38 C 262/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Ivem Kadrmasem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 73 548,51 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 73.548,51 Kč s úrokem ve výši 9.555,42 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 11.426,58 Kč, s úrokem ve výši 20,88% ročně z částky 73.548,51 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 73.548,51 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 2. 6. 2024 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit částku 73.548,51 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), na straně věřitele uzavřel s žalovanou na straně dlužníka dne 15. 2. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 90.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit věřiteli dlužnou částku formou 24 měsíčních splátek po 7.589 Kč. Žalovaná věřiteli zaplatila částku 54.100 Kč. Žalovaná do dnešního dne nezaplatila částku 73.548 Kč, dále úrok ve výši 20,88 % ročně z dlužné částky. Pohledávka byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023. Od tohoto data žalobce požaduje další úroky z prodlení a úrok z úvěru.

2. Žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu vznesla námitku promlčení nároku žalobce. Žalovaná podáním ze dne 13. 3. 2025 uznala dluh vůči žalobci ve výši 73.548,51 Kč a zavázala se dluh splatit.

3. Z předložených listinných důkazů (zákaznická karta ze dne 15. 2. 2021, smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 2. 2021, výplatní pásky žalované za prosinec 2020 a leden 2021, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023, podací lístek ze dne 27. 10. 2023, informace o zpracování osobních údajů, tabulka umoření, výzva k plnění ze dne 15. 2. 2024, podací lístek ze dne 16. 2. 2024, výpis z obchodního rejstříku žalobce, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97) soud zjistil následující skutkový stav:

4. Dle zákaznické karty ze dne 15. 2. 2021 měla mít žalovaná pravidelný čistý příjem 13.300 Kč a další čisté příjmy domácnosti ve výši 50.000 Kč, celkem 63.300 Kč. Jako výdaje byly uvedeny běžné výdaje celkem 1.050 Kč. Dle výplatních pásek žalované za prosinec 2020 a leden 2021 byl zjištěn příjem žalované za prosinec 2020 ve výši 12.778 Kč čistého výdělku a za leden 2021 ve výši 13.864 Kč.

5. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 2. 2021 měli věřitel a žalovaná uzavřít smlouvu, na základě které měl věřitel poskytnout žalované částku 90.000 Kč, kterou měla žalovaná věřiteli vrátit spolu s úrokem ve výši 69.213 Kč, s poplatky za zpracování ve výši 1.500 Kč a s poplatky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 18.324 Kč, celkem ve výši 89.037 Kč, a to formou 24 měsíčních splátek po 7.589 Kč. Žalované byla vyplacena částka 90.000 Kč v hotovosti. Roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) činí 85,26 %.

6. Dle smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena z věřitele na žalobce, což bylo žalované oznámeno dne 29. 9. 2023. Žalobce vyzýval žalovanou k uhrazení dlužných částek výzvou k plnění ze dne 15. 2. 2024 se splatností dne 1. 3. 2024, podanou k přepravě dle podacího lístku dne 16. 2. 2024.

7. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.

8. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle ust. § 419 OZ spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

10. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Dle ust. § 629 odst. 1 OZ promlčecí lhůta trvá tři roky.

17. Dle ust. § 619 odst. 1, 2 OZ jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

18. Dle ust. § 621 OZ okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

19. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

20. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

21. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity).

22. Věřitel v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházel z toho, že měla vlastní měsíční příjem ve výši 63.300 Kč, výdaje pak ve výši 1.050 Kč. Ze zákaznické karty a z dalších provedených důkazů nijak nevyplývá, že by věřitel tzv. další čisté příjmy a výdaje žalované jakkoliv ověřoval. Věřitel jak další příjmy i výdaje žalované přesto žádným způsobem neověřil, např. výpisem z účtu za určitou dobu, nájemní smlouvou, údaje o SIPO apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční výdaje žalované. Z uvedeného dospěl soud po poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. k závěru, že věřitel poměry žalované do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se řádně zabýval prověřením příjmů a výdajů žalované a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. Žalobce přes poučení soudu neprokázal, že věřitel v době uzavření závazku se žalovanou řádně zkoumal její možnost splácet dluh tak, jak je uvedeno v ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSU.

23. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele, tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěruschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti.

24. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalované za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje.

25. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel se pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním příjmů žalované se vůbec nezabýval, natož aby po žalované požadoval přehled pohybů na jejím účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě příjmovou i výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil výdaje žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.

26. Pokud tedy byla následně mezi věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o o spotřebitelském úvěru, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Tato smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvářské chování věřitele/výrazně nepřiměřené poměry mezi plněním stran ve prospěch věřitele (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť ve smlouvě byl původně sjednán po započítání „poplatků“ za sjednání a za administrativní činnost, když se dle výše poplatků jedná zcela zřejmě o další příjem věřitele z úvěru, tedy úroku, úrok a další příslušenství (RPSN) ve výši 85,26 %, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 20% ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích ve smlouvě o zápůjčce je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

27. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění věřitele odpadl (smlouva o zápůjčce je neplatná), je třeba na plnění, které věřitel poskytl žalované (úvěr ve výši 90.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 OZ). Žalovaná věřiteli již dle tvrzení žalobce zaplatila částku 54.100 Kč a žalované tak zbývá uhradit částku 35.900 Kč. Pohledávka za žalovanou byla v souladu s ust. § 1879 OZ platně postoupena na žalobce, což bylo žalované oznámeno. Žalobce je tak oprávněn vymáhat tuto pohledávku.

28. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je však neplatná od počátku. Soud se tedy dále zabýval námitkou žalované, že nárok žalobce je promlčen. Nejprve je třeba se vypořádat s podáním žalované ze dne 13. 3. 2025, ve kterém žalovaná uznala dluh žalobce co do výše, nikoliv však co do důvodu. Žalovaná již ve svém podání ze dne 24. 10. 2024 vznesla námitku promlčení nároku žalobce a má tedy nárok žalobce za nedůvodný. Dle názoru soudu tedy žalovaná neuznala nárok žalobce. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že i v případě, že by žalovaná uznala nárok žalobce co do důvodu i výše, vzhledem k neplatnosti závazku nemůže být platné ani uznání dluhu žalované, a to právě pro neplatnost původního závazku uzavřeného mezi věřitelem a žalovanou. S ohledem na uvedené také soud nemohl vydat rozsudek pro uznání.

29. Vzhledem k neplatnosti původního závazku mezi původními účastníky řízení by tak žalobci náležel nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 35.900 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné již dnem následujícím po uzavření neplatného závazku, tedy již od 16. 2. 2021. Ve věci je irelevantní, zda žalobce později vyzval žalovanou k plnění, jako tomu bylo výzvou ze dne 15. 2. 2024. Věřitel se vzhledem k tomu, že je častým věřitelem, který běžně sjednává ročně stovky či tisíce úvěrových smlouvy se spotřebiteli, o svém právu mohl dozvědět již dne 16. 2. 2021, když si byl plně vědom toho, že uzavírá neplatnou smlouvu se žalovanou coby spotřebitelem. Od následujícího dne (tj. od 17. 2. 2021) tak počíná běžet tříletá promlčecí lhůta dle § 619 odst. 1, 2 a § 621 OZ a tato lhůta dle § 619 odst. 1 OZ skončila dne 16. 2. 2024 (žalobce si byl vědom neplatného závazku a současně znal žalovanou). Za situace, že žaloba byla podána soudu dne 2. 6. 2024, je nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení promlčen.

30. S ohledem na uvedené tak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná, a proto by jí náležela náhrada nákladů řízení. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.