31 C 159/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 19 103 Kč s příslušenstvím - zápůjčka

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 770 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh žalobkyně, aby jí byla žalovaná povinna zaplatit částku 17 333 Kč s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 3 750,64 Kč, s kapitalizovanými úroky ve výši 13 522,96 Kč, s 8,25% úroky z prodlení ročně z částky 11 136,56 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s 29% úroky ročně z částky 11 136,56 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 29. 4. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 19 103 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, , s žalovanou uzavřel dne , datum, smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, , na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou zápůjčku a kapitalizované úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 577 Kč, odměnu za zpracování a doručení, poplatek za administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 860 Kč, poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 896 Kč a úroky ve výši 29 % ročně předchůdci žalobkyně vrátit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 623 Kč do 15. 7. 2020. Žalovaná se však ocitla v prodlení s úhradou splátek úvěru, do postoupení pohledávky žalobkyni byla žalovanou zaplacena pouze částka 8 000 Kč a ke dni 21. 9. 2023 činila dlužná jistina 11 136,56 Kč a dlužný poplatek částku 7 966,44 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobkyni jako novému věřiteli, postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce – zelená v hotovosti č. , hodnota, . Právní předchůdce žalobkyně se touto smlouvou zavázal poskytnout žalované zápůjčku ve výši 20 000 Kč v hotovosti a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 17 333 Kč a úroky ve výši 29 % ročně splácet v 60týdenních splátkách po 623 Kč. Dle zákaznické karty žalovaná při uzavírání smlouvy o zápůjčce právnímu předchůdci žalobkyně předložila dvě výplatní pásky za březen a duben 2019. V zákaznické kartě uvedla, že její příjem činí 17 454 Kč a příjem celé domácnosti činí celkem 40 000 Kč, její běžné měsíční výdaje činí 2 000 Kč. Dále uvedla, že bydlí s rodiči, dosáhla základního vzdělání, je svobodná, nevlastní auto, má bankovní účet a pracuje na plný pracovní úvazek. Z tabulky umoření vyplynulo, že žalovaná dne , datum, čerpala úvěr ve výši 20 000 Kč a splatila právnímu předchůdci žalobkyně 18 230 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, soud zjistil, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni a tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne ze dne 29. 9. 2023. Dopisem, kterým bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni, byla žalovaná současně vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení dopisu. Dle poštovního podacího archu byl tento dopis podán k poštovní přepravě dne 27. 10. 2023.

6. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

14. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně ověřoval příjmy žalované (výplatní pásky). V tomto směru nelze právnímu předchůdci žalobkyně nic vytknout. Právní předchůdce žalobkyně však nijak neověřoval výdaje žalované, vycházel pouze z (naprosto nereálných) údajů o výdajích, které mu sdělila samotná žalovaná v listině nazvané „zákaznická karta“, aniž by je jakkoliv ověřil. Soud poukazuje na to, že právní předchůdce žalobkyně neměl k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalované, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohl posoudit, zda žalované měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Právní předchůdce žalobkyně nadto zcela nekriticky přikročil ke sdělení žalované, že její běžné měsíční výdaje dosahují částky 2 000! Kč. Pokud z uvedeného sdělení právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované bez dalšího vycházel, pak zcela rezignoval na svou zákonnou povinnost zjistit majetkové poměry žalované a tyto ověřit a racionálně vyhodnotit. Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, když nijak neověřoval žalovanou uváděné údaje o jejích výdajích. Právní předchůdce žalobkyně měl přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. Listina nazvaná „zákaznická karta“ zcela vyvrací skutkové tvrzení žalobkyně, že zkoumala úvěruschopnost žalované.

15. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil úvěruschopnost žalované řádně, protože žádným způsobem neověřil její uváděné výdaje, neměl k dispozici žádné výpisy z jejího účtu, které by výši měsíčních výdajů žalované dokládaly a nemohl si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaná schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, je proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru č. , hodnota, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci právní předchůdce žalobkyně rezignoval na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, tj. nedostál své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 20 000 Kč byla právnímu předchůdci žalobkyně ze strany žalované vrácena v rozsahu částky 18 230 Kč, jak vyplynulo z tabulky umoření. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 770 Kč. Pro úplnost soud dodává, že pohledávka byla v mezidobí dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni, který je tak oprávněna ji vymáhat. Žaloba byla s ohledem na výše uvedené odůvodnění zamítnuta v rozsahu částky 17 333 Kč, pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru č. , hodnota, žalobkyně nemá nárok na smlouvou sjednané poplatky ani úroky.

18. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, proto vyšel při určování splatnosti dluhu ve výši 1 770 Kč z absolutně neplatné smlouvy č. , hodnota, a dovodil, že pokud se touto smlouvou měla žalovaná úmysl zavázat k úhradě splátek ve výši 2 495 Kč měsíčně (4 x 623 Kč), pak je odpovídající jejím možnostem uhradit dosud nevrácenou jistinu ve výši 1 770 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

19. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud II. výrokem zamítl žalobu v rozsahu částky 17 333 Kč (19 103 – 1 770) s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 3 750,64 Kč, s kapitalizovanými úroky ve výši 13 522,96 Kč, s 8,25% úroky z prodlení ročně z částky 11 136,56 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s 29% úroky ročně z částky 11 136,56 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci procesně více úspěšná, měla by proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady řízení nevznikly, proto jí právo na jejich náhradu nebylo přiznáno.