37 C 3/2026

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Pulkrabem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 17 966 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 966 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 000 Kč od 24. 3. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 874 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 17 966 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Předmětná pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že dle smlouvy o úvěru měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla předchůdkyně žalobkyně aniž by zkoumala úvěruschopnost žalované této poskytnout částku 12 000 Kč, jak se z této smlouvy ve spojení s obchodními podmínkami podává. Tato částka byla žalované vyplacena dne 21. 11. 2024, jak se podává z bankovního výpisu a z potvrzení o poskytnutí úvěru. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila, jak se podává z výzvy ze dne 23. 1. 2025, ze dne 20. 2. 2025 a ze dne 23. 3. 2025. Smlouvou o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, jak se z této smlouvy ve spojení s jejím dodatkem a se seznamem postupovaných pohledávek, podává. Postoupení pohledávek předchůdkyně žalobkyně žalované oznámila přípisem ze dne 16. 4. 2025, jak se z něho ve spojení s poštovním podacím lístkem podává. Ani přes předžalobní výzvu žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila, jak je z této výzvy zřejmé.

4. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

10. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

11. Předchůdkyně žalobkyně na zkoumání úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala. Pokud tedy byla následně mezi předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

12. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované (částka ve výši 12 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované.

13. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalované, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v OZ, zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaná k jednání nedostavila, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak, než dle žádání žalobkyně, neboť žalovaná své poměry a tedy své schopnosti nedoložila ani neobjasnila. Ze skutečností tvrzených žalovanou před uzavřením smlouvy nebylo lze pro jejich současnou neaktuálnost a neúplnost vycházet. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím, a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 OSŘ stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

14. Procesně částečně úspěšné žalobkyni soud dle § 142 odst. 2 OSŘ přiznal právo na náhradu 24 % (62 % - 38 %) nákladů řízení, když žalobkyně měla úspěch co do částky 12 000 Kč (62 %) z celkového předmětu řízení 19 362,60 Kč - počítáno ke dni vyhlášení rozsudku. Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna za tři úkony právní služby po 1 820 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva) stanovená podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrada nákladů za tři úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí částku 7 810 Kč, 24 % pak 1 874 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobkyni nahradit ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 OSŘ.

15. Protože ve věci nebyl vydán elektornický platební rozkaz, činí soudní poplatek za žalobu dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků ve spojení s položkou 2 odst. 2 tohoto sazebníku 1 000 Kč, protože žalobkyně uhradila na soudním poplatku pouze 800 Kč, zavázal ji soud k doplacení zbytku ve lhůtě stanovené dle ustanovení § 7 zákona o soudních poplatcích.