím, že k tomuto dni došlo k zesplatnění úvěru. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, a proto byl k úhradě dlužné částky v celkové výši 32 652,99 Kč vyzván i prostřednictvím právní zástupkyně žalobkyně prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne 8. 8. 2025 zaslané mu doporučeně.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

15. Z listinných důkazů vyplynulo, že žalobkyně ověřovala příjmy i výdaje žalovaného z výpisu z účtu. V tomto směru nelze žalobkyni nic vytknout. Nicméně soud má za to, že žalobkyně zcela rezignovala na svou povinnost údaje získané z výpisu z účtu žalovaného též podrobit zkoumání a následně je racionálně, resp. kriticky vyhodnotit. Z výpisů z účtu za období od června 2024 do konce září 2024 je zřejmé, že se žalovaný výrazným způsobem začal zadlužovat, za uvedené období si půjčil celkem 445 756 Kč, nicméně již z výpisů nevyplynulo, že by své závazky také splácel. To vše při zjištěném příjmu cca 22 800 Kč měsíčně. Dle názoru soudu žalobkyně zcela rezignovala na svou zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, když bez dalšího žalovanému poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč, přitom bylo zcela zřejmé, že dochází k masivnímu zadlužování žalovaného v částkách násobně převyšujících jeho měsíční příjmy a že žalovaný své závazky nesplácí.

16. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, protože nepodrobila údaje zjištěné z jeho výpisů z účtu racionální kritice, když mu za daných podmínek poskytla mu úvěr. Uzavřená smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, je proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru č. , hodnota, byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobkyně rezignovala na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 10 000 Kč nebyla žalobkyni ze strany žalovaného vrácena. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč.

19. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, proto dovodil, že je odpovídající jeho možnostem uhradit dosud nevrácenou jistinu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

20. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud II. výrokem zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení, úroků a smluvní pokuty.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná v rozsahu částky 10 000 Kč a žalovaný byl ve věci procesně úspěšný v rozsahu částky 7 470,16 Kč (4 000 Kč, 1 850 Kč, 1 620,16 Kč - 12% úroky z prodlení ročně z částky 14 000 Kč od 4. 2. 2025 do 21. 1. 2026), žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni 14,48 % jejích nákladů řízení.

22. Dle názoru soudu jsou náklady řízení žalobkyně představovány:i) zaplaceným soudním poplatkem 1 000 Kč;ii) odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 400 Kč (tarifní hodnota 15 850 Kč, převzetí věci, výzva k plnění, žaloba) dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.;iii) třemi režijními paušály po 100 Kč k těmto úkonům dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.;iv) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 315 Kč;celkem tedy 2 815 Kč , 14,48 % z této částky činí 408 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).