38 C 257/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Ivem Kadrmasem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované(mu): Jméno žalované , narozený dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 28 950 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 25.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 25.000 Kč od 20. 10. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.623,29 Kč, úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 25.000 Kč od 10. 10. 2023 do 19. 10. 2023 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou dne 15. 2. 2024 Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit částku 28.950 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 29. 3. 2023 uzavřel žalovaný se společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , (dále jen „původní věřitel“) smlouvu o úvěru č. , hodnota, , ve znění smlouvy o úvěru ze dne 7. 4. 2023 a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli tuto částku spolu s příslušenstvím do 28. 4. 2023. Žalovaný požádal o finanční prostředky na internetových stránkách , Anonymizováno, , v rámci dokončení žádosti provedl žalovaný tzv. verifikační platbu a na základě toho byl žalobci schválen úvěr ve výši 25.000 Kč, poskytnutý na účet, ze kterého žalovaný odeslal verifikační platbu. Žalovaný danou částku neuhradil řádně a včas, a proto mu vznikla povinnost zaplatit původnímu věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně. Dne 8. 12. 2022 byla mezi původním věřitelem a žalobcem uzavřena rámcová smlouva o postoupení pohledávek a na základě této smlouvy pak došlo k postoupení pohledávek, a to prostřednictvím dílčí smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobce marně vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to výzvou ze dne 12. 10. 2023.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2025, č.j. 38 C 257/2024-23 bylo řízení ohledně zaplacení částky 3.950 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5.432 Kč zastaveno, usnesení nabylo právní moci dne 4. 2. 2025.

4. Z předložených listinných důkazů (smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 4. 2023, výpis z běžného účtu ze dne 21. 12. 2022, 29. 3. 2023, 31. 3. 2023 – 2x, 3. 4. 2023, 4. 4. 2023, 6. 4. 2023 a 7. 4. 2023, výpis z obchodního rejstříku žalobce ze dne 24. 2. 2015, obchodní podmínky , Anonymizováno, , smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 11. 2022, společné prohlášení ze dne 16. 10. 2023, potvrzení o provedení transakce ze dne 28. 4. 2023, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 10. 2023, přípis žalobce ze dne 12. 10. 2023, podací arch ze dne 16. 10. 2023, výzva před podáním žaloby ze dne 31. 1. 2024, podací arch ze dne 2. 2. 2024) soud zjistil následující skutkový stav:

5. Dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 4. 2023 (dvě znění smlouvy) požádal žalovaný o spotřebitelský úvěr ve výši 25.000 Kč, když v nákladech spotřebitelského úvěru je uvedeno RPSN při splatnosti 30 dnů ve výši 1.541,2% (strana 1 smlouvy). Dle bankovního výpisu z běžného účtu ze dne 21. 12. 2022, 29. 3. 2023, 31. 3. 2023 – 2x, 3. 4. 2023, 4. 4. 2023, 6. 4. 2023 a 7. 4. 2023 vyplývá, že žalovaný původnímu věřiteli zaplatil částku 0,01 Kč a původní věřitel zaplatil žalobci částku celkem 25.000 Kč. Dle shora uvedené rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 11. 2022, ze společného prohlášení ze dne 16. 10. 2023, z potvrzení o provedení transakce ze dne 28. 4. 2023, z přípisu žalobce ze dne 12. 10. 2023 a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 10. 2023, včetně podacího archu ze dne 16. 10. 2023 vyplývá, že pohledávka za žalovaným byla postoupena z původního věřitele na žalobce, o čemž byl žalovaný informován dne 16. 10. 2023. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek výzvou ze dne 31. 1. 2024, podanou k přepravě dne 2. 2. 2024.

6. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.

7. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

15. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

16. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity).

17. Žalobce ani v doplnění žaloby ze dne 4. 12. 2024 soudu nesdělil, z jakých konkrétních příjmů a výdajů původní věřitel vycházel před uzavřením smlouvy se žalovaným ke schopnosti žalovaného úvěr splácet.

