34 C 55/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Matoušem ve věci žalobce: IČO zainteresované společnosti 0/0 Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 86 844,71 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 39 744 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 744 Kč od 1.2.2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit- částku ve výši 32 854 Kč- úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 854 Kč od 1.2.2023 do zaplacení- úrok ve výši 3 772,75 Kč- úrok ve výši 8,86 % ročně z částky 72 598 Kč od 2.2.2023 do zaplacení- náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč- smluvní pokutu ve výši 14 246,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně ze smluvní pokuty 14 246,71 Kč od 11.8.2023 do zaplaceníse zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou na soud dne 11. 8. 2023, doplněnou o podání ze dne 2. 4. 2024, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 86 844,71 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s pojistným a úrokem v celkové výši 152 628 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 817 Kč. Žalovaný svoji smluvní povinnost řádně a včas nesplnil, uhradil 62 256 Kč a vznikl mu dluh, který je předmětem tohoto řízení sestávající z dlužné jistiny ve výši 72 598 Kč, dlužného úroku ve výši 3 127,75 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč a smluvní pokuty ve výši 14 246,71 Kč. S účinností ke dni 22. 2. 2023 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce.

2. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil.

3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – žalobce s tímto postupem soudu souhlasil, žalovaný souhlasili za použití § 101 odst. 4 o. s. ř.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci.

5. Na základě žádosti o poskytnutí klasického úvěru č. , hodnota, a akceptace žádosti ze dne 17. 2. 2020 soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. V rámci úvěrové smlouvy byl sjednán úrok ve výši 8,86 % ročně a pojištění schopnosti splácet úvěr. Žalovaný se zavázal vrátit celkovou částku ve výši 152 628 Kč (úvěr 134 568 Kč, pojistně 18 060 Kč) v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 1 817 Kč (úvěr 1 602 Kč, pojistně 215 Kč); první splátka byla splatná dne 17. 3. 2020. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

6. Z listiny označené jako údaje pro posouzení žádosti o klasický nebo revolvingový úvěr se podává, že v době žádosti o poskytnutí úvěru žil žalovaný v nájmu a byl zaměstnaný. Měsíční příjem žalovaného činil 17 000 Kč, celkové náklady domácnosti činily 2 000 Kč. Z karty vyplývá, že ze strany původního věřitele byla ověřena výše příjmu a výdajů žalovaného předložením výměrem rodičovského příspěvku a blíže nespecifikovanými ústřižky.

7. Z platební historie úvěrového účtu se podává, že žalovaný na dluh uhradil částku 60 256 Kč.

8. Dopisem ze dne 27. 12. 2022 právní předchůdce žalobce odstoupil od smlouvy o úvěru z důvodu opakovaného prodlení žalovaného s úhradou splátek a prohlásil celý úvěr za splatný k 31. 1. 2023. Současně byl žalovaný vyzván k úhradě zbylé dlužné částky ve výši 76 824 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 2. 2023 soud zjistil, že s účinností ke dni 22. 2. 2023 právní předchůdce žalobce postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce. Postoupení pohledávky na žalobce bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 2. 2023; dopis byl odeslán 28. 2. 2023.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 5. 6. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobce na existenci svého dluhu upozorněn a byl vyzván k jeho úhradě; upomínka byla odeslána 13. 6. 2023.

11. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.

12. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

18. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.

20. Soud se z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy. Smluvní ujednání mezi předchůdcem žalobce a žalovaným bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť právní předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.

