38 C 192/2017

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Iva Kadrmase a přísedících RNDr. Marty Dědečkové a Bc. Viktorie Malé ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa , obec a číslo proti žalovanému: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalované zastoupený advokátkou titul jméno příjmení , titul sídlem adresa , obec o zaplacení částky 41.894,00 Kč s přísl. - náhrada mzdy

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 41.894 Kč s úrokem z prodlení: -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.668 Kč od 1. 4. 2014 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.393 Kč od 1. 5. 2014 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.987 Kč od 1. 6. 2014 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.941 Kč od 1. 7. 2014 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.851 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 4.218 Kč od 1. 9. 2014 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.588 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.634 Kč od 1. 12. 2014 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 2.561 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.401 Kč od 1. 2. 2015 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 2.772 Kč od 1. 3. 2015 do zaplacení, -) ve výši 8,05% ročně z částky 2.880 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení úroku z prodlení: -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.668 Kč od 21. 3. 2014 do 31. 3.2014, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.393 Kč od 21. 4. 2014 do 30. 4. 2014, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.987 Kč od 21. 5. 2014 do 31. 5. 2014, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.941 Kč od 21. 6. 2014 do 30. 6. 2014, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.851 Kč od 21. 7. 2014 do 31. 7. 2014, -) ve výši 8,05% ročně z částky 4.218 Kč od 21. 8. 2014 do 31. 8. 2014, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.588 Kč od 21. 10. 2014 do 31. 10. 2014, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.634 Kč od 21. 11. 2014 do 30. 11. 2014, -) ve výši 8,05% ročně z částky 2.561 Kč od 21. 12. 2014 do 31. 12. 2014, -) ve výši 8,05% ročně z částky 3.401 Kč od 21. 1. 2015 do 31. 1. 2015, -) ve výši 8,05% ročně z částky 2.772 Kč od 21. 2. 2015 do 28. 2. 2015, -) ve výši 8,05% ročně z částky 2.880 Kč od 21. 3. 2015 do 31. 3. 2015, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 91.738 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady státu ve výši 4.221 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou Městskému soudu v Brně dne 20. 3. 2017 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 41.894 Kč příslušenstvím s odůvodněním, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 7. 2008 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 1. 2. 2013 zaměstnancem žalovaného, žalobce pracoval u žalovaného na pracovní pozici řidič, servisní a opravárenské práce na vozovém parku a na pracovišti. Vedle pracovní smlouvy žalobce uzavřel se žalovaným dohodu o mzdě ze dne 20. 7. 2008, na základě které byla sjednána základní mzda ve výši 85 Kč/hod. Tato dohoda je sice označena jako platový výměr, avšak z obsahu předmětné listiny vyplývá, že mzda byla sjednána a nikoliv určena. Pracovní smlouva byla ukončena ke dni 31. 3. 2015 na základě výpovědi podané žalobcem. Žalovaný však dosud žalobci nevyplatil mzdu za období únor 2014 až únor 2015, když žalobci byla v tomto rozhodném období placena mzda ve výši 58,80 Kč/hod., namísto správné mzdy 85 Kč/hod. Žalobce zjistil rozdíl mezi proplacenou mzdou a mzdou, která měla být žalobci zaplacena v rozhodném období a nechal si z toho důvodu vypracovat od [titul] [jméno] [příjmení], [titul] znalecký posudek, za který žalobce vynaložil částku 3.000 Kč. Žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky, žalovaný však dosud dlužnou částku žalobci nezaplatil.

