38 C 186/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Iva Kadrmase a přísedících JUDr. Jitky Jakubcové a Věry Kadlecové ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce zastoupený advokátem titul anonymizována dvě slova jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovanému: ; název žalované , IČO: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalované o zaplacení částky 119 589 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 115.304 Kč spolu s úrokem z prodlení: - ve výši 10% ročně z částky 15.840 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, - ve výši 10% ročně z částky 15.432 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, - ve výši 10% ročně z částky 15.653 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení, - ve výši 10% ročně z částky 15.653 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, - ve výši 10% ročně z částky 15.653 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, - ve výši 10% ročně z částky 37.073 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 4.285 Kč s úrokem z prodlení: - ve výši 10% ročně z částky 15.840 Kč od 26. 1. 2020 do 31. 1. 2020, - ve výši 10% ročně z částky 15.432 Kč od 26. 2. 2020 do 29. 2. 2020, - ve výši 10% ročně z částky 4.285 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, - ve výši 10% ročně z částky 15.653 Kč od 26. 3. 2020 do 31. 3. 2020, - ve výši 10% ročně z částky 15.653 Kč od 26. 4. 2020 do 30. 4. 2020, - ve výši 10% ročně z částky 15.653 Kč od 26. 5. 2020 do 31. 5. 2020, - ve výši 10% ročně z částky 37.073 Kč od 26. 6. 2020 do 30. 6. 2020, <b>se zamítá.</b>

III. Žalobce je povinen doplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 454 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 57.187 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

V. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu za svědečné bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím.

1. Žalobou podanou Městskému soudu v Brně dne 3. 11. 2020 se žalobce po změně žaloby připuštěné dne 13. 10. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 119.589 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. K odůvodnění uvedl, že byl zaměstnancem žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 22. 4. 2019, dle které pracoval jako dělník ve stavebnictví. Žalobce vykonával práci pro žalovaného v prosinci 2019, žalovaný však žalobci nezaplatil mzdu ve výši 15.840 Kč. Žalobce také vykonával pro žalovaného práci v lednu 2020, a to dne 13. 1. 2020 a dne 14. 1. 2020 a ve zbytku ledna 2020 se u žalobce jednalo o překážky v práci na straně zaměstnavatele z důvodu, že žalovaný nepřiděloval žalobci práci. Dne 14. 1. 2020 bylo žalobci sděleno, že od následujícího dne opět není práce a nebude mu přidělována s tím, že má zůstat doma a vyčkat na další pokyny zaměstnavatele. Žalobci tak náleží mzda za dva dny uskutečněné práce v lednu 2020 a dále náhrada mzdy za zbytek ledna 2020 až do skončení pracovního poměru, ke kterému došlo okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnance, doručeným žalovanému dne 13. 5. 2020. Žalobci dále náleží náhrada mzdy za období od 14. 5. 2020 do 14. 7. 2020 ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku dle § 56 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce marně vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné mzdy a náhrady mzdy, žalovaný dosud žalobci dluh nezaplatil.

2. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že tvrzení žalobce se nezakládají na pravdě, neboť dle záznamu o docházce v roce 2019 byl naposledy v zaměstnání dne 20. 12. 2019. V měsíci lednu 2020 byla až do 31. 1. 2020 u žalobce překážka na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce a od 1. 2. 2020 se žalobce bez jakéhokoliv vysvětlení do pracovního procesu nedostavil.

3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

4. Na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 4. 2019 byl žalobce zaměstnán u žalovaného s druhem práce dělník ve stavebnictví s místem výkonu práce (ČR). Nástup do práce byl dne 23. 4. 2019 a pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou.

5. Z platového výměru ze dne 23. 4. 2019 má soud za prokázané, že mzda byla zaměstnavatelem stanovena ve výši 90 Kč/hod jako základní mzda s tím, že pohyblivá složka mzdy bude vyplácena dle směrnice pro odměňování zaměstnanců, prémie do 100 %.

6. Z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 6. 5. 2020 soud zjistil, že jím žalobce okamžitě zrušil pracovní poměr se žalovaným z důvodu, že žalovaný nezaplatil žalobci mzdu za prosinec 2019 a leden až duben 2020 ve výši celkem 72.000 Kč. Tímto jednáním současně žalovaného vyzval k zaplacení„ náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby“. Z dodejky je zřejmé, že toto jednání bylo žalovanému doručeno uložením dne 13. 5. 2020. Toto má soud za prokázáno rovněž ze sledování zásilek ze dne 13. 5. 2020.

