31 C 38/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 42 000 Kč s příslušenstvím - zápůjčka

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 42 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 4 416 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, vždy k 20. dni v měsíci, pod ztrátou výhody povolených splátek.

II. Návrh žalobkyně, aby jí byl žalovaný povinen zaplatit kapitalizované úroky z prodlení ve výši 8 680 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 939,35 Kč, 15 % úroky z prodlení ročně z částky 42 000 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení a 15% úroky ročně z částky 42 000 Kč od 7. 12. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 461 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 10. 4. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, , s žalovaným uzavřel dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 42 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a kapitalizované úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 40 492 Kč, odměnu za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, poplatek za službu komfortního a flexibilní splácení ve výši 8 744 Kč a úroky ve výši 15 % ročně předchůdci žalobkyně vrátit v 21 pravidelných měsíčních splátkách po 4 416 Kč. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, do postoupení pohledávky žalobkyni neuhradil na dluh nic. Ke dni 14. 5. 2023 činila dlužná jistina 42 000 Kč, dlužný poplatek 50 736 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobkyni jako novému věřiteli, postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Právní předchůdce žalobkyně se touto smlouvou zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 42 000 Kč, přičemž ze smlouvy vyplývá že část poskytnutého úvěru ve výši 12 325 Kč měla být použita na refinancování již existujícího závazku žalovaného ze smlouvy č. , hodnota, uzavřené rovněž s předchůdcem žalobkyně a zbývající část úvěru ve výši 29 675 Kč měla být žalovanému poskytnuta v hotovosti. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s poplatkem ve výši 50 736 Kč a úroky ve výši 86 % ročně splácet v 21měsíčních splátkách po 4 416 Kč. Dle zákaznické karty žalovaný při uzavírání smlouvy o zápůjčce právnímu předchůdci žalobkyně předložil pracovní smlouvu ze dne , datum, a faktury za září, říjen a listopad roku 2022. V zákaznické kartě uvedl, že jeho příjem činí 30 000 Kč měsíčně, jeho běžné měsíční výdaje činí 9 000 Kč. Dále uvedl, že bydlí v nájemním bydlení, dosáhl středoškolského vzdělání, je ženatý, má 2 vyživovací povinnosti, vlastní auto, nemá bankovní účet, u předchůdkyně žalobkyně již splácí závazek ve výši 1 866 Kč měsíčně, je OSVČ. Dle tabulky umoření žalovaný dne , datum, čerpal úvěr ve výši 42 000 Kč, na který nesplatil nic. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, soud zjistil, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 21. 10. 2024. Dopisem, kterým bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni, byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení dopisu. Dle poštovního podacího archu byl tento dopis podán k poštovní přepravě. Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 31. 12. 2024.

6. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

14. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně ověřoval příjmy žalovaného (faktury). Právní předchůdce žalobkyně však nijak neověřoval výdaje žalovaného, vycházel pouze z (nereálných) údajů o výdajích, které mu sdělil samotný žalovaný v listině nazvané „zákaznická karta“, aniž by je jakkoliv ověřil. Soud poukazuje na to, že právní předchůdce žalobkyně neměl k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalovaného, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohl posoudit, zda žalovanému měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Právní předchůdce žalobkyně nadto zcela nekriticky přikročil ke sdělení žalovaného, že jeho běžné měsíční výdaje dosahují částky 9 000! Kč za situace, kdy sám žalovaný sdělil, že žije v nájemním bydlení a má 2 vyživovací povinnosti. Pokud z uvedeného sdělení právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného bez dalšího vycházel, pak zcela rezignoval na svou zákonnou povinnost zjistit majetkové poměry žalovaného a tyto ověřit a racionálně vyhodnotit. Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, když nijak neověřoval žalovaným uváděné údaje o jeho výdajích. Právní předchůdce žalobkyně měl přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. Listina nazvaná „zákaznická karta“ zcela vyvrací skutkové tvrzení žalobkyně, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

15. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně, protože žádným způsobem neověřil jím uváděné výdaje, neměl k dispozici žádné výpisy z jeho účtu, které by výši měsíčních výdajů žalovaného dokládaly a nemohl si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, je proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru č. , hodnota, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci právní předchůdce žalobkyně rezignoval na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, tj. nedostál své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 42 000 Kč nebyla právnímu předchůdci žalobkyně ze strany žalovaného vrácena, jak vyplynulo z tabulky umoření. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 42 000 Kč. Pro úplnost soud dodává, že pohledávka byla v mezidobí dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni, který je tak oprávněna ji vymáhat. Žaloba byla s ohledem na výše uvedené odůvodnění zamítnuta v rozsahu požadavku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení a úroků pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru č. , hodnota, .

18. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, proto vyšel při určování splatnosti dluhu ve výši 42 000 Kč z absolutně neplatné smlouvy č. , hodnota, a dovodil, že pokud se touto smlouvou měl žalovaný úmysl zavázat k úhradě splátek ve výši 4 416 Kč měsíčně, pak je odpovídající jeho možnostem uhradit dosud nevrácenou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách právě v této výši až do úplného zaplacení.

19. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud II. výrokem zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení a úroků.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná v rozsahu částky 42 000 Kč a žalovaný byl ve věci procesně úspěšný v rozsahu částky 21 700,44 Kč (8 680 Kč, 1 939,35 Kč, 5 937,53 Kč - 15% úroky z prodlení ročně z částky 42 000 Kč od 22. 10. 2024 do 30. 9. 2025 a 5 143,53 Kč - 15% úroky ročně z částky 42 000 Kč od 7. 12. 2024 do 30. 9. 2025), procesní úspěch žalobkyně činil 66 %, procesní úspěch žalovaného činil 34 %, žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni 31,87 % jejích nákladů řízení.

21. Dle názoru soudu jsou náklady řízení žalobkyně představovány:- zaplaceným soudním poplatkem 1 680 Kč;- odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 700 Kč (tarifní hodnota 42 000 Kč, převzetí věci, výzva k plnění, žaloba) dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.;- třemi režijními paušály po 100 Kč k těmto úkonům dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.;- částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 504 Kč;celkem tedy 4 584 Kč, 31,87 % z této částky činí 1 461 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).