2. Žalovaný v odporu proti platebnímu rozkazu a v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že v pracovní smlouvě v bodu 7 je mezi účastníky ujednáno, že mzda je určena platovým výměrem. Platový výměr byl od začátku od žalovaného zamýšlen jako jednostranné určení mzdy, tak jak je uvedeno v pracovní smlouvě. Aby nedocházelo v budoucnu k omylům, bylo několik schůzek zaměstnanců a v listopadu 2011 na pracovní schůzce byli zaměstnanci seznámeni se skutečností, že jsou původně uzavírané platové výměry nahrazeny mzdovým výměrem. V zájmu dosažení právní jistoty byl zároveň ze strany zaměstnavatele původní platový výměr jednostranně vypovězen. Žalobce byl se mzdovým výměrem ze dne 6. 12. 2011 seznámen v [obec] [anonymizována dvě slova] téhož dne, kde mu byl předán spolu s výpovědí předchozího platového výměru. Žalobce také účelově opomíjí ustanovení pracovní smlouvy, podle které je výše měsíční mzdy určena platovým výměrem, z čehož lze vyložit, že úmyslem je jednostranné určení mzdy bez souhlasu zaměstnance. K pracovní smlouvě byl vydán platový výměr (nikoliv dohoda o mzdě) v níž bylo upraveno, že mzda je„ sjednána“ ve výši 85 Kč/hod. Před vznikem pracovního poměru byly podepsány dva dokumenty – pracovní smlouva, která výslovně uvádí, že mzda bude určena jednostranně zaměstnavatelem, a dále platový výměr, z jehož nadpisu lze dovodit snahu jednostranného určení, nicméně v textu se objevuje slovo„ sjednání“. Je třeba vycházet z úmyslu jednajících stran. Pokud by zaměstnavatel chtěl mzdu sjednat, je zcela zřejmé, že by mzda byla uvedena přímo v pracovní smlouvě a nebyla by mzda dána do samostatného dokumentu, což je zcela běžné právě v případě mzdových výměrů. Dále je třeba usuzovat i z praxe zaměstnavatele, kdy následně byly vydávány mzdové výměry ze dne 3. 12. 2010, kde byla jednostranně určena mzda ve výši 58,80 Kč s účinností od 1. 2. 2011, mzdový výměr ze dne 15. 8. 2014, dle něhož byla mzda určena na 61,70 Kč s účinností od 1. 9. 2014 a mzdový výměr ze dne 8. 12. 2014, kdy mzda byla určena na 67 Kč s účinností od 1. 1. 2015. Zaměstnanec nikdy nenamítal jejich nezákonnost a svého nároku se domáhá až po několika letech po skončení pracovního poměru a zcela opomíjí řadu jiných existujících dokumentů. Žalovaný má za to, že ke skončení pracovního poměru došlo před čtyřmi roky a až po skončení pracovního poměru se žalobce účelově domáhá svých tvrzených nároků a v daném případě se jedná o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Ke znaleckému posudku, zpracovaného [titul] [jméno] [příjmení], [titul] uvedl, že znalecký posudek neobsahuje doložku dle § 127a o.s.ř. a je třeba na něj nahlížet jako na listinu dle § 129 o.s.ř. Poukazuje na neodbornost znaleckého posudku, k práci přesčas.

3. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2020, č.j. 38 C 192/2017-162 soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 6. 2021, č.j. 15 Co 205/2020-193 tak, že zrušil rozsudek soudu I. stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že z výkladu listin nevyplývá, že zaměstnavatel určil výši mzdy, když naopak výkladem je dle odvolacího soudu zcela jednoznačně a nezpochybnitelně projevena vůle obou stran uzavřít ohledně mzdy žalobce u žalovaného dohodu. Nejedná se tedy o mzdový výměr, nýbrž o dohodu o mzdě, když dohodu je možno změnit pouze dohodou. V průběhu dalšího řízení se soud I. stupně měl zabývat výší uplatněného nároku za jednotlivé měsíce s tím, že soud I. stupně je vázán závazným právním názorem odvolacího soudu ohledně toho, že mzda mezi účastníky byla sjednána dohodou ze dne 20. 7. 2008, a že byla sjednána mzda ve výši 85 Kč hod.

4. Soud ve stručnosti odkazuje na důkazy již provedené a popsané v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2020, č.j. 38 C 192/2017-162 (odst. 4 až odst. 12 rozsudku), když kromě uvedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav z následujících důkazů: Z výplatnic za období březen 2014 až únor 2015 bylo soudem zjištěno, že za únor 2014 žalobce obdržel mzdu 8.232 Kč při odpracovaných 140 hodinách, za březen 2014 obdržel žalobce mzdu 10.664 Kč a to za 126 odpracovaných hodin a 21 hodin dovolené, za duben 2014 žalobce obdržel mzdu 8.644 Kč za 147 odpracovaných hodin a náhradu mzdy ve výši 459 Kč za 7 odpracovaných hodin, za květen 2014 žalobce obdržel mzdu 8.232 Kč – 140 hodin, dále náhradu mzdy 917 Kč – 14 hodin, za červen 2014 obdržel mzdu 8.644 Kč – 147 hodin, za červenec 2014 obdržel mzdu 9.467 Kč – 161 hodin, za září 2014 obdržel žalobce mzdu 9.502 Kč – 154 hodin, za říjen 2014 obdržel mzdu 9.502 Kč – 154 hodin a náhradu mzdy 549 Kč – 7 hodin, za listopad 2014 obdržel mzdu 6.047 Kč – 98 hodin a náhradu mzdy 549 Kč – 7 hodin, dále náhradu mzdy ve výši 1.097 Kč za 14 hodin dovolené a náhradu mzdy 1.646 Kč za 21 dní dovolené, za prosinec 2014 obdržel žalobce mzdu 8.638 Kč – 140 hodin a náhradu mzdy ve výši 1.646 Kč – 21 hodin, za leden 2015 obdržel žalobce mzdu 4.403 Kč – 65,72 hodin, základní mzdu řidiče 5.915 Kč – 88,28 hodin, příplatek za víkend 200 Kč – 26,27 hodin, příplatek za noční ve výši 228 Kč – 29,98 hodin a částku 673 Kč – 88,38 hodin za pohotovost, žalobce obdržel za únor 2015 základní mzdu 4.417 Kč – 65,93 hodin, dále základní mzdu řidiči 6.303 Kč – 94,07 hodin, 201 Kč za příplatek za víkend – 26,35 hodin, příplatek za noční 168 Kč – 22,08 hodin a příplatek za pohotovost ve výši 674 Kč – 88,48 hodin. Soud dále zjistil mzdu žalobce vyplacenou žalovaným za období od října 2013 do prosince 2013 z výplatnic za toto období. Výzvou k zaplacení mzdových nároků ze dne 28. 1. 2017 včetně dodejky žalobce vyzval žalovaného k zaplacení mzdových nároků ve lhůtě 7 dnů od odeslání výzvy.

