33 C 218/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Chlupovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupený advokátem JUDr. jméno jméno sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa státního zastupitelství o zaplacení částky 84 644 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se do výše 10 % úroku z prodlení z částky 34 019 Kč za den 29. 5. 2020 a z částky 50 625 Kč za den 29. 5. 2020 v kapitalizované výši 14 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 16 875 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2020 do zaplacení a kapitalizované úroky z prodlení z částky 50 625 Kč za období od 30. 5. 2020 do 26. 11. 2020 ve výši 2 484 Kč, to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se do částky 17 144 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15 186 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se svojí žalobou původně domáhal vydání rozhodnutí, dle kterého by žalovaný byl zavázán k zaplacení částky 84 644 Kč z titulu úhrady nemajetkové újmy dle ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., která mu vznikla v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného na prvním stupni u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 159/2013, následně u Krajského soudu v Brně a posléze u Nevyššího soudu ČR. Řízení trvalo bez vážných důvodů více jak šest let a tři měsíce. Žalobce žalobu uplatňuje po uplynutí šestiměsíční lhůty k vyřízení věci Ministerstvem spravedlnosti, kterému byla žádost o náhradu podána dne 29. 11. 2019, lhůta k poskytnutí náhrady tak uplynula dne 29. 5. 2020. V předmětném sporu byl poškozený [celé jméno žalobce], žalovaným, o probíhajícím sporu se dozvěděl v březnu 2014. V řízení došlo k průtahům dvojího druhu a to samotnou nečinností soudu, když přes tři roky načítaně trvaly intervaly, kdy se jednání v řádu roků nekonaly. Dále spatřuje průtah orgánu veřejné moci, kdy první rozsudek soudu prvního stupně shledal odvolací soud nepřezkoumatelným, a proto jej zrušil. Řízení tak muselo být opakována, jak na prvním, tak i na druhém stupni, čímž se jako celek zbytečně protáhlo o další dva a půl roku. V průběhu řízení žalovaný částečně plnil a to co do výše 50 625 Kč, kdy částka byla připsána na účet zástupce žalobce dne 26. 11. 2020. Řízení bylo do výše uvedené částky včetně příslušenství, zastaveno. Předmětem řízení tak zůstala částka 34 019 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření uvedl, že činí nespornou skutečnost, že žalobce přípisem doručeným žalovanému dne 29. 11. 2019 uplatnil prostřednictvím svého právního zástupce tvrzený nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou vyčíslil ve výši 84 644 Kč, kdy jako důvod nároku spatřoval v nesprávném úředním postupu v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 159/2013. Žalovaný uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání posoudil tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená, žalovaný tak ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., poskytl žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 50 625 Kč. V řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov, byly zjištěný jednotlivé dílčí průtahy ze strany soudu, kdy tento nečinil některé procesní úkony v přiměřených lhůtách. Význam řízení pro žalobce nelze hodnotit jinak, než standardně, řízení na peněžité plnění není typově jedním z řízení, kde by judikatura Nejvyššího soudu ČR dovozovala presumpci zvýšeného významu předmětu řízení pro účastníka. Žalobce se svým chováním na průtazích nijak nepodílel. Při stanovení konkrétní výše zadostiučinění dospěl žalovaný nejprve k základní částce 67 500 Kč s tím, že za jeden rok řízení náleží částka 15 000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Tato základní částka pak byla snížena s ohledem na složitost řízení a stupně soudní soustavy, na kterých bylo o věci rozhodováno o 25 %.

3. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím dílčím skutkovým závěrům.

