31 C 83/2026

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 12 914 Kč s příslušenstvím – úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh žalobkyně, aby jí byl žalovaný povinen zaplatit 2 914 Kč s 12% úroky z prodlení ročně z částky 12 914 Kč od 24. 4. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 931 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 2. 1. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 914 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce, společnost právnická osoba, s žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a kapitalizované úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v souhrnné výši 2 914 Kč předchůdci žalobkyně vrátit do 23. 4. 2025. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou úvěru, do postoupení pohledávky žalobkyni neuhradil na dluh nic. Ke dni 23. 4. 2025 činila dlužná jistina 10 000 Kč a dlužné úroky z úvěru 2 914 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 žalobkyni jako novému věřiteli, postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.

5. Dne datum byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Právní předchůdce žalobkyně se touto smlouvou zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, tomuto závazku předchůdce žalobkyně odpovídala smluvní povinnost žalovaného vrátit poskytnutý úvěr včetně úroků v souhrnné výši 2 914 Kč do 23. 4. 2025.

6. Z výpisu z běžného účtu předchůdce žalobkyně, který je veden u právnická osoba., soud zjistil, že na účet předchůdce žalobkyně byla dne datum od žalovaného z účtu č. Anonymizováno pod VS var. symbol přijata platba ve výši 0,01 Kč. Z výpisu z účtu bylo dále zjištěno, že předchůdce žalobkyně dne 13. 2. 2025 poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na účet č. Anonymizováno pod VS var. symbol.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve spojení se seznamem postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 14. 9. 2025. Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 14. 9. 2025.

8. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

16. Ze skutkových tvrzení žalobkyně nevyplynulo, že by se právní předchůdce žalobkyně jakkoli zabýval úvěruschopností žalovaného před tím, než úvěr žalovanému poskytnul. Ani z žalobkyní předložených listin nebylo zjištěno, že by předchůdce žalobkyně jakkoli zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně nijak nezjišťoval ani příjmy ani výdaje žalovaného a tyto nijak neověřoval. Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, když nijak nezkoumal příjmy ani výdaje žalovaného a tyto neověřoval. Předchůdce žalobkyně měl přitom povinnost řádně zkoumat příjmovou a zejména též výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

17. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nijak neposoudil úvěruschopnost žalovaného, protože žádným způsobem nezjišťoval ani jeho příjmy nadto výdaje, proto si nemohl věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru č. hodnota ze dne datum je proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru č. hodnota byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci právní předchůdce žalobkyně rezignoval na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, tj. nedostál své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 10 000 Kč nebyla právnímu předchůdci žalobkyně ze strany žalovaného vrácena. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč. Pro úplnost soud dodává, že pohledávka byla v mezidobí dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni, který je tak oprávněna ji vymáhat.

20. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, proto vyšel při určování splatnosti dluhu ve výši 10 000 Kč z absolutně neplatné smlouvy č. hodnota a dovodil, že pokud se touto smlouvou měl žalovaný úmysl zavázat k úhradě splátky ve výši 12 914 Kč do dvou měsíců, pak je odpovídající jeho možnostem uhradit dosud nevrácenou jistinu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

21. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud II. výrokem zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení a úroků.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná v rozsahu částky 10 000 Kč a žalovaný byl ve věci procesně úspěšný v rozsahu částky 4 752,38 Kč (2 914 Kč a 1 838,38 Kč – 12% úroky z prodlení ročně z částky 12 914 Kč od 24. 4. 2025 do 30. 6. 2026), žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni 35,6 % jejích nákladů řízení.

23. Dle názoru soudu jsou náklady řízení žalobkyně představovány: - zaplaceným soudním poplatkem 800 Kč; - odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 400 Kč (tarifní hodnota 12 914 Kč, převzetí věci, výzva k plnění, žaloba) dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; - třemi režijními paušály po 100 Kč k těmto úkonům dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.; - částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 315 Kč; celkem tedy 2 615 Kč, 35,6 % z této částky činí 931 Kč (III. výrok tohoto rozsudku). Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.