37 C 101/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Stanislavem Pulkrabem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 47 226,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 35 095 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 12 131,80 Kč s úrokem ve výši 7 253,76 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 44 215,88 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1 587,63 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 47 226,80 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 730 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 472 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 3. 2023 domáhala zaplacení částky 47 226,80 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo].

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a ve věci bylo lze rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů /§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ”) /.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci: žalobkyně v rámci žádosti žalované o poskytnutí revolvingového úvěru do výše 49 000 Kč podle své metodiky zjistila, že žalovaná bydlí ve státním bytě, nemá děti, má příjmy jako zaměstnanec ve výši 19 000 Kč měsíčně, přičemž hradí splátky ve výši 25 000 Kč měsíčně, jak se podává z potvrzení o ověření bonity klienta. Dle smlouvy o úvěru [číslo] měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalované revolvingový úvěr do výše 20 000 Kč, jak se z této smlouvy podává. Součástí této smlouvy měly být úvěrové podmínky žalobkyně. Žalovaná čerpala částku 55 145 Kč, na kterou uhradila 20 050 Kč, jak se podává z přehledu úvěru. Ani přes opakovanou výzvu žalovaná na svůj dluh ničeho dalšího neuhradila, jak se z výzvy ze dne 21. 12. 2022 a ze dne 19. 1. 2023 ve spojení s poštovními podacími archy podává.

5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházela ze zjištění, že její měsíční příjem činí 19 000 Kč výše dosavadních splátek 25 000 Kč, nikterak se nezabývala okolnostmi, které by odůvodňovaly schopnost žalované splácet předmětný dluh, když bylo zřejmé, že příjmy žalované nepostačují ani na úhradu jejích stávajících závazků. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalované nikterak nehodnotila.

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně žalované.

14. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalované (částka ve výši 55 145 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované. Žalovaná již zaplatila částku 20 050 Kč, a zbývá jí tak uhradit částku 35 095 Kč.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalované, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v OZ, zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaná k žalobě nevyjádřila, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak, než dle žádání žalobkyně, neboť žalovaná své poměry a tedy své schopnosti nedoložila ani neobjasnila. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím, a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 OSŘ stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

17. Procesně částečně úspěšné žalobkyni soud dle § 142 odst. 2 OSŘ přiznal právo na náhradu 12 % (78,9 % - 21,1 %) nákladů řízení, když žalobkyně měla úspěch co do částky 35 095 Kč (56 %), a neúspěch co do částky 27 850,17 Kč (44 %) - počítáno ke dni vyhlášení rozsudku. Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna ve výši 9 060 Kč za tři úkony právní služby po 3 020 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva) stanovená podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ advokátní tarif“), paušální náhrada nákladů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč, náhrada soudního poplatku ve výši 2 362 Kč a částka odpovídající dani z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 2 092 Kč Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí částku 14 414 Kč, 12 % pak 1 730 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobkyni nahradit ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 OSŘ.

18. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, činí výše soudního poplatku dle položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků za použití položky 2 odst. 2 tohoto sazebníku 2 362 Kč, protože žalobkyně uhradila pouze 1 890 Kč, zavázal ji soud k doplacení zbytku ve výši 472 K, a to ve lhůtě dle ustanovení § 7 zákona o soudních poplatcích.