5. Z dalších předložených důkazů (listina - znalecký posudek [titul] [jméno] [příjmení]) nebyly zjištěny žádné pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti, když soud výši vyplacené mzdy zjistil z předložených výplatnic za rozhodné období.

6. Podle ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

7. Dle § 109 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen„ ZP“), mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

8. Podle ust. § 113 odst. 1 ZP mzda se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem.

9. Podle ust. § 141 odst. ZP mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

10. Po provedeném dokazování a po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti vzal soud za prokázané, že mezi žalobcem coby zaměstnancem a žalovaným coby zaměstnavatelem byla uzavřena pracovní smlouva, na základě které vznikl mezi účastníky pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou. Při zjišťování konkrétních podmínek při uzavření pracovní smlouvy mezi účastníky, včetně sjednání či určení mzdy, soud postupoval podle názoru odvolacího soudu, kterým je soud I. stupně vázán, a to tak, že mezi účastníky byla sjednána dohoda o mzdě, mzda byla dohodnuta ve výši 85 Kč hod. ke dni uzavření pracovního poměru.

11. Soud se následně zabýval, zda původní mzda, mezi účastníky dohodnutá ve výši 85 Kč/hod., byla dalšími mzdovými výměry zaměstnavatele řádně a v souladu se zákonem snížena ke dni 1. 2. 2011 na částku 58,80 Kč/hod., ke dni 1. 9. 2014 zvýšena na částku 61,70 Kč/hod. a ke dni 1. 1. 2015 na částku 67 Kč/hod. Soud, vázán závazným názorem odvolacího soudu, má tedy za to, že žalobce prokázal, že mzda byla mezi účastníky dohodnuta. V případě, že zaměstnavatel následně v průběhu trvání pracovního poměru jednostranně sníží zaměstnanci mzdu, nemůže toto právní jednání zaměstnavatele požívat právní ochrany, neboť nelze jednostranně změnit právní jednání, které bylo mezi účastníky dohodnuto. Jednotlivé právní jednání zaměstnavatele vedoucí ke snížení (zvýšení) mzdy tedy jsou neplatné, a proto k nim soud nemohl přihlížet. Čili soud k jednání zaměstnavatele, jimiž snížil žalobci mzdu ke dni 1. 2. 2011 na částku 58,80 Kč/hod., následně ke dni 1. 9. 2014 mzdu zvýšil na částku 61,70 Kč/hod. a ke dni 1. 1. 2015 na částku 67 Kč/hod. nepřihlížel a jako jedinou platnou mzdu bere v úvahu mzdu dohodnutou ve výši 85 Kč/hod., po celou dobu trvání pracovního poměru.

