34 C 58/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Matoušem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14 831 Kč s příslušenstvím – úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit -) částku 4 831 Kč -) úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 15. 7. 2022 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 766 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobou podanou na soud dne 27. 10. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 14 831 Kč s odůvodněním, že žalobce na základě smlouvy o úvěru ze dne 16. 6. 2022 poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr nejpozději dne 14. 7. 2022 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 791 Kč, avšak do dnešního dne ničeho neuhradil. Žalobci rovněž vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou kapitalizoval za období od 15. 7. 2022 do 26. 10. 2022 na částku 1 040 Kč. Žalovaný žalobce marně před podáním žaloby vyzýval k zaplacení dlužné částky.

2. Žalovaný se k nároku uplatněnému v žalobě nevyjádřil.

3. Příslušnost českých soudů je dána článkem 7 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, když služba žalovanému, který je cizí státní příslušník, byla poskytnuta na území České republiky. Smlouva se řídí českým právem v souladu s článkem 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, když poskytovatel služby má sídlo na území České republiky.

4. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (účastníci, resp. jejich zástupci s tímto postupem soudu za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlasili).

5. Z předložených listinných důkazů, a to fotografie osobních dokladů, výpisu z účtu za duben 2022, květen 2022 a červen 2022, žádosti o poskytnutí úvěru a vyhodnocení úvěroschopnosti [číslo], credit report, EUCB request, smlouvy o úvěru ze dne 16. 6. 2022, výpisu z účtu z 16. 6. 2022, výzvy z 14. 9. 2022, předžalobní výzvy z 14. 9. 2022, soud zjistil následující skutkový stav:

6. Žalobce předložil soudu smlouvu o úvěru, která nebyla žalovaným podepsána. Na základě této smlouvy bylo mezi stranami sjednáno, že žalobce žalovanému poskytne úvěr ve výši 10 000 Kč se splatností 28 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaný se také zavázal uhradit poplatek za sjednání úvěru ve výši 3 791 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž se žalovaný ocitne v prodlení. Žalovaný dne 16. 6. 2022 zaslal na účet žalovaného předmětnou částku 10 000 Kč. Žalobce žalovanou k uhrazení dlužné částky vyzýval, naposledy výzvou z 14. 9. 2022. Z výpisu účtu žalovaného vyplynulo, že žalovaný splácí další spotřebitelské úvěry a dle EUCB mu byla žádost o úvěr dříve zamítnuta. Z vyhodnocení úvěroschopnosti měl mít žalovaný měsíční příjem 59 346 Kč, výdaje domácnosti 3 000 Kč, náklady na bydlení 12 000 Kč a jiné finanční závazky 9 000 Kč.

7. Žalovaný žalobci výše specifikovanou dlužnou částku neuhradil, resp. nijak v řízení neprokázal (povinnost důkazní byla v tomto případě na jeho straně), že by tuto svoji smluvní povinnost splnil. Žalovaný netvrdil ani nedoložil jiné skutečnosti, jež by případně prokazovaly, že nárok uplatněný vůči němu žalobcem, byl z hlediska hmotně právního nedůvodný.

8. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z.s.ú.“).

9. Dle ustanovení § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Dle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Dle ustanovení § 1740 odst. 1 o.z. osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

15. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobce tvrdil, že prostřednictvím internetových stránek věřitele byla uzavřena smlouva na dálku. Z žádného z předložených důkazů však nevyplynulo, že by žalovaný smlouvu přijal v souladu s ustanovením § 1740 a násl. o.z. Smlouva není žalovaným podepsána ani zde není možnost jednoznačného určení jednající osoby, když případné kopie dokladu o rodném čísle a dokladu o povolení pobytu, fotografie dlužníka, který v ruce drží nečitelný doklad totožnosti, sms ani emaily jednoznačně nemohou určit, kdo byl jednající osobou, která sms, email či doklad totožnosti poskytla, na rozdíl od osobního kontaktu, kde má jednající možnost ověřit alespoň shodu vzhledu s osobou na dokladu totožnosti. Na dálku fyzicky podepsána smlouva zase umožňuje odborně posoudit pravost podpisu osoby. Způsob uzavírání smluv zvolený věřitelem neumožňuje žádnou aspoň relativní možnost identifikace osoby. K jednoznačné identifikaci jednající osoby a stvrzení konkrétní smlouvy konkrétního znění při elektronické komunikaci slouží především kvalifikovaný elektronický podpis. Dále je tu možnost sjednat mezi účastníky jiný způsob identifikace osoby prostřednictvím elektronických prostředků, ale dohoda o tomto způsobu musí být smluvně uzavřena způsobem, který dovoluje jednoznačně identifikovat jednající osobu dle zákonných prostředků, a nikoliv dohodnutým způsobem, jelikož ten je možné použít až po účinnosti smlouvy.