7. Ze mzdového listu zaměstnance za období říjen 2019 až květen 2020 soud zjistil, že žalobce v říjnu 2019 odpracoval 136 hodin, čerpal dovolenou 5 dnů, náležela mu mzda ve výši 16.560 Kč hrubého výdělku, 14.871 Kč čistého výdělku, dále žalobce v listopadu 2019 odpracoval 168 hodin, za což mu náležela mzda ve výši 15.120 Kč hrubého výdělku, tedy ve výši 14.203 Kč čistého výdělku. Žalobce také v prosinci 2019 odpracoval 112 hodin a čerpal 5 dnů dovolené, za což mu náležela mzda ve výši 15.840 Kč hrubého výdělku, tedy 14.723 Kč čistého výdělku. Žalobce dále v lednu 2020 u žalovaného odpracoval 16 hodin (dva dny) a ve zbytku měsíce náležela žalobci náhrada mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele.

8. Z bankovního výpisu žalobce ze dne 20. 11. 2019 a 20. 12. 2019 je zřejmé, že žalobce obdržel od žalovaného dne 15. 11. 2019 mzdu ve výši 14.871 Kč a dne 16. 12. 2019 mzdu ve výši 14.203 Kč.

9. Předžalobní výzvou ze dne 1. 9. 2020 včetně dodejky a doručenky datové zprávy ze dne 22. 9. 2020 vyplývá, že žalobce vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné mzdy a náhrady mzdy dle § 208 zákoníku práce a dále náhrady mzdy dle § 56 zákoníku práce.

10. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] má soud za prokázáno, že žalobce v lednu 2020 odpracoval u žalovaného dva pracovní dny a v dalších dnech měl čekat na zavolání zaměstnavatele k výkonu práce.

11. Z dalších předložených důkazů (SMS zpráva, mzdový list zaměstnance za období říjen 2019 až květen 2020, oznámení o nástupu do zaměstnání ze dne 6. 3. 2020, hromadné oznámení zaměstnavatele ze dne 15. 4. 2020 a pracovní výkazy žalobce za období říjen 2019 až prosinec 2019) nebyly zjištěny žádné pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.

12. Po provedeném dokazování, když soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, soud učinil závěr o skutkovém stavu věci:

13. Účastníci řízení uzavřeli dne 22. 4. 2019 pracovní smlouvu, na základě které žalobce konal práci pro žalovaného v pracovním poměru s druhem práce dělník ve stavebnictví. Dne 13. 5. 2020 bylo žalovanému doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce coby zaměstnance z důvodu nevyplacení mzdy za prosinec 2019 až duben 2020. Žalovaný řádně vyplácel žalobci mzdu až do listopadu 2019, za prosinec 2019 a část ledna 2020 však žalobci mzdu nevyplatil. Od 1. 1. 2020 (vyjma dvou dnů v lednu 2020) až do skončení pracovního poměru dne 13. 5. 2020 žalobci dále náleží náhrada mzdy z důvodu, že nekonal práci pro žalovaného z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele.

14. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen„ zákoník práce“), neboť se jedná o vztah vznikající při výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem podle ust. § 1 zákona č. 262/2006 Sb.

15. Podle ustanovení § 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

16. Podle ust. § 109 odst. 2 zákoníku práce mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

17. Podle ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

18. Podle ust. § 208 zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a § 87).

19. Podle ust. § 56 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3.

20. Podle ust. § 67 odst. 3 zákoníku práce pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.

21. Podle ust. § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

22. Podle ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a za odpracované doby v rozhodném období.

23. Podle ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

24. Podle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Podle ust. § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

25. Po vyhodnocení skutkového stavu a jeho podřazení pod odpovídající právní normy soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva, na základě které žalobce vykonával pro žalovaného práci dělník ve stavebnictví, a to i v prosinci 2019 a dne 13. 1. 2020 a 14. 1. 2020, žalovaný však žalobci za vykonanou práci nezaplatil mzdu za prosinec ve výši 15.840 Kč, jak vyplývá ze mzdového listu zaměstnance za období říjen 2019 až prosinec 2020 a rovněž ze shodného skutkového tvrzení účastníků, když žalovaný proti tvrzení žalobce k dlužné mzdě za prosinec nijak nebrojil, byl neaktivní. Žalobce rovněž konal práci pro žalovaného dne 13. 1. 2020 a 14. 1. 2020, jak vyplývá zejména z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] a ze mzdového listu zaměstnance za období říjen 2019 až prosinec 2020. Výše mzdy za tyto 2 dny v lednu 2020 vychází z platového výměru a činí tak částku 1.140 Kč (16 x 90 Kč). Mzda za prosinec 2019 je v souladu s ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce splatná do 31. 1. 2020 a za leden 2020 do 29. 2. 2020 a od 1. 2. 2020 (resp. 1. 3. 2020) tak žalobci náleží úrok z prodlení z nevyplacené mzdy, a to dle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, ve výši určené dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