4. Z žádosti o přiměřené zadostiučinění za průtahy v soudním řízení ze dne 20. 11. 2019 a dodejky datové zprávy datové schránky žalovaného soud zjistil, že žalobce uplatnil u žalovaného náhradu za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřeně dlouho trvajícím soudním řízením u Okresního soudu Brno-venkov ve výši 84 644 Kč, kdy za období od 1. 5. 2014 do 30. 4. 2016 uplatňuje částku 15 000 Kč, za období od 1. 5. 2016 do 30. 4. 2019 3x 20 000 Kč a za období od 1. 5. 2019 do 23. 10. 2019, tj. 176 dnů částku 9 644 Kč. Žádost byla doručena do datové schránky žalovaného dne 29. 11. 2019. Z přípisu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 6. 12. 2019 soud zjistil, že tento potvrdil žalobci, že tomuto bylo doručeno podání týkající se právní věci projednávané před Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 159/2013. Ze stanoviska žalovaného ze dne 23. 11. 2020 a výpisu z účtu zástupce žalobce ze dne 26. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaný poskytl žalobci zadostiučinění za nesprávný úřední postup, kdy částka 50 625 Kč byla připsána na účet zástupce žalobce dne 26. 11. 2020. Přípisem ze dne 23. 11. 2020 žalovaný sdělil své stanovisko ohledně výše plnění v dané věci.

5. Z připojeného spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 25 C 159/2013 soud zjistil, že dne 24. 7. 2013 uplatnili manželé [příjmení] žalobu na zaplacení 100 000 Kč, kdy tato částka představovala zálohu na kupní cenu, kterou měli žalobci uhradit žalovanému na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Žalobci však od smlouvy odstoupili, jelikož zjistili, že nemovitá věc nemá právně zajištěn přístup a přípojky vedou přes cizí pozemek a žádali zálohu vrátit. Žalobci rovněž tvrdili neplatnost dotčené smlouvy pro omyl jednajících. Žalovaný se bránil účelovostí tohoto tvrzení s tím, že se jednalo o standardní developerský projekt a zjištění přístupu k nemovitosti věci ve vlastnictví přípojek bylo v řešení, jak je u podobných projektů obvyklé. Ve věci byl vydán platební rozkaz dne 24. 3. 2014, který byl žalovanému doručen proti podpisu dne 7. 4. 2014. Po podaném odporu dne 17. 4. 2014, bylo ve věci nařízeno dne 16. 6. 2014 jednání. Toto bylo odročeno na den 23. 9. 2014, a následně na den 16. 10. 2014, kdy byl ve věci vyhlášen rozsudek. V rámci řízení byli vyslechnuti svědci, soud připojil spis Městského úřadu ve Slavkově, stavební úřad. Soud po třech jednáních žalobě vyhověl s tím, že v průběhu řízení žalovaný dotčenou nemovitou věc převedl na třetí osobu, smlouva o smlouvě budoucí nemohla být realizována vinou žalovaného, kdy dospěl k závěru, že není třeba posuzovat existenci tvrzených právních vad. Dne 17. 2. 2015 byl spis předložen s odvoláním ke Krajskému soudu v Brně. Dne 31. 5. 2016 byl rozsudek soudu prvého stupně usnesením Krajského soudu v Brně zrušen pro nepřezkoumatelnost, neboť se soud nevypořádal s námitkou započtení vznesenou ze strany žalovaného (v tomto řízení žalobce). Soud I. stupně ve věci nařídil jednání dne 9. 5. 2017, dne 29. 5. 2017 a dne 30. 5. 2017 byl vyhlášen rozsudek. Ve věci bylo podáno odvolání a spis byl dne 29. 8. 2017 předložen Krajskému soudu v Brně. Jednání před Krajským soudem v Brně následovalo dne 7. 11. 2018 a dne 16. 11. 2018 byl vyhlášen rozsudek Krajským soudem v Brně, kdy rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Následně dne 24. 2. 2019 bylo ze strany žalobce (v řízení před Okresním soudem Brno-venkov, žalovaného), podáno dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR rozhodl dne 25. 9. 2019 tak, že bylo dovolání odmítnuto. Usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo doručeno žalobci dne 23. 10. 2019.

6. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. V řízení bylo prokázáno, že dne 29. 11. 2019 žalobce uplatnil u žalovaného náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou za průtahy v soudním řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 159/2013 a to ve výši 84 644 Kč. Ze strany žalovaného bylo po zhodnocení všech okolností případu plněno tak, že bylo poskytnuto zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve výši 50 625 Kč, když výše uvedená částka byla připsána na účet zástupce žalobce dne 26. 11. 2020. V řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 159/2013 žalobce vystupoval v pozici žalovaného. Předmětem původního řízení byl nárok žalobců, manželů [příjmení], na zaplacení částky 100 000 Kč, kdy tato částka představovala zálohu na kupní cenu, kterou měli žalobci uhradit žalovanému na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Žaloba byla podána u [název soudu] dne 24. 7. 2013, žalovanému byla doručena dne 7. 4. 2014. Soud po třech jednáních žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 16. 10. 2014 a to proto, že v průběhu řízení žalobce (v řízení u OS [obec], žalovaný) předmětnou nemovitost převedl na třetí osobu, a tudíž smlouva o budoucí smlouvě kupní, nemohla být realizována. Dne 31. 5. 2016 byl rozsudek soudu prvního stupně u Krajského soudu v Brně, zrušen pro nepřezkoumatelnost, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně se nevypořádal s námitkou započtení. Po dalších dvou jednáních soud prvého stupně dne 30. 5. 2017 rozhodl rozsudkem, kdy žalobě vyhověl s tím, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatná, protože nestanovovala termín uzavření smlouvy kupní. Z toho důvodu je neplatné i ustanovení o smluvní pokutě, kterou si chtěl započíst žalobce (v řízení u OS [obec] v pozici žalovaného). Rozsudkem Krajského soudu v Brně dne 16. 11. 2018 byl rozsudek prvého stupně potvrzen. Následně ve věci bylo podáno dovolání, kdy Nejvyšší soud ČR toto odmítl, usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo doručeno žalovanému dne 23. 10. 2019. Celková délka řízení od zahájení podáním žaloby dne 19. 7. 2013, do konce řízení právní moci rozhodnutí o dovolání, tj. 23. 10. 2019, uběhlo celkem šest let a tři měsíce. Účastníci shodně potvrzují zahájení řízení až ode dne doručení žaloby dne 7. 4. 2014, což představuje pět let a šest měsíců.

7. Dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. odst. 1, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odstavce 2, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

8. Dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. odst. 1, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

9. Dle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

10. Dle odstavce 3 téhož zákonného ustanovení, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem dle ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, který přispěl k průtahům řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Dle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., promlčecí doba neběží ode dne uplatněného nároku na náhradu škodu do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců.

