37 C 53/2026

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Pulkrabem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený dne Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného B o 53 174,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč a částku 10 655 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 7 700 Kč, úroku ve výši 2 086 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 40 000 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 40 000 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, částky 2 519,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 569,07 Kč, s úrokem ve výši 2 112,45 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 174,70 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 13 174,70 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 560 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení s tím, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně se dále žalobou domáhala zaplacení částky 13 174,70 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení s tím, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Předmětné pohledávky byly následně postoupeny na žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru 16 000 Kč uvedl, že bydlí v nájmu, má základní vzdělání, je rozvedený, nemá vyživovací povinnosti ani auto, jeho měsíční příjem činí 23 000 Kč, nemá žádné výdaje, jak se z této žádosti podává. Dle smlouvy o úvěru měli účastníci uzavřít smlouvu č. , hodnota, , na základě které měla předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému částku 16 000 Kč, jak se z této smlouvy podává, která byla žalované vyplacena dne 18. 10. 2022, jak se podává z přehledu úvěru. Z tohoto přehledu je dále zřejmé, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 5 345 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, jak se z této smlouvy ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek a s potvrzením o zaplacení úplaty, podává. Postoupení pohledávek předchůdkyně žalobkyně žalované oznámila přípisem ze dne 21. 10. 2024, jak se z něho a poštovního podacího lístku podává.

4. Soud dále zjistil, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru 20 000 Kč uvedl, že bydlí v nájmu, má , Anonymizováno, vzdělání, je rozvedený, nemá vyživovací povinnosti ani auto, jeho měsíční příjem činí 23 000 Kč, jeho měsíční výdaje mimo splátek úvěru ve výši 2 158 Kč činí 1 500 Kč, jak se z této žádosti podává. Dle smlouvy o úvěru měli účastníci uzavřít smlouvu č. , hodnota, , na základě které měla předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému částku 40 000 Kč, jak se z této smlouvy podává, která byla žalované vyplacena dne 17. 1. 2023, jak se podává z přehledu úvěru. Smlouvou o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, jak se z této smlouvy ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek a s potvrzením o zaplacení úplaty, podává. Postoupení pohledávek předchůdkyně žalobkyně žalované oznámila přípisem ze dne 21. 10. 2024, jak se z něho a poštovního podacího lístku podává. Ani přes předžalobní výzvu žalovaný na své dluhy ničeho dalšího neuhradil, jak se z výzvy ve spojení s poštovním podacím lístkem podává.

5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

12. Předchůdkyně žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházela z tvrzení žalovaného mimo jiné, že nemá žádné výdaje, resp. že jeho měsíční výdaje činí pouze 1 500 Kč, přestože bydlí v nájmu. Konkrétními výdaji žalovaného (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit platit předpokládané splátky.

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Předchůdkyně žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má předchůdkyně žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalovaného a nehodnotila všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu, zvláště když tvrzená výše nákladů na živobytí 1 500 Kč měsíčně se jeví jako nereálně nízká.

14. Pokud tedy byla následně mezi předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na tato plnění (částka ve výši 16 000 Kč, resp. 40 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovaný již na částku 16 000 Kč zaplatil 5 345 Kč, a zbývá mu tak uhradit částku 10 655 Kč.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalovaného, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v OZ, zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k jednání nedostavil, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak, než dle žádání žalobkyně, neboť žalovaný své poměry a tedy své schopnosti nedoložil ani neobjasnil. Ze skutečností tvrzených žalovaným před uzavřením smlouvy nebylo lze pro jejich současnou neaktuálnost a neúplnost vycházet. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím, a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 OSŘ stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

17. Procesně částečně úspěšné žalobkyni soud dle § 142 odst. 2 OSŘ přiznal právo na náhradu 10 % (55 % - 45 %) nákladů řízení, když žalobkyně měla úspěch co do částky 50 655 Kč (55 %) z celkového předmětu řízení 92 466,76 Kč - počítáno ke dni vyhlášení rozsudku. Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna za tři úkony právní služby po 3 260 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva) stanovená podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrada nákladů za tři úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada soudního poplatku ve výši 2 128 Kč a částka odpovídající dani z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 2 337 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí částku 15 595 Kč, 10 % pak 1 560 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni nahradit ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 OSŘ.