37 C 140/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Pulkrabem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 40 000 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení, a částky 1 000 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 844 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, .

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru 40 000 Kč uvedl, že je svobodný a zaměstnaný, jeho mzda činí 34 150 Kč měsíčně, jeho měsíční výdaje činí 3 000 Kč na bydlení, nemá žádné pravidelné finanční závazky, nesází, nemá záznamy v lustrovaných rejstřících, jak se z úvěrové smlouvy podává podává. Z výpisu z evidence SOLUS a REPI, z insolvenčního rejstříku se podává, že v nich není žalovaný veden. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti , právnická osoba, ., zaměstnavatele žalovaného se podává, že tato existuje a v období měsíců únor až duben 2023 vyplácela žalovanému mzdu ve výši 35 622 Kč, 32 885 Kč a 35 415 Kč, jak se podává z výplatních pásek. Výdaje žalovaného jsou zřejmé z provedeného výpisů z jeho účtů, ze kterých se podává, že zůstatky na nich činily částky v řádech nízkých tisíců Kč, a že žalovaný sází u společnosti , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , jak je zřejmé z výpisů z jeho účtu u , právnická osoba, ze dne 3. 4. 2023. Dle smlouvy o úvěru měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku 40 000 Kč, jak se z této smlouvy podává, která byla žalovanému vyplacena dne 30. 5. 2023, jak se podává z potvrzení této transakce, na účet, který žalovaný potvrdil ověřovací platbou 1 Kč, jak se podává z potvrzení této platby. Ani přes zesplatnění úvěru a opakovanou výzvu žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, jak se z těchto výzev podává.

4. Z výsledku lustrace (č. l. 25), z občanského průkazu žalovaného, z ověření jeho platnosti, z předsmluvních informací ani z rodného listu žalovaného soud nezjistil žádné skutečnosti.

5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházela z tvrzení žalovaného mimo jiné, že jeho výdaje na bydlení činí částku 3 000 Kč. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit platit předpokládané splátky.

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila všechny rozhodné skutečnosti tvrzené žalovaným a nehodnotila všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu, zvláště když tvrzená výše nákladů na bydlení žalovaného 3 000 Kč v roce 2023 se jeví jako nereálně nízká. Rovněž se žalobkyně nikterak nezabývala tvrzením žalovaného, že nesází, přestože z výpisu z jeho účtu se podává opak.

14. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalovaného, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v OZ, zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k jednání nedostavil, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak, než dle žádání žalobkyně, neboť žalovaný své poměry a tedy své schopnosti nedoložil ani neobjasnil. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím, a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 OSŘ stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

17. Procesně částečně úspěšné žalobkyni soud dle § 142 odst. 2 OSŘ přiznal právo na náhradu 74 % (87 % - 13 %) nákladů řízení, když žalobkyně měla úspěch co do částky 40 000 Kč (87 %) z celkové částky 45 881,64 - počítáno ke dni vyhlášení rozsudku. Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna za tři úkony právní služby po 2 700 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby vč. doplnění ze dne 22. 8. 2024, když doplňované skutečnosti již měly být uvedeny v žalobě, a tento úkon tak nelze považovat za účelný, a předžalobní výzva) stanovená podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrada nákladů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč, náhrada soudního poplatku ve výši 1 600 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí částku 10 600 Kč, 74 % pak 7 844 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni nahradit ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 OSŘ.