11. Po zhodnocení provedeného dokazování a jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že v daném případě žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kdy soud při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění přihlížel k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. V řízení ve věci ode dne doručení žaloby žalobci, trvalo celkem 2 025 dní, tj. pět let a šest měsíců. Věc byla posuzována ve třech instancích, bylo vyslechnuto několik svědků. V řízení šlo o plnění ze smlouvy, posouzení její platnosti, v první fázi řízení bylo třeba posoudit existenci právních vad. Věc co do obtížnosti nijak výrazně nevybočuje. Žalovanému nelze přičítat k tíži využití opravných prostředků ani jiným způsobem k průtahům nepřispěl (o odročení žádal pouze jednou a to z legitimního důvodu – kolize jednání, na výzvy soudu reagoval). Pokud jde o postup orgánu veřejné moci během řízení, lze konstatovat, že zde byla dána delší doba, která uplynula mezi jednotlivými jednáními (2x rok a půl trvající prodlevy odvolacího soudu) a vydán nepřezkoumatelný rozsudek. Tím došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení. Při hodnocení významu řízení pro žalobce jako poškozeného, soud dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro žalobce byla zcela standardní, typově se jednalo o řízení o peněžité plnění. Věk ani zdravotní stav žalobce nebylo v dané věci třeba zohlednit. Další kritéria, která by zvyšovala význam předmětu řízení pro žalobce jako poškozeného, nebyla shledána. Pokud jde o tvrzení žalobce, že byl v dlouhodobé stresové situaci, není zde dána objektivní skutečnost, která by konkrétně z tohoto řízení činila situaci stresovější, než řízení jiná. Pokud jde o výši přiznaného zadostiučinění, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky, je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se pro určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou), byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše. Při stanovení základní částky tak hraje roli celková doba řízení. Navíc bylo-li řízení extrémně celkově dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit k horní hranici výše uvedených intervalů. Částku, k níž soud dospěje součinem částky za jeden rok řízení a celkové doby počítané v letech či měsících lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedenými pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánů veřejné moci, je třeba zkoumat, zda jeho postup řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci k zjevnému prodloužení řízení oproti stavu kdy by orgán veřejné moci, postupoval z procesního hlediska bezvadně (srovnej 30 Cdo 2065/2018). V dané věci dospěl soud k závěru, že vzhledem k tomu, že doba řízení nebyla násobně delší, než lze očekávat, lze počítat s dolní hranicí sazby uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu, tedy s částkou 15 000 Kč. Soud tak přiznal výši zadostiučinění za první a druhý rok po 7 500 Kč, za 3., 4. a 5. rok po 15 000 Kč + šest měsíců, 6x 1 250 Kč, což je úhrnem 67 500 Kč. Soud neshledal důvody pro úpravu základní částky, kdy složitost řízení nijak nevybočovala ani co do jednoduchosti ani co do složitosti, jednání poškozeného také vliv nemělo, význam předmětu řízení pro poškozeného také nebyl nestandardní. Nutno však přihlédnout k tomu, že soud prvého stupně vydal rozsudek trpící závažnou vadou (nepřezkoumatelnost) a odvolací soud nařizoval jednání se značným časovým odstupem po předložení věci. Žalobce původně uplatňoval zadostiučinění ve výši 84 644 Kč, poté co ze strany žalovaného bylo částečně plněno a to do výše 50 625 Kč, zůstala tak předmětem řízení částka 34 019 Kč. Vzhledem k tomu, že soud v dané věci dospěl k závěru, že nárok žalobce pokud jde o výši zadostiučinění je dán co do částky 67 500 Kč, po odečtení částečného plnění ze strany žalovaného, tj. výše 50 625 Kč, tak zůstává výše náhrady 16 875 Kč, kterou soud žalobci přiznal včetně úroků z prodlení, kdy lhůta k vyřízení žádosti uplynula dne 29. 5. 2020 a dnem 30. 5. 2020 se tak žalovaný dostal se svým plněním do prodlení. Soud rovněž přiznal žalobci úroky z prodlení z částky 50 625 Kč od 30. 5. 2020 do dne, kdy bylo ze strany žalovaného plněno, tj. do 26. 11. 2020. Pokud se žalobce původně domáhal úhrady úroků z prodlení i za den 29. 5. 2020, v této části vzal žalobu zpět a řízení bylo v souladu s ustanovením § 96 odst. 1 o.s.ř., zastaveno. Ve zbývající části, tj. 17 144 Kč s příslušenstvím, soud žalobu, jak shora ve výroku III., zamítl.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byl žalobce úspěšný do částky 79,74 %, po odečtení neúspěchu ve výši 20,26 %, mu náleží náhrada nákladů řízení ve výši 59,48 % Náklady žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, dále z odměny za právní zastoupení a to za čtyři úkony právní pomoci po 4 500 Kč, 4x režijní paušál po 300 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. + DPH ve výši 21 %, tj. úhrnem 25 532 Kč. Z této částky 59,48 % představuje částku 15 186 Kč, kterou soud žalobci na nákladech řízení přiznal.