31 C 26/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 23 988,20 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 23 988,20 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 25. 6. 2021 domáhal po žalované zaplacení částky 23 988,20 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovanou uzavřel dne 26. 1. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl žalované úvěr ve výši 62 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úroky za poskytnutí úvěru sjednané ve smlouvě ve výši 162,39 % ročně splácet v 36 měsíčních splátkách ve výši 5 494 Kč. Žalovaná se však ocitla v prodlení s úhradou splátek úvěru, proto došlo k zesplatnění celého úvěru, čímž vznikla nová jistina úvěru sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru. Zesplatnění celého úvěru bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 18. 6. 2017. Žalovaná se výše označenou smlouvou mimo jiné zavázala pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobce se s žalovanou dohodli, že souhrn výše všech ze strany žalobce uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout 200 000 Kč. U Městského soudu v Brně bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 215 C 63/2017, jehož výsledkem byl rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 215 C 63/2017-69, ze dne 17. 9. 2018, kterým bylo žalobě zcela vyhověno. Shora uvedený soud mimo jiné rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobci částky představující smluvní pokuty ve výši 998 Kč a 6 013,80 Kč. Částka ve výši 6 013,80 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 77 104,00 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této Nové jistiny úvěru do 5. 9. 2017. Prodlení žalované s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 5. 9. 2017. Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.

5. Smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 77 104 Kč i za následující období od 6. 9. 2017 do 31. 5. 2021. K výzvě soudu doplnil, že řádně prověřil schopnost žalované splácet úvěr, a to na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení žalované. Z dokladů vyplynulo, že žalovaná měla celkové příjmy 17 500 Kč, její náklady činily celkem 7 010 Kč. Volné zdroje ke splácení činily 10 490 Kč (rezerva 1.000 Kč). Úvěrová historie žalované byla ověřena v databázích SOLUS a NRKI. Pokud žalovaná zatajila výdaje, nebo je uvedla v nižší výši, porušila § 6 zákona č. 89/2012 Sb., kde je uvedeno, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Žalobce dále ověřil občanský průkaz žalované, provedla výpis z NRKI a registru SOLUS, měl k dispozici výplatní lístky žalované, částečný výpis z bankovního účtu (z něhož bylo ověřeno, že žalovaná je majitelem účtu na který měl být úvěr vyplacen).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav: dne 26. 1. 2017 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 62 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet v 36 měsíčních splátkách po 5 494 Kč splatných nejpozději 14. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 162,39 % ročně. Rovněž byla ujednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou o délce nejméně 30 dnů, a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru.

5. Žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru ověřil totožnost žalované dle jejího občanského průkazu. Z listiny nazvané„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaná žalobci sdělila, že má příjmy ze zaměstnání ve výši 17 500 Kč měsíčně. Jako výdaje je uvedeno životní minimum ve výši 3 410 Kč, 2 600 Kč na nájemné a inkaso a 1 000 Kč na dopravu, kurzy, záliby, apod. Celkem tedy výdaje žalované činily 7 010 Kč. Žalovaná je zaměstnána, bydlí sama v nájemním bydlení, nemá žádné vyživovací povinnosti. Na druhé straně listiny je uvedena poznámka„ Inkaso nedoloženo“, a dále že úvěr byl schválen. Žalobce si vyžádal od žalované její výplatní pásky a částečný výpis z bankovního účtu, z něhož bylo pouze ověřeno, že žalovaná je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen.

6. Rozsudkem pro zmeškání Městského soudu v Brně č. j. 215 C 63/2017-69 ze dne 17. 9. 2018 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 78 702 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 78 702 Kč od 5. 9. 2017 do zaplacení ve výši 8,05%, dále částku 6 013,80 Kč a úrok ve výši 162,39 % ročně z částky 61 695,88 Kč od 20. 6. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 237 340 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci dne 31. 10. 2018.

7. Z dalších žalobcem předložených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2048 odst. 1 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud tak učinil, přestože o nároku žalobce na úhradu nesplacené jistiny úvěru, úroků z úvěru, úroků z prodlení a smluvních pokut bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 215 C 63/2017-69 ze dne 17. 9. 2018, protože v této věci soud vydal na návrh žalobce rozsudek pro zmeškání. Za dané situace je zřejmé, že soud neprováděl dokazování, vycházel pouze ze skutkových tvrzení žalobce o všech okolnostech týkajících se sporu, které považoval za nesporné, a nezabýval se otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumal úvěruschopnost žalované řádně, tedy platností smlouvy o úvěru.

14. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

16. Z žalobcem předložených listin vyplynulo, že žalobce podrobně ověřoval příjmy žalované doložené výplatními páskami. V tomto směru nelze žalobci nic vytknout. Žalobce však nijak neověřoval výdaje žalované. Žalobce vycházel pouze z údajů o výdajích, které mu sdělila samotná žalovaná (v listině nazvané„ Hodnocení klienta“), aniž by tyto jakkoliv ověřil, nadto kriticky vyhodnotil. Již tyto žalovanou sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako poměrně (až podezřele) nízké, když byly uváděny výdaje žalované na její potřeby ve výši 3 410 Kč měsíčně (životní minimum), a náklady na nájemní bydlení 2 600 Kč měsíčně. Měsíční náklady ve výši 2 600 Kč na nájemní bydlení se soudu jeví jako velmi nízké, u nichž lze bezesporu pochybovat o jejich věrohodnosti (soud v tomto směru poukazuje na to, že sám žalobce si byl vědom toho, že inkaso nebylo doloženo – viz poznámka„ Inkaso nedoloženo“ na str. 2 listiny„ Hodnocení klienta“). Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Soud dále poukazuje na to, že žalobce měl k dispozici částečný výpis z bankovního účtu žalované, jedná se pouze o souhrnný výpis, ve kterém nebyly rozepsány jednotlivé transakce. Soud proto uzavírá, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí, když nijak neověřoval žalovanou uváděné údaje o jejích výdajích (minimálně si žalobce mohl a měl od žalované vyžádat např. podrobné položkové výpisy z jejího bankovního účtu za předchozí měsíce). Žalobce má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

17. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru [číslo] byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i k případnému přímému použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru.

18. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobce neposoudil úvěruschopnost žalované řádně, protože žádným způsobem neověřil jí uváděné výdaje, a nemohl si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaná schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru [číslo] ze dne 26. 1. 2017 je tedy neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za dané situace žalobce nemá nárok na žádné poplatky, úroky z úvěru, smluvní pokuty sjednané touto smlouvou, tedy ani na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 77 104 Kč za následující období od 6. 9. 2017 do 31. 5. 2021, proto byla žaloba zamítnuta (I. výrok).

19. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci více úspěšná, měla by proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady řízení nevznikly, proto jí právo na jejich náhradu nebylo přiznáno.