37 C 57/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Stanislavem Pulkrabem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A . sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 95 755,31 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 95 755,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 054,82 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 95 755,31 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 17 % ročně z částky 86 858,64 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 17 % ročně z částky 500 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 19 021 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 537 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 31. 1. 2024 domáhala zaplacení částky 95 755,31 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Předmětná pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni. Předchůdkyně žalobkyně neověřovala úvěruschopnost žalovaného, neboť se jednalo pouze o optimalizaci stávajících závazků žalovaného.

2. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal, neboť se jednalo o novou úvěrovou smlouvu, a předchůdkyně žalobkyně neprověřovala úvěruschopnost žalovaného, tato smlouva je tak neplatná. Nárok žalobkyně je navíc promlčen.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaný v rámci návrhu na uzavření smlouvy o Optimální splátce č. , hodnota, uvedl, že je ženatý, je vyučen, bydlí v obecním bytě, je zaměstnán jako manuální pracovník, vyživuje dvě děti, jeho měsíční příjem činí 22 000 Kč čistého, splácí 8 000 Kč měsíčně na jiné úvěry a má limit na kreditních kartách ve výši 30 000 Kč, jak se z tohoto návrhu podává. Z něho je dále zřejmé, že se jednalo o návrh na uzavření smlouvy o úvěru, kdy předmětem návrhu je požadovaný úvěr ve výši 138 337 Kč za úrok ve výši 17 % ročně splatný v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 2 646 Kč, jak je zřejmé z čl. II. návrhu. Předchůdkyně žalobkyně se na základě této smlouvy měla zavázat poskytnout právě specifikovaný úvěr žalobci, jak se podává z čl. I. odst. 1 návrhu. Nejednalo se tedy o dohodu, kterou by se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládala v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo by se měnil způsob splácení ve smyslu ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoSU”), ale o smlouvu o poskytnutí nového úvěru. Tento návrh měla předchůdkyně žalobkyně akceptovat přípisem ze dne 24. 9. 2018, jak se z něho podává. Úvěruschopnost žalovaného ověřovala předchůdkyně žalobkyně ke dni 29. 12. 2015 v souvislosti s poskytnutím úvěru č. , hodnota, , jak se podává z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta (č. l. 21) a z přípisu ze dne 29. 5. 2024 (č. l. 22). Úvěruschopnost žalovaného dále ověřovala předchůdkyně žalobkyně ke dni 24. 7. 2017 v souvislosti s poskytnutím úvěru č. , hodnota, , jak se podává z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta (č. l. 19) a z přípisu ze dne 29. 5. 2024 (č. l. 20). V případě poskytnutí předmětného úvěru předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného ověřovala pouze telefonickým rozhovorem s ním, jak je zřejmé z přípisu ze dne 31. 5. 2024. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu se podává, že dne 26. 9. 2018 předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 80 939 Kč a 44 915 Kč, celkem tedy 125 854 Kč, dále jsou z něho zřejmé splátky žalovaného. Protože žalovaný poskytnutý úvěr nesplácel řádně, předchůdkyně žalobkyně měla úvěr zesplatnit, jak se podává z přípisu ze dne 10. 3. 2023 a jeho poštovního podacího archu. Předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni, jak se podává z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 12. 5. 2023 s poštovním podacím archem, ze seznamu postoupených pohledávek a z potvrzení úplaty. Ani přes předžalobní výzvu žalovaný na svůj dluh ničeho dalšího neuhradil, jak se z této výzvy a jejího podacího lístku podává.

4. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Jak bylo uvedeno výše, ohledně předmětného úvěru se nejednalo pouze o dohodu, kterou by se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládala v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo by se měnil způsob splácení ve smyslu ustanovení § 5 odst. 4 ZoSU, ale o poskytnutí nového úvěru, jak se podává ze závazku předchůdkyně žalobkyně (poskytnout žalovanému nový úvěr) i z přesné specifikace tohoto úvěru vč. všech povinností stran. Jednalo se tedy o nový právní vztah, nikoliv pouze úpravu splatnosti závazku stávajícího. Předchůdkyně žalobkyně tak byla povinna znovu zkoumat úvěruschopnost žalovaného, jak je zřejmé z ustanovení § 5 odst. 4 ZoSU a contrario.

10. Soud se tedy z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

12. Předchůdkyně žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházela z tvrzení žalovaného mimo jiné, že jeho příjmy činí 22 000 Kč měsíčně, bydlí v obecním bytě, vůbec se ale dále nezabývala jeho náklady na bydlení a na živobytí, zvláště když měl dvě vyživované děti.

13. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Předchůdkyně žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má předchůdkyně žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalovaného a nehodnotila všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

14. Pokud tedy byla následně mezi předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného.

16. Žalovaný vznesl námitku promlčení předmětného práva. Dle ustanovení § 609 OZ nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. Dle ustanovení § 610 odst. 1 věta první OZ k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Dle ustanovení § 629 odst. 1 OZ promlčecí lhůta trvá tři roky a okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání (srov. ustanovení § 621 OZ). Skutečnost, že nezkoumala úvěruschopnost žalovaného znala předchůdkyně žalobkyně od samého počátku, rovněž od poskytnutí prostředků věděla, že se na její úkor obohatil žalovaný právě o poskytnutou částku. Otázka, jak tyto skutečnosti předchůdkyně žalobkyně právně hodnotila či zda měla za to, že úvěrová smlouva je platná, v tomto ohledu nehraje žádnou roli (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3332/2010, 28 Cdo 2692/2015, 28 Cdo 1283/2019, 28 Cdo 2373/2016 nebo 28 Cdo 1870/2019). Předchůdkyně mohla předmět bezdůvodného obohacení po žalovaném požadovat ihned (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 OZ), tedy už dne 26. 9. 2018, pokud tak neučinila, nemůže jí jít její nečinnost v tomhle ohledu ku prospěchu v podobě prodlužování promlčecí doby, žalovaný by pak byl povinen plnit bez zbytečného odkladu. Pokud by byla žaloba podána včas dne 31. 1. 2024, tříletá promlčecí doba by musela začít běžet až 31. 1. 2021. Nelze si představit, že by výše uvedený termín „bez zbytečného odkladu” bylo lze ohledně povinnosti vydat bezdůvodné obohacení ve výši 125 854 Kč vykládat tak, že se jedná o dobu dva a čtvrt roku (od 26. 9. 2018 do 31. 1. 2021), a předchůdkyně žalobkyně se tak měla svého práva u soudu domáhat dříve než v době tří let před podáním předmětné žaloby. S ohledem na uvedené je zřejmé, že žalobkyně, na kterou byla následně předmětná pohledávka postoupena, podala žalobu až po uplynutí promlčecí doby, její nárok na vydání bezdůvodného obohacení zanikl, a soud tak žalobu jako nedůvodnou zamítl, když i ohledně ujednání o placení poplatků byla smlouva o úvěru neplatná.

17. Procesně plně úspěšnému žalovanému soud přiznal dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ”) právo na náhradu nákladů řízení, která je tvořena odměnou za tři úkony právní služby po 4 940 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání vyjádření k žalobě a účast při jednání soudu) stanovenou podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhradou nákladů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 300 Kč a částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalovaného plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 3 301 Kč. Celkem tak náhrada nákladů řízení, kterou je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit činí 19 021 Kč. Je tak povinna učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ, dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalovaného.

18. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soudní poplatek za žalobu činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 4 368 Kč, protože žalobkyně zaplatila pouze 3 831 Kč, zavázal ji soud k doplacení nedoplatku ve výši 537 Kč, a to ve lhůtě stanovené dle ustanovení § 7 zákona o soudních poplatcích.