31 C 31/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozená dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 11 244 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 250 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 308 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, vždy ke každému 20 dni v měsíci, pod ztrátou výhody povolených splátek.

II. Návrh žalobkyně, aby jí byla žalovaná povinna zaplatit částku 8 994 Kč s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 2 020,87 Kč, s kapitalizovanými úroky ve výši 2 020,88 Kč, s 11,75% úroky z prodlení ročně z částky 6 098,50 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a s 11,75% úroky ročně z částky 6 098,5 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 30. 4. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 11 244 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, , s žalovanou uzavřel dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou zápůjčku a kapitalizované úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 081 Kč, odměnu za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, částku 1 853 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení a úroky ve výši 11,75 % ročně předchůdci žalobkyně vrátit v 52 pravidelných týdenních splátkách po 327 Kč do 4. 5. 2022. Žalovaná se však ocitla v prodlení s úhradou splátek úvěru, do postoupení pohledávky žalobkyni byla žalovanou zaplacena pouze částka 5 750 Kč a ke dni 27. 1. 2025 činila dlužná jistina 6 098,50 Kč a dlužný poplatek částku 5 145,50 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobkyni jako novému věřiteli, postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Právní předchůdce žalobkyně se touto smlouvou zavázal poskytnout žalované částku ve výši 8 000 Kč v hotovosti a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 7 434 Kč a úroky ve výši 88 % ročně splácet v 52týdenních splátkách po 327 Kč. Dle zákaznické karty žalovaná při uzavírání smlouvy o zápůjčce právnímu předchůdci žalobkyně nepředložila žádný doklad o svém příjmu. V zákaznické kartě uvedla, že její příjem činí 10 000 Kč a příjem celé domácnosti činí celkem 30 500 Kč, její běžné měsíční výdaje činí 6 000 Kč. Dále uvedla, že bydlí s rodiči, dosáhla základního vzdělání, je svobodná, nevlastní auto, nemá bankovní účet, má jednu vyživovací povinnost a je na mateřské dovolené. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, soud zjistil, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 27. 1. 2025. Dopisem, kterým bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni, byla žalovaná současně vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení dopisu. Dle poštovního podacího archu byl tento dopis podán k poštovní přepravě doporučeně. Následně byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu předžalobní upomínkou ze dne 10. 4. 2025.

6. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

14. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně posoudil před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalované a že ověřoval informace, které od žalované získal. Toto tvrzení bylo vyvráceno listinou nazvanou „zákaznická karta“, dle které žalovaná předchůdci žalobkyně nepředložila vůbec žádné podklady za účelem ověření jejích tvrzení týkajících se jejích osobních a finančních poměrů. Právní předchůdce žalobkyně nijak neověřoval ani příjmy ani výdaje žalované, vycházel pouze z údajů o výdajích, které mu sdělila samotná žalovaná v listině nazvané „zákaznická karta“. Soud poukazuje na to, že právní předchůdce žalobkyně neměl k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalované, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohl posoudit, zda žalované měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Dle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované rezignoval na svou zákonnou povinnost zjistit majetkové poměry žalované a tyto ověřit a racionálně vyhodnotit. Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, když nijak neověřoval žalovanou uváděné údaje o jejích příjmech ani výdajích. Právní předchůdce žalobkyně měl přitom povinnost řádně zkoumat jak příjmovou, tak i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. Listina nazvaná „zákaznická karta“ zcela vyvrací skutkové tvrzení žalobkyně, že její předchůdce zkoumal úvěruschopnost žalované.

15. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil úvěruschopnost žalované řádně, protože žádným způsobem neověřil jí uváděné příjmy ani výdaje, neměl k dispozici žádné výpisy z jejího účtu, které by výši měsíčních výdajů žalované dokládaly a nemohl si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaná schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru č. , hodnota, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobce rezignoval na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, tj. nedostál své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 8 000 Kč byla právnímu předchůdci žalobkyně ze strany žalované vrácena v rozsahu částky 5 750 Kč, jak tvrdí žalobkyně. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 250 Kč. Pro úplnost soud dodává, že pohledávka byla v mezidobí dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni, který je tak oprávněna ji vymáhat. Žaloba byla s ohledem na výše uvedené odůvodnění zamítnuta v rozsahu částky 8 994 Kč, pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru č. , hodnota, žalobkyně nemá nárok na smlouvou sjednané poplatky ani úroky.

18. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, proto vyšel při určování splatnosti dluhu 2 250 Kč z absolutně neplatné smlouvy č. , hodnota, a dovodil, že pokud se touto smlouvou měla žalovaná úmysl zavázat k úhradě splátek ve výši 1 308 Kč měsíčně (4 x 327 Kč), pak je odpovídající jejím možnostem uhradit dosud nevrácenou jistinu ve výši 2 250 Kč v těchto splátkách.

19. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud II. výrokem zamítl žalobu v rozsahu částky 8 994 Kč (11 244 – 2 250) s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 2 020,87 Kč, s kapitalizovanými úroky ve výši 2 020,88 Kč, s 11,75% úroky z prodlení ročně z částky 6 098,50 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a s 11,75% úroky ročně z částky 6 098,5 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci procesně více úspěšná, měla by proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady řízení nevznikly, proto jí právo na jejich náhradu nebylo přiznáno.