17. Mimo tuto skutečnost soud dospěl i k závěru, že žalobce při uzavírání smlouvy nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z.s.ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

18. Věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z toho, že žalovaný měl měsíční příjmy ve výši 59 346 Kč, výdaje pak ve výši 24 000 Kč, převis příjmů nad výdaji měl dle zjištění věřitele činit 39 909 Kč. Nebylo však prokázáno, že by věřitel tyto údaje nějak prověřil, když z předložených výpisů z účtu nevyplývalo, že by žalovanému zůstával dostatečný přebytek na účtu. Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Věřitel příjmy a výdaje žalovaného přesto žádným způsobem neověřil, např. výpisem z účtu za delší období, alespoň půlroční, pracovní smlouvou, nájemní smlouvou, inkasem apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalovaného. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel poměry žalovaného sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením příjmů a výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu. I když položky uvedené žalovaným do formuláře o zkoumání úvěruschopnosti převyšují údaje vycházející ze statistického modelu, nemůže se věřitel smířit pouze s tvrzeními žalovaného a alespoň v elementární rovině příjmy žalovaného ověřit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Věřitel se však pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil příjmy a výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

20. Pokud by tedy byla následně mezi věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, byla by tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o.z. ve spojení s § 86 z.s.ú., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o.z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

21. Právním posouzením věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části požadované jistiny ve výši 10 000 Kč, neboť nebylo prokázáno uzavření předestřené smlouvy o úvěru. Žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč bez právního důvodu, které však žalovaný žalobci přes výzvu dosud nevrátil. Žalovaný zůstal ve sporu neaktivní a netvrdil ani neprokázal, že by dlužnou částku, byť jen z části uhradil. Žalobci tak vznikl dle § 2991 a násl. o.z. nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve formě poskytnuté částky ve výši 10 000 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl ve výši nárokované jistiny a zavázal žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 10 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že by jinak smlouva byla rovněž neplatná pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou není ani zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o.z.), když dle ustanovení § 87 odst. 1 z.s.ú. v případě, že je smlouva neplatná pro nezkoumání úvěruschopnosti, je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem a nemůže se teda ocitnout v prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

22. Z důvodu shora vyložených soud žalobě z části vyhověl (výrok I.) a ve zbytku nárok žalobce zamítl (výrok II.)

23. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky ve výši 14 831 Kč. Úspěch žalobce je představován výrokem I., tedy částkou v celkové výši 10 000 Kč, neúspěch je představován výrokem II., tedy částkou v celkové výši 4 831 Kč. Žalobce byl proto úspěšný v 67 % předmětu řízení, v 33 % předmětu řízení úspěšný nebyl. Po vzájemném zápočtu neúspěchu žalobce vůči jeho úspěchu, má žalobce právo na náhradu 34 % účelně vynaložených nákladů. Náklady řízení tvoří: - zaplacený soudní poplatkem ve výši 800 Kč, - náklady právního zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 300 Kč dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za přípravu a převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní upomínka), - paušální částka náhrad hotových výdajů 300 Kč (za 3 úkony po 100 Kč) podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., - částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (§ 137 odst. 3 občanského soudního řádu) ve výši 252 Kč. Celkem náklady žalobce činí 2 252 Kč. Žalobce má s ohledem na částečný úspěch ve věci právo na náhradu 766 Kč, která odpovídá 34 % účelně vynaložených nákladů řízení.