26. Žalobce v době od 1. 1. 2020 (kromě 13. 1. 2020 a 14. 1. 2020) byl připraven konat práci pro žalovaného až do doby skočení pracovního poměru dne 13. 5. 2020, práci však nekonal z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce a náleží mu tak náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku dle § 351 a násl. zákoníku práce. Zde soud vychází z premisy, že zaměstnanec má právo na náhradu mzdy z titulu jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele tehdy, je-li sám připraven, schopen a ochoten konat práci podle pracovní smlouvy, tj. nemohl-li konat práci jen v důsledku postupu zaměstnavatele. Soud má zejména z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] za prokázáno, že žalobce konat práci pro žalovaného mohl a byl připraven a schopen ji konat, když čekal na výzvu zaměstnavatele, která kromě dvou dnů v lednu 2020 od zaměstnavatele nepřišla a žalobce tedy nekonal práci jen z důvodu na straně zaměstnavatele (zde srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014 nebo ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, event. ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 90/2001). Žalobce nebyl povinen po žalovaném vyžadovat přidělování práce ani se zdržovat na pracovišti určeném zaměstnavatelem (zde srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2048/2003).

27. Žalobci tedy za toto období náleží náhrada mzdy, jejíž výši soud vypočetl takto: Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku je v projednávané věci říjen až prosinec 2019, neboť nárok na náhradu mzdy je požadován za období 1. 1. 2020 až 13. 5. 2020 (srov. ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce). Průměrný hodinový výdělek v rozhodném období činil 90 Kč/hod, když tuto výši soud vypočetl následovně: v rozhodném období byla zúčtována mzda ve výši 37.440 Kč (součet mezd 12.240 + 15.120 + 10.080 Kč, když soud do základu pro výpočet průměrného výdělku nezahrnul náhradu mzdy za dovolenou a za svátky), počet odpracovaných hodin byl 416; podíl částek 37.440 Kč a 416 hod. = 90 Kč průměrný hodinový výdělek. Průměrný měsíční výdělek tedy činil částku 15.653 Kč (výpočet soudu: průměrný hodinový výdělek 90 Kč x 40 hodin týdně x koeficient 4,348 dle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce). Žalobci tedy náleží náhrada mzdy za leden 2020 ve výši 14.292 Kč (alikvotní podíl 21 pracovních dnů z 23 pracovních dnů dle plánovacího kalendáře 2020 při výdělku 15.653 Kč), za období únor až duben 2020 žalobci náleží částka 15.653 Kč měsíčně (tj. 46.959 Kč - 3 x 15.653 Kč) a za období 1. 5. 2020 až 13. 5. 2020 částka 5.767 Kč (alikvotní podíl 7 pracovních dní z 19 pracovních dní dle plánovacího kalendáře 2020 bez svátků). Žalobci dále náleží náhrada mzdy za dva měsíce dle § 56 odst. 2 zákoníku práce ve výši 31.306 Kč (2 x 15.653 Kč). Celkem tedy žalobci náleží mzda a náhrada mzdy ve výši 115.304 Kč.

28. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal částky 119.589 Kč, soud žalobu ve výši 4.285 Kč včetně příslušenství jako nedůvodnou zamítl.

29. Náhrada mzdy je splatná stejně jako mzda. Soud vycházel z ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce a má tedy za to, že náhrada mzdy za leden 2020 je splatná do 29. 2. 2020 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení (obdobně u dalších měsíců). S ohledem na uvedené tedy soud zavázal žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 115.304 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z jednotlivých částek, v souladu s ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když výše úroku z prodlení odpovídá podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinnému k prvému dni prodlení. Ve zbytku nedůvodného úroku z prodlení tedy soud žalobu zamítl.

30. S ohledem na soudem připuštěnou změnu žalobu soud v souladu s ust. § 7 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodl o stanovení povinnosti žalobci k doplacení soudního poplatku ve výši 454 Kč.

31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., podle kterého soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení žalobci, neboť jeho neúspěch byl v poměrně nepatrné části. Žalobci tak náleží plná náhrada nákladů řízení ve výši celkem 57.187 Kč po zaokrouhlení. Náklady řízení jsou představovány: -) soudním poplatkem ve výši 5.980 Kč, -) v odměně právního zástupce žalobce za celkem sedm úkonů právní služby, z toho tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé – výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba) ve výši 5.540 Kč, dále za čtyři úkony právní služby (změna žaloby a účast u jednání soudu ve dnech 20. 10. 2021, 22. 1. 2022 a 24. 3. 2022) ve výši 5.900 Kč za úkon dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), v platném znění, -) za sedm náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1,3 advokátního tarifu v částce 2.100 Kč, -) daň z přidané hodnoty ve výši 8.887,20 Kč. Zástupce žalobce je plátcem DPH. Žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení dle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

32. Vzhledem k tomu, že soudu ke dni vyhlášení rozsudku nebyl znám nárok svědkyně [jméno] [příjmení] na svědečné, soud rozhodl výrokem V. rozsudku tak, že o výši náhrady nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím, a to dle úspěchu účastníků ve věci. Žalobce byl úspěšný co do 96,4 % předmětu řízení a žalovaný byl úspěšný co do 3,6 % předmětu řízení.