12. Soud se tedy zabýval otázkou výše mzdy žalobce u žalovaného za únor 2014 až únor 2015, když při zkoumání vyplacené mzdy vycházel z jednotlivých výplatnic za toto období. Při zjištění skutečně vyplacené mzdy od mzdy, která měla být žalobci vyplacena (85 Kč hod.) při zjištění odpracovaných hodin má soud za prokázané, že žalobci vzniklo právo na mzdu za únor 2014 ve výši 3.668 Kč (rozdíl správně vypočítané částky 85 Kč hod. x odpracované hodiny, čili částky 11.900 Kč a mzdy vyplacené, čili částky 8.232 Kč), za březen 2014 částka 3.302 Kč (12.495 Kč - 9.283 Kč), za duben 2014 částka 4.035 Kč (13.090 Kč - 9.055 Kč), za květen 2014 částka 4.035 Kč (13.090 Kč - 9.055 Kč), za červen 2014 částka 3.852 Kč (12.495 Kč – 8.644 Kč), za červenec 2014 částka 4.219 Kč (13.685 Kč - 9.467 Kč), za září 2014 částka 3.589 Kč (13.685 Kč - 9.502 Kč), za říjen 2014 částka 3.752 Kč (13.685 Kč – 10.051 Kč), za listopad 2014 částka 3.262 Kč (11.900 Kč – 8.638 Kč), za prosinec 2014 částka 3.752 Kč (13.685 Kč – 10.284 Kč), za leden 2015 částka 2.772 Kč (13.090 Kč – 10.318 Kč) a za únor 2015 částka 2.880 Kč (13.600 Kč – 10.318 Kč).

13. Pokud se tedy žalobce domáhá zaplacení rozdílu mezi mzdou ve výši 85 Kč a mzdou, která byla upravena jednotlivými mzdovými výměry žalovaného a dle nich také zaplacena, jde o nárok důvodný, a proto soud žalobě zcela vyhověl, když žalobce se domáhal částky nižší než činí výpočet soudu. Soud je však vázán návrhem žalobce, a proto přiznal nárok uvedený v žalobě.

14. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou dlužné částky, rozhodl soud o povinnosti uhradit zákonný úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, ve výši určené ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých částek, tedy dle ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce od prvního dne po konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo některou její složku. Žaloba byla zamítnuta v části, dle které se žalobce nesprávně, v rozporu s ust.. § 141 odst. 1 zákoníku práce, domáhal úroku z prodlení před splatností jednotlivých mzdových nároků.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému, když neúspěch bych toliko částečný, nepatrný. Náleží mu proto plná náhrada nákladů řízení, které jsou představovány v odměně právní ho zástupce žalobce dle § 7 a § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), v platném znění, a to za devatenáct úkonů právní pomoci po 2.780 Kč, dále za devatenáct náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu, a to za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé – výzva k plnění, žaloba, účast u jednání dne 24. 1. 2018, 20. 2. 2019, 29. 5. 2019, 10. 6. 2020 a 27. 10. 2021, dále účast u jednání dne 4. 4. 2018, 20. 9. 2019 (dva úkony právní služby), účast u jednání u odvolacího soudu dne 27. 11. 2018, 2. 3. 2021 a 15. 6. 2021, dále účast u jednání u odvolacího soudu dne 27. 4. 2021 (dva úkony právní služby) a daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 12.289,20 Kč dle § 137 odst. 1,3 o.s.ř. Soud dále přiznal žalobci náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 1.676 Kč (žaloba) a ve výši 2.095 Kč (odvolání proti rozsudku), dále náklady za cestovné (vzdálenost [obec] – [obec a číslo] km a zpět, za použití automobilu Honda RE6 CR-V, [registrační značka] v roce 2018 a 2019 a vozidla Citroën Berlingo, [registrační značka] v roce 2020 a 2021, za použití vyhlášky č. 463/2017 Sb., č. 333/2018 Sb., 358/2019 Sb. a č. 375/ 2021 Sb.), a to v roce 2018 3x1. 506,16 Kč, v roce 2019 3x1. 582,58 Kč, v roce 2020 1x1. 578,97 Kč a v roce 2021 4x1. 578,29 Kč Celkem včetně náhrady za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu ve výši 6.600 Kč (66 půlhodin po 100 Kč) tak soud přiznal žalobci náklady řízení ve výši 91.738 Kč po zaokrouhlení, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce v souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. O třídenní lhůtě bylo rozhodnuto dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

16. Výrok III. rozsudku vychází z ust. § 148 odst. 1 o.s.ř., podle kterého stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Náklady řízení státu jsou představovány přiznaným svědečným [jméno] [příjmení] ve výši 695 Kč, [jméno] [příjmení] ve výši 819 Kč a [jméno] [příjmení] ve výši 2.707 Kč, když soud tyto náklady posuzoval podle úspěchu účastníka ve věci samé. Žalobce byl ve věci úspěšný kromě nepatrné části, a naopak neúspěšný byl žalovaný, a proto soud podle poměru úspěšnosti v řízení stanovil žalovanému povinnost zaplatit státu částku ve výši 4.221 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).