31 C 186/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem obec a číslo , PSČ obec o zaplacení 140 564 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 80 000 Kč s 15% úroky z prodlení ročně od 8. 3. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh žalobce, aby mu byla žalovaná povinna zaplatit částku 60 564 Kč s 10% úroky z prodlení ročně z částky 101 562 Kč od 28. 12. 2019 do 7. 3. 2023, s 10% úroky z prodlení ročně z částky 21 562 Kč od 8. 3. 2023 do zaplacení, úroky ve výši 102,29 % ročně z částky 80 000 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 140 564 Kč s přísl. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovanou uzavřel dne 5. 9. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 80 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úroky za poskytnutí úvěru sjednané ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 166,87 % splácet ve 24měsíčních splátkách ve výši 7 933 Kč. Žalovaná se však ocitla v prodlení s úhradou splátek úvěru, do zesplatnění úvěru žalobci neuhradila nic. V důsledku prodlení žalované žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut ve výši dvakrát 499 Kč za prodlení delší než 30 dnů se 1. a 2. splátkou. Žalobci dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná dostala do prodlení déle než 15 dnů, celkem tedy za prodlení s 1. a 2. splátkou žalobce požaduje 400 Kč. V důsledku prodlení žalované došlo automaticky k zesplatnění úvěru, a to dle bodu 6.3 smlouvy. K zesplatnění úvěru došlo ke dni 26. 12. 2019 a k tomuto dni se nezaplacená jistina a dosud nezaplacené úroky staly součástí nové jistiny úvěru, která činila celkem 100 164,56 Kč (původní jistina 80 000 Kč a přirostlé úroky 20 164,56 Kč). Žalobce žalobou požaduje aktuální dlužnou novou jistinu úvěru ve výši 100 164,56 Kč, dále výše uvedené smluvní pokuty v celkové výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru od 28. 12. 2019 do data vyhotovení žaloby ve výši celkem 39 002 Kč, úroky za poskytnutí úvěru v nominální roční úrokové sazbě 102,29 % ročně z částky 80 000 Kč od 28. 12. 2019 do zaplacení (maximálně však 228 470 Kč), a úroky z prodlení z částky 101 562 Kč v zákonné výši od 28. 12. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žalobce v doplnění žaloby ze dne 27. 3. 2023 uvedl, že řádně prověřil schopnost žalované splácet úvěr, a to na základě dokladů o příjmech, informativního výpisu z bankovního účtu a prohlášení žalované. Z dokladů vyplynulo, že žalovaná měla celkové příjmy 22 000 Kč, její náklady činily celkem 4 410 Kč. Volné zdroje ke splácení činily 16 590 Kč (rezerva 1 000 Kč) a žalovaná tak byla schopna splácet splátku ve výši 7 933 Kč. Úvěrová historie žalované byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Žalobce dále uvedl, že ve formuláři hodnocení klienta jsou výdaje pečlivě zkoumány, žalobce přičítá rezervu 1 000 Kč a zadává zákonné životní minimum. Pokud žalovaná zatajila výdaje, nebo je uvedla v nižší výši, porušila § 6 zákona č. 89/2012 Sb., kde je uvedeno, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Dále ověřil občanský průkaz žalované, provedl výpis z NRKI a registru SOLUS, měl k dispozici potvrzení o příjmu žalované. K posouzení výdajů uvedl, že vychází z údajů uvedených žalovanou, nemá objektivní možnost si ověřit údaje sdělené žalovanou. Žalovaná byla povinna žalobci sdělit pravdivé a úplné údaje. Po zhodnocení uvedených dokumentů bylo na základě interního skóringu možno poskytnout požadovaný úvěr.

4. Soud ve věci provedl důkazy, ze kterých zjistil následující skutkový stav:

5. Dne 5. 9. 2019 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena Smlouva o úvěru [číslo]. Žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 80 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet v 24měsíčních splátkách po 7 933 Kč splatných nejpozději 22. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 166,87 %. Rovněž byla ujednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou o délce nejméně 30 dnů, a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru. Ve smlouvě byla též ujednána náhrada nákladů ve výši 200 Kč za prodlení s každou splátkou o délce nejméně 15 dnů. Ze společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu syna žalované bylo zjištěno, že z jeho osobního účtu č. [bankovní účet] budou hrazeny splátky úvěru. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr žalované poskytnut dne 6. 9. 2019 ve výši 80 000 Kč převodem na bankovní účet jejího syna č. [bankovní účet].

6. Žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru ověřil totožnost žalované dle jejího občanského průkazu. Z listiny nazvané„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaná žalobci sdělila, že má příjmy ze zaměstnání ve výši 22 000 Kč měsíčně. Jako výdaje je uvedeno životní minimum ve výši 3 410 Kč a 1 000 Kč na nájemné a inkaso. Celkem tedy výdaje uvedeno 4 410 Kč, dále je počítáno s rezervou ve výši 1 000 Kč, jako volné zdroje (příjmy – výdaje) je uvedeno 16 590 Kč. Žalovaná je zaměstnána na dobu neurčitou u zaměstnavatele CityTaxi [obec], z.s., s manželem nebydlí ve společné domácnosti, jako vzdělání má maturitu, bydlení má státní/obecní. Na druhé straně listiny je uvedena poznámka„ Inkaso nedoloženo“, a dále že úvěr byl schválen. Žalobce si vyžádal od žalované potvrzení o příjmu, ze kterého plyne, že žalovaná měla za měsíc červenec 2019 čistou mzdu 23 800 Kč a za měsíce květen 2019 až červenec 2019 průměrnou čistou mzdu 22 635 Kč. Žalobce si dále vyžádal výpis z NRKI, z něhož plyne, že žalovaná získala 25 bodů, což znamená, že je nový klient a není v databázi NRKI/BRKI. Z výpisu z registru SOLUS pak vyplývá, že žalovaná nemá po splatnosti žádné splátky. Z lustrace žalované provedené Okresním soudem v Prostějově vyplývá, že žalovaná čelila od roku 2012 do současnosti celkem 14 exekucím, které byly vedeny vesměs ve prospěch oprávněných – nebankovních společností poskytujících spotřebitelské úvěry, resp. právních nástupců těchto společností ([právnická osoba], [právnická osoba], [příjmení] [jméno] a [právnická osoba]).

