37 C 78/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Stanislavem Pulkrabem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 35 735 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 35 735 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 357 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 3. 2023 domáhala zaplacení částky 35 735 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] předmětná částka představuje smluvní pokutu za prodlení se splacením úvěru za období 2. 10. 2018 až 9. 2. 2023.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí půjčky 20 000 Kč uvedl, že je zaměstnaný, jeho mzda činí 25 000 Kč měsíčně, jeho měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, bydlí ve svém bytě, žádné další závazky nemá, jak se z této žádosti podává. Žalobkyně dále zjistila, že žalovaný neprochází insolvenčním rejstříkem, jeho příjmy činí 17 000 Kč, výdaje 3 000 Kč a 3 410 Kč, jak se podává z posouzení ze dne 30. 4. 2018 a z čestného prohlášení žalovaného. Z výplatních listů žalovaného se podává, že jeho čistá mzda v měsíci únoru 2018 činila 14 970 Kč a v měsíci březnu 2018 18 727 Kč. Na majetek žalovaného nebyly vedeny žádné exekuce, jak se podává z výpisu z centrální evidence exekucí. Součástí smlouvy měl být též sazebník poplatků, předpis úhrad a obchodní podmínky žalobkyně. Žalobkyně zjištěné skutečnosti srovnávala se statistikou rodinných rozpočtů, výdaji na konečnou spotřebu domácností, výší normativních nákladů na bydlení a s životním a existenčním minimem, jak se z těchto listin podává. Dne 30. 4. 2018 žalobkyně žalovanému poskytla částku 18 000 Kč, jak se z výpisu z jejího bankovního účtu podává. Přes opakovanou výzvu se žalovaný s plněním svého dluhu dostal do prodlení, jak se z těchto výzev podává. Předmětnou smluvní pokutu žalovaný neuhradil ani přes předžalobní výzvu, jak je z této výzvy ve spojení s jejím podacím lístkem zřejmé.

4. Z Rozpočítání splátek, bonity smlouvy ani z výpočtu smluvní pokuty soud s ohledem na právní hodnocení věci nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného ohledně jeho výdajů vycházela ze stanovené částky životního minima. Konkrétními výdaji žalovaného (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala a vycházela pouze ze stanoveného životního minima. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit platit předpokládané splátky, když se vůbec nezabývala rozporem v tvrzené výši příjmů žalovaného 25 000 Kč, měsíčně, následně zjištěnými 17 000 Kč a 14 970 Kč, resp. 18 727 Kč vyplývajícími z výplatních listů.

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů, ale i příjmů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a stanovenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalovaného a nehodnotila všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.

14. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyně jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o smluvní pokutě v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pokud část smluvní pokuty byla žalobkyni přiznána v jiném soudním řízení, soud pouze konstatuje, že v projednávané věci žalobkyně neprokázala, že dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy není zřejmé, jakými konkrétními důkazy v jiné věci tento svůj nárok žalobkyně prokázala.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ. Žalovaný byl ve sporu zcela úspěšný, a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

16. Dle položky 2 odst. 2 sazebníku soudních poplatků pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků činí soudní poplatek za předmětnou žalobu 1 787 Kč, zaplaceno bylo 1 430 Kč, a tak soud zavázal ve věci neúspěšnou žalobkyni k doplacení částky 357 Kč, a to ve lhůtě stanovené dle ustanovení § 7 zákona o soudních poplatcích.