37 C 84/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Stanislavem Pulkrabem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno . sídlem adresa , obec a číslo proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 18 729,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 533,17 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 533,17 Kč od 9. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 331,75 Kč s úrokem ve výši 5 348,90 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 13 864,92 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 1,75 % ročně z částky 13 864,92 Kč od 24. 7. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 13 864,92 Kč od 24. 7. 2019 do 8. 1. 2021, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 4 331,75 Kč od 9. 1. 2021 do zaplacení, částky 4 864,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 534,40 Kč, s úrokem ve výši 2 544,26 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 864,45 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 4 864,45 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 10. 12. 2021 domáhala zaplacení částky 18 729,37 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku 20 000 Kč a smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Žalobkyně vyzývala žalovaného k uhrazení dlužných částek.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Před uzavřením smlouvy [číslo] dne 24. 10. 2018 předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když neověřovala tvrzené výdaje žalovaného ve výši 6 900 Kč, když zároveň žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu v [obec], jak se podává z karty zákazníka ze dne 24. 10. 2018, a po odečtení byť pouze nákladů na stravu je zřejmé, že by mu nezbývaly prostředky na nájemné. Předchůdkyně žalobkyně ověřila pouze příjmy žalovaného, a to pracovní smlouvou a výplatními páskami, jak se z nich podává. Přesto následně předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě mu poskytla částku 20 000 Kč, jak se z této smlouvy podává. Žalovaný na tento dluh uhradil 10 466,83 Kč, jak se podává z tabulky umoření této smlouvy. Ani před uzavřením smlouvy [číslo] dne 25. 5. 2018 ze stejného důvodu předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když neověřovala tvrzené výdaje žalovaného ve výši 8 000 Kč, kdy i tato výše prostředků by mu po odečtení nákladů na živobytí těžko stačila na nájemné ve městě [obec]. Přesto následně předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě mu poskytla částku 20 000 Kč, jak se z této smlouvy podává. Žalovaný na tento dluh uhradil 26 703,17 Kč, jak se podává z tabulky umoření této smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávek byly obě pohledávky postoupeny na žalobkyni, jak se z této smlouvy ve spojení se seznamem postoupených pohledávek podává. Žalovaný byl vyzván k uhrazení svých dluhů oznámením o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021, ve kterém mu k tomu byla stanovena lhůta 10 dnů od doručení, jak se z tohoto oznámení podává, ke kterému došlo dle ustanovení § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“) dne 28. 1. 2021 když tento přípis byl podán na poštu dne 25. 1. 2021, jak se podává z podacího lístku. Ani přes předžalobní výzvu žalovaný na svůj dluh ničeho dalšího neuhradil, jak se z této výzvy ve spojení s poštovním podacím archem podává.

4. Z předloženého rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 soud neučinil žádná skutková zjištění.

5. Dle ust. § 2395 OZ, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Předchůdkyně žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má předchůdkyně žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalovaného a nehodnotila všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

14. Pokud tedy byla následně mezi předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalovanému (dvakrát částka ve výši 20 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ). Žalovaný již ze smlouvy [číslo] zaplatil částku 10 466,83 Kč, a zbývá mu tak uhradit částku 9 533,17 Kč, částku poskytnutou mu na základě smlouvy [číslo] již uhradil celou před podáním žaloby.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni, na kterou byly předmětné pohledávky postoupeny, ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani po té, co byl žalobkyní vyzván k jejímu uhrazení nejpozději výzvou ze dne 6. 1. 2021, dostal se následujícím dnem po uplynutí deseti dnů od jejího doručení do prodlení s peněžitým plněním a žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku a případného úroku z prodlení z tohoto nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější jak žalobkyně, a tato by tak byla povinna mu hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

18. Protože žalobkyně nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení a v řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly její osvobození od placení nákladů řízení, zavázal jí soud k doplacení soudního poplatku za žalobu, který dle pol. 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků za použití pol. 2 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků činí 1 000 Kč, zaplaceno bylo 800 Kč, zbývá tedy doplatit 200 Kč, a to ve lhůtě stanovení ustanovením § 7 zákona o soudních poplatcích.