7. Žalobce soudu předložil výpisy z účtu syna žalované č. [bankovní účet], ze kterého měl být úvěr splácen, za celý rok 2019, každý měsíc byl na uvedeném účtu vykázán záporný zůstatek. Není však zřejmé, kdy žalobce uvedené výpisy získal, protože soudu předložil bankovní výpisy za celý rok 2019, přičemž smlouva o úvěru [číslo] byla uzavřena v září 2019.

8. Výzvami ze dne 22. 11. 2019 a ze dne 23. 12. 2019 byla žalovaná vyzývána k úhradě dlužných splátek a byla upozorněna na možnost zesplatnění úvěru. Oznámením ze dne 26. 12. 2019 bylo žalované sděleno, že byl úvěr zesplatněn, a žalovaná byla vyzvána k úhradě celkové částky 101 562 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 15. 2. 2023 žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky 101 562 Kč s příslušenstvím.

9. Z Karty klienta k číslu smlouvy [číslo] vyplývá, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč, na který žalobci neuhradila ničeho.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

17. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce podrobně ověřoval příjmy žalované (doložené výplatní páskou a potvrzením o příjmu). V tomto směru nelze žalobci nic vytknout. Žalobce však zcela rezignoval na ověření výdajů žalované. Žalobce vycházel pouze z údajů o výdajích, které mu sdělila samotná žalovaná (v listině nazvané„ Hodnocení klienta“), aniž by tyto jakkoliv ověřil, resp. aspoň přistoupil k jejich kritickému zhodnocení. Již tyto žalovanou sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako poměrně (nereálně) nízké, když byly uváděny výdaje žalovaného na jeho potřeby ve výši 3 410 Kč měsíčně (životní minimum) a náklady na bydlení ve státní/obecní nemovitosti ve výši 1 000 Kč měsíčně. Měsíční náklady ve výši 1 000 Kč na bydlení v obecní nemovitosti soud hodnotí jako velmi nízké, u nichž lze bezesporu pochybovat o jejich věrohodnosti (soud v tomto směru poukazuje na to, že sám žalobce si byl vědom toho, že inkaso nebylo doloženo – viz poznámka„ Inkaso nedoloženo“ na str. 2 listiny„ Hodnocení klienta“). Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Soud dále poukazuje na to, že žalobce neměl k dispozici vůbec žádný výpis z účtu žalované, žalobci mělo být minimálně podezřelé, že žalovaná žádá o úvěr ve vysoké nominální výši a nedisponuje žádným bankovním účtem, protože žádala úvěr poskytnout na bankovní účet jejího syna. Absence výpisu z vlastního bankovního účtu je přitom běžná praxe osob, které čelí exekucím nebo jsou předluženy. Absence bankovního účtu žalované měla v žalobci vzbudit pochybnosti, zda žalované měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Soud proto uzavírá, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí, když nijak neověřoval žalovanou uváděné údaje o jejích výdajích, minimálně měl vyžádat nájemní smlouvu a inkaso za situace, kdy žalovaná uvedla zcela nereálný údaj o nákladech na bydlení a pečlivě zjistit její další výdaje. Žalobce má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

18. K námitce žalobce, že by měl soud na posouzení úvěruschopnosti žalované aplikovat závěry usnesení Ústavního soudu I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021, soud uvádí, že závěry skutkově na řešenou věc nedopadají, protože žadatelce o úvěr byl poskytnut úvěr v nízké, bagatelní výši, zatímco žalované byl poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč, tedy ve výši téměř 4 x převyšující její měsíční příjem. Soud dále uvádí, že nelze ani použít závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu KSPH 62 INS 12979/2019 ze dne 18. 1. 2022, protože v této věci byla poskytovatelem úvěru [právnická osoba], u které měl žadatel o úvěr vedený osobní účet a banka měla dostatek informací o jeho příjmové i výdajové stránce.

19. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobce neposoudil úvěruschopnost žalované řádně, když žádným způsobem neověřil jí uváděné výdaje, a nemohl si proto věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaná schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru [číslo] ze dne 5. 9. 2019 je proto neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 80 000 Kč nebyla žalobci ze strany žalované vrácena, žalobce má proto dle § 2991 a násl občanského zákoníku nárok na její vrácení včetně úroků z prodlení, protože žalovaná byla předžalobní výzvou řádně vyzvána k vrácení (mimo jiné) poskytnuté jistiny (I. výrok).

20. Žaloba byla ve zbytku zamítnuta, protože je smlouva o úvěru neplatná, nemá žalobce nárok na úroky, na smluvní pokuty, ani na ujednanou náhradu nákladů v souvislosti s prodlením (II. výrok).

21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci úspěšná z větší části než žalobce, měla by proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaná však ve sporu zůstala zcela neaktivní a z obsahu spisu je zřejmé, že jí žádné náklady řízení nevznikly (III. výrok).