37 C 246/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Pulkrabem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 25 618,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 961,84 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných ke každému 15. dni příslušného měsíce počínaje prvním měsícem po měsíci, kdy tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 293,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 890,60 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, a částky 363,57 Kč, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 252 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 481 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 25 618,69 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, .

2. Žalovaný nárok žalobkyně co do důvodu uznal, rozporoval ale jeho výši, když po podání žaloby na svůj dluh uhradil celkem 3 500 Kč. Žalovaný dále rozporoval právo žalobkyně na úrok z prodlení, když od poskytnutí úvěru neměl prostředky na splátky dluhu, neměl žádné úspory, vydělával si pouze brigádně 5 000 Kč až 6 000 Kč měsíčně, čistého měsíčně, vedle předmětného dluhu má dluhy ve výši 30 000 Kč měsíčně. Žalovaný navrhl plnění ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalobkyně v rámci žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru vycházela z přehledu jeho příjmů za období 7. 11. 2023 až 3. 11. 2024, kdy dospěla k průměrnému měsíčnímu příjmu žalovaného ve výši 46 650 Kč čistého, jak se podává z přehledu identifikovaných příjmů, přestože žalovaný měl uvádět výši svých měsíčních příjmů v částce 62 000 Kč, jak se podává z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále žalobkyně vycházela ze skutečností, že v domácnosti žalovaného hospodaří tři členové, žalovaný nemá žádné výdaje na půjčky, má náklady na bydlení ve výši 15 500 Kč, náklady na nezbytné výdaje ve výši 8 000 Kč měsíčně, výdaje na zbytné výdaje ve výši 3 000 Kč měsíčně, z čehož zjistila rezervu žalovaného pro výdaje ve výši 650 Kč, jak se podává z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle smlouvy o úvěru měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do částky 80 000 Kč, jak se z této smlouvy ve spojení se všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně a z BankID výpisu podává. Žalobkyně žalovanému z titulu předmětné smlouvy vyplatila celkem částku 11 500 Kč, jak se podává z přehledu transakcí vyplacených žalovanému. Dle tvrzení žalobkyně, kterému soud neměl důvod nevěřit, žalovaný na svůj dluh uhradil 11,60 Kč. Protože žalovaný dále svůj dluh nehradil, žalobkyně jej přípisem ze dne 24. 3. 2025 zesplatnila, jak se z tohoto přípisu podává. Před podáním žaloby žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu ze dne 12. 7. 2025, jak se z této výzvy ve spojení s potvrzením o jejím odeslání podává. Z potvrzení o odchozích úhradách a z přehledu vyhledaných plateb se podává, že žalovaný na svůj dluh dne 13. 2. 2026 uhradil částku 2 145 Kč a dne 13. 3. 2026 částku 1 381,56 Kč, kterou zaslal na účet pro splacení dluhu, jak se podává z emailové komunikace stran.

4. Z obecných principů posuzování a z filozofie žalobkyně, z informací pro spotřebitele, ze souhlasu se zpracováním osobních údajů, z předpisu denních splátek, z údajů o poskytovateli úvěru soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházela z vypočítaných výdajů žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala, V situaci, kdy se tvrzený příjem žalovaného přičemž dospěla k závěru, že žalovanému vznikne rezerva pro výdaje ve výši 650 Kč. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala 62 000 Kč tak liší od příjmu zjištěného ve výši 46 650 Kč, měla žalobkyně pečlivěji zkoumat celou žádost žalovaného, a ověřovat i jeho skutečné výdaje.

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet.

14. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění (částka ve výši 11 500 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovaný již zaplatil částku 3 538,16 Kč, a zbývá mu tak uhradit částku 7 961,84 Kč.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalovaného, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v OZ, zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím, neboť z výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že příjmy žalovaného v roce 2025 byly ve výši 134 086,88 Kč a výdaje ve výši 135 400,19 Kč, proti žalovanému byla rovněž vedena exekuce, jak se podává z oznámení o jejím skončení, měl nedoplatky ve výši 4 000 Kč, jak se podává z vyrozumění o nedoplatku, dluhy ve výši 8 488,32 Kč, jak se podává z emailu ze dne 27. 11. 2025 a ve výši 8 489 Kč, jak se podává z potvrzení o jeho uhrazení. Úspory žalovaného v roce 2025 byly ve výši 3,96 Kč a 240,70 Kč, jak se podává z výpisů z jeho účtů. Je tedy zřejmé, že žalovaný neměl na jakékoliv splátky předmětného dluhu prostředky. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím, a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud žalovanému s ohledem na jeho situaci, na skutečnost, kdy již začal předmětný dluh splácet, na výši dluhu i na výši měsíční splátky, uložil hradit předmětný dluh ve splátkách 2 000 Kč měsíčně, kdy s ohledem na charakter žalobkyně jakožto právnické osoby poskytující úvěry je zřejmé, že tento způsob úhrady ji nikterak nepoškodí. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

17. Procesně částečně úspěšnému žalovanému soud dle § 142 odst. 2 OSŘ přiznal právo na náhradu 42 % (71 % - 29 %) nákladů řízení, když žalovaný měl neúspěch co do částky 7 961,84 Kč (29 %) z celkového předmětu řízení 27 080,74 Kč - počítáno ke dni vyhlášení rozsudku. Náklady řízení žalovaného sestávají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 OSŘ ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. Ve smyslu § 1 a § 2 cit. vyhlášky náklady řízení žalovaného představuje paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč, a to za dva úkony dle § 1 odst. 3 cit. vyhlášky, spočívající v účasti při dvou jednání soudu po 300 Kč. Celkem tak náklady řízení žalovaného činí částku 600 Kč, 42 % pak 252 Kč, kterou je žalobkyně povinna žalovanému nahradit ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 OSŘ.

18. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, činí soudní poplatek za žalobu dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků za použití položky 2 odst. 2 tohoto sazebníku 1 281 Kč, protože žalobkyně dosud uhradila pouze 800 Kč, zavázal ji soud k doplacení zbytku, a to ve lhůtě stanovené dle ustanovení § 7 zákona o soudních poplatcích.