21. V posuzované věci žalovaný sice předložil právnímu předchůdci žalobce přehled o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak z předložených listin nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany právního předchůdce žalobce dostatečně zjišťovány a následně ověřovány a hodnoceny. V rámci posouzení úvěruschopnosti předchůdce žalobce žádným způsobem neověřoval tvrzení žalovaného stran příjmů a výdajů, tedy nezjišťoval skutečnou výši tvrzené mzdy ani výši nákladů na bydlení, osobní potřeby žalovaného, potřeby domácnosti, úhradu jiných dluhů, výdaje související se zdravotním stavem apod., a spokojil se pouze s prohlášením žalovaného stran jeho výdajů. Přesné zjištění a ověření reálné výše měsíčních výdajů není zcela možné, jistě však bylo v možnostech právního předchůdce žalobce ověřit si alespoň část výdajů žalovaného. Právní předchůdce žalobce však při zjišťování výdajů žalovaného vycházel toliko z jeho prohlášení bez jakéhokoli náznaku aktivní činnosti stran řádného zkoumání výdajové stránky. Uvedl-li žalovaný, že žije sám v nájmu a současně jeho měsíční náklady na domácnost dosahují částky 2 000 Kč, je při obecné známosti výše nákladů na bydlení tvrzená částka zjevně nevěrohodná. Pokud žalobce uváděl, že se souhlasem žalovaného byl předchůdce žalobce oprávněn nahlédnou do registru SOLUS, BRKI, NRKI nebo CNCB, pak ani přes výzvu soud netvrdil, že do některého z těchto registrů nahlédl a ani nepředložil důkaz o provedené lustraci v některém z registrů.

22. Právní předchůdce žalobce tedy postupoval zcela formálně a do formuláře hodnocení klienta uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, že by se alespoň pokusil ověřit jeho příjmy a výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru nepostupoval s odbornou péčí, když žádným způsobem neověřoval údaje uvedené žalovaným. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. Právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp.zn. III ÚS 4129/18).

24. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).

25. Domáhá-li se věřitel nevrácené jistiny spolu s úrokem z prodlení v rámci soudního řízení, je tedy nezbytné zkoumat, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu, přičemž právě spotřebitele tíží břemeno tvrzení a důkazní o tom, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech hradit dluh. Bylo proto na žalovaném jako spotřebiteli, aby tvrdil a prokázal nemožnost vrátit poskytnutou jistinu žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci. S ohledem na pasivitu žalovaného v dané věci nelze než dospět k závěru, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení ohledně jeho nemožnosti a neschopnosti hradit dluh, v důsledku čehož je nutné mít zato, že žalovaný byl schopen vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu po jemu zaslané výzvě.

26. Ve světle uvedeného proto žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovaným řádně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 39 744 Kč (poskytnutá jistina 100 000 Kč ponížená o úhradu žalovaného ve výši 60 256 Kč), v rozsahu zbylé jistiny 32 854 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V části nároku na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 3 772,75, úroku ve výši 8,86 % ročně z částky 72 598 Kč od 2. 2. 2023 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 265 Kč a smluvní pokuty ve výši 14 246,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 246,71 Kč od 11. 8. 2023 do zaplacení, soud návrh žalobce také zamítl, neboť ujednání o smluvním úroku, poplatcích i smluvní pokutě vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.

27. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dluhu, přiznal soud žalobci právo na úhradu úroku z prodlení z přiznané dlužné jistiny 39 744 Kč. Žalovaný je nekontaktní, na výzvy soudu nereaguje, s ohledem na jeho pasivitu v daném řízení soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné určit, jaké jsou možnosti a schopnosti žalovaného hradit úvěr. Jelikož žalovaný ohledně těchto skutečností neunesl břemeno tvrzení a důkazní, vzniklo žalobci rovněž právo na úhradu úroku z prodlení. Předchůdce žalobce prohlásil úvěr za splatný k 31. 1. 2023, soud proto žalobci podle § 1970 občanského zákoníku přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny 39 744 Kč počínaje dnem 1. 2. 2023 ve výši odpovídající nař. vlády č. 351/2013 Sb.

28. Z důvodu shora vyložených soud žalobě z části vyhověl (výrok I.) a ve zbytku nárok žalobce zamítl (výrok II.).

29. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaný byl z procesního hlediska převážně úspěšný, náležela by mu proto (poměrná) náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, resp. z obsahu spisu nevyplývají, rozhodl soud tak, že náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.