37 C 154/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Stanislavem Pulkrabem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno . sídlem adresa , obec a číslo proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 25 805,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 600 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 10 320,45 Kč s úrokem ve výši 1 957,15 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 22 920,45 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 920,45 Kč od 20. 6. 2019 do 7. 2. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10 320,45 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 12 600 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, částky 2 885,28 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 410,35 Kč, s úrokem ve výši 1 208,87 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 885,28 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 2 885,28 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 258 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 10. 12. 2021 domáhala zaplacení částky 25 805,73 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo]. Předmětná pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí půjčky 14 000 Kč ze dne 22. 5. 2018 uvedla, že má nájemní bydlení, základní vzdělání, je rozvedená, její příjmy činí 5 445 Kč, příjmy domácnosti dalších 22 000 Kč, její měsíční výdaje 5 000 Kč, jak se z této žádosti podává. Žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí půjčky 30 000 Kč ze dne 3. 9. 2018 uvedla, že má nájemní bydlení, základní vzdělání, je rozvedená, její příjmy činí 28 615 Kč, příjmy domácnosti dalších 20 000 Kč, její splátky dalších úvěrů činí 1 976 Kč, její měsíční výdaje 5 000 Kč, jak se z této žádosti podává. Dle návrhů na uzavření smlouvy měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalované částku 14 000 Kč a 30 000 Kč, jak se z těchto smluv podává, které byly žalované vyplaceny při podpisu smluv, jak je z nich zřejmé. Dle tvrzení žalobkyně, kterému soud neměl důvod nevěřit, a z tabulek umoření žalovaná na částku 30 000 uhradila 17 400 Kč, a na částku 14 000 Kč 21 500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byly předmětné pohledávky postoupeny na žalobkyni, jak se z této smlouvy ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek podává. Postoupení pohledávek předchůdkyně žalobkyně žalované oznámila přípisem ze dne 6. 1. 2021, ve kterém žalovanou vyzvala k uhrazení předmětných částek do deseti dnů od doručení přípisu, jak se z něho ve spojení s poštovním podacím lístkem ze dne 25. 1. 2021 podává. Ani přes předžalobní výzvu žalovaná na svůj dluh ničeho dalšího neuhradila, jak se z této výzvy ve spojení s podacím lístkem ze dne 28. 6. 2021 podává.

4. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

12. Předchůdkyně žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházela z tvrzení žalované mimo jiné, že její výdaje činí částku 5 000 Kč, přestože bydlí v nájmu, další tvrzené příjmy domácnosti nikterak neověřovala, přestože k nim přihlížela. Konkrétními výdaji žalované (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalované a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít další úvěrové smlouvy a platit předpokládané splátky.

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Předchůdkyně žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalované a dalšími tvrzenými příjmy domácnosti žalované se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má předchůdkyně žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalované a nehodnotila všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

14. Pokud tedy byla následně mezi předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva v obou případech neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalované (částka ve výši 30 000 Kč, resp. 14 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 OZ). Žalovaná již zaplatila částku 17 400 Kč, resp. 21 500 Kč, a zbývá jí tak uhradit částku 12 600 Kč z titulu smlouvy [číslo].

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaná jistinu včas neuhradila ani po té, co byl žalobkyní vyzván k jejímu uhrazení, dostala se uplynutím deseti dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávek do prodlení s peněžitým plněním a žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku a případného úroku z prodlení z tohoto nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla ve sporu úspěšnější jak žalobkyně, a tato by tak byla povinna jí hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

18. Protože žalobkyně nemá vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení a v řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly její osvobození od placení nákladů řízení, zavázal jí soud k doplacení soudního poplatku za žalobu, který dle pol. 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků za použití pol. 2 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků činí 1 291 Kč, zaplaceno bylo 1 033 Kč, zbývá tedy doplatit 258 Kč, a to ve lhůtě stanovení ustanovením § 7 zákona o soudních poplatcích.