18. Žalobce také tvrdil, že prostřednictvím elektronických prostředků byla uzavřena smlouva na dálku. Z žádného z předložených důkazů však nevyplynulo, že by konkrétně žalovaný se smlouvou souhlasil. Smlouva není žalovaným podepsána ani zde není možnost jednoznačného určení jednající osoby, když kopie občanského průkazu, sms, inkaso ani emaily jednoznačně nemohou určit, kdo byl jednající osobou, která sms, email či občanský průkaz poskytla, na rozdíl od osobního kontaktu, kde má jednající možnost ověřit alespoň shodu vzhledu s osobou na občanském průkazu. Na dálku fyzicky podepsána smlouva zase umožňuje odborně posoudit pravost podpisu osoby. Způsob uzavírání smluv zvolený žalobcem neumožňuje žádnou aspoň relativní možnost identifikace osoby. K jednoznačné identifikaci jednající osoby při elektronické komunikaci slouží především kvalifikovaný elektronický podpis. Dále je tu možnost sjednat mezi účastníky jiný způsob identifikace osoby prostřednictvím elektronických prostředků, ale dohoda o tomto způsobu musí být smluvně uzavřena způsobem, který dovoluje jednoznačně identifikovat jednající osobu dle zákonných prostředků a nikoliv dohodnutým způsobem, jelikož ten je možné použít až po účinnosti smlouvy.

19. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že původní věřitel se měl zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud se také musel zabývat, zda předestřená smlouva byla ze strany žalovaného řádně podepsána, když dosud nebylo prokázáno, že by platně došlo k uzavření předmětné smlouvy se žalovaným. Ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní nebyl žalobce soudem na jednání vyzván podle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., neboť se jednání soudu nezúčastnil, a proto nemohl být takto soudem poučen. V řízení byla stěžejní aplikace poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., jenž je poučovací povinností soudu, ke které dochází jen při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání, znemožnil soudu, aby mu poskytl poučení podle § 118a o.s.ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 s. 831). Nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, které je veřejně dostupné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. Opačný postup soudu (odročení jednání pouze za účelem vyzvání žalobce k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů) by bylo porušením zásady rovnosti účastníků řízení (§ 18 odst. 1 věta první o.s.ř.). Navíc je třeba připomenout, že řízení bylo skončením prvního jednání ve věci koncentrováno podle § 118b odst. 1 o.s.ř. a žalobce by v případě odročení jednání už poté nemohl uvádět další rozhodné skutečnosti ani označovat další důkazy k jejich prokázání (s nepatrnými výjimkami uvedenými v § 118b odst. 1 věta třetí o.s.ř.). Žaloba byla projednatelná, nebylo tedy možno postupovat podle § 43 o.s.ř. a proto bylo namístě postupovat pouze podle § 118a o.s.ř.Soud tak dospěl k závěru, že původní žalobce se prověřováním příjmů a výdajů žalovaného vůbec nezabýval, dostatečně neprověřil příjmy a výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu. Smlouva mezi účastníky nebyla platně sjednána.

20. Pokud by byla mezi původním věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Tato smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť ve smlouvě byla původně sjednána roční procentní sazba nákladů, a to ve výši 1541,2% bez bližšího určení. Soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 10 až 20 % ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

21. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobce odpadl (smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná), je třeba na plnění, které žalobce poskytl žalovanému (úvěr ve výši 25.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ). Žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky, žalovaný však žalobci žádnou částku nezaplatil a zbývá mu tak uhradit částku 25.000 Kč.

22. S ohledem na to, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, ani smluvní pokutu, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok, ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani poté, co byl žalobcem vyzván k jejímu uhrazení předžalobní výzvou ze dne 12. 10. 2023, dostal se v souladu s § 573 OZ do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl dnem 20. 10. 2023 nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

23. Soud tak zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit částku 25.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně za dobu od 20. 10. 2023 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů (výrok I.)

24. Výrokem II. byly zamítnuty nároky, které soud shledal nedůvodnými. Jedná se o kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, dále zákonný úrok z prodlení za dobu od 10. 10. 2023 do 19. 10. 2023 a o náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč.

25. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 150 o.s.ř., když důvody hodné zvláštního zřetele soud shledal v postupu původního věřitele, který dle zkušeností soudu zjevně poskytuje opakovaně úvěry s úrokem, který se zjevně příčí dobrým mravům. Původní věřitel tak dle názoru soudu zapříčinil vznik celého soudního řízení poskytnutím úvěru, který vůbec být poskytnut neměl. Obdobně pro chování účastníků řízení postupoval i Nejvyšší soud ČR v rámci svého moderačního práva dle § 150 o.s.ř. (srovnej rozhodnutí ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001). Soud při úvaze o aplikaci moderačního práva zohlednil i skutečnost, že právní předchůdce žalobce vložil do smlouvy úplatu ve výši, která se zjevně příčí dobrým mravům, kdy sazba RPSN činila 1541,2%. Takové chování právního předchůdce žalobce jako profesionálního poskytovatele úvěrů je pro společnost vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadluženosti občanů, kteří se pak stávají subjekty různých řízení a zatěžují i sociální systém celé společnosti.