38 C 265/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Ivem Kadrmasem ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 63 776 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 23.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 23.000 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 40.776 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4.934,95 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.493,45 Kč, s úrokem ve výši 8% ročně z částky 26.664,92 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 27.986,51 Kč od 23. 4. 2024 do 25. 9. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 2,25% ročně z částky 23.000 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 690 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 5. 10. 2024 po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 20. 1. 2025 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit částku 63.776 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba., IČO: IČO, se adresa (dále jen „věřitel“), na straně věřitele uzavřel s žalovaným na straně dlužníka dne 30. 6. 2022 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit věřiteli úvěr spolu s úrokem, s úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 14.700 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 4.154 Kč a s inkasním poplatkem ve výši 5.400 Kč formou 14 měsíčních splátek po 3.984 Kč. Žalovaný věřiteli zaplatil částku 7.000 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 5. 2024. Žalobce marně žalovaného vyzýval k uhrazení dlužné částky, od data výzvy požaduje další úroky z prodlení a úrok z úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z předložených listinných důkazů (žádost o úvěr ze dne 30. 6. 2022, pracovní smlouva ze dne 4. 11. 2019, výplatní lístek za duben 2022 a květen 2022, smlouva o úvěru ze dne 30. 6. 2022, bilance platby žalovaného, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 včetně přílohy, potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 3. 6. 2024, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024, výzva k plnění ze dne 10. 9. 2024, podací lístek ze dne 11. 9. 2024, výpis z obchodního rejstříku žalobce) soud zjistil následující skutkový stav:

4. Dle žádosti o úvěr ze dne 30. 6. 2022, pracovní smlouvy ze dne 4. 11. 2019 a dle výplatních lístků za duben 2022 a květen 2022 měl být žalovaný zaměstnaný s příjmem ve výši 28.003 Kč a s výdaji 10.000 Kč (za nájem 5.000 Kč, za dopravu 4.000 Kč a 1.000 Kč za další půjčky), když dle výplatních lístků žalovaný obdržel za duben 2022 příjem 26.901 Kč a v květnu 2022 obdržel příjem ve výši 29.105 Kč na jeho účet.

5. Dle smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 30. 6. 2022 měli věřitel a žalovaný uzavřít smlouvu, na základě které měl věřitel poskytnout žalovanému částku 30.000 Kč, kterou měl žalovaný věřiteli vrátit spolu s úrokem ve výši 1.522 Kč, s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14.700 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 4.154 Kč a s poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 5.400 Kč, celkem ve výši 55.776 Kč, a to formou 14 měsíčních splátek po 3.984 Kč. Žalovanému byla v hotovosti vyplacena částka 30.000 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí při splatnosti úvěru 14 měsíců 272,44%.

6. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 včetně přílohy byla pohledávka za žalovaným postoupena z věřitele na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dne 14. 6. 2024.

7. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek výzvou k plnění ze dne 10. 9. 2024 se splatností dne 25. 9. 2024, podanou k přepravě dle podacího lístku dne 11. 9. 2024.

8. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.

9. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle ust. § 419 OZ spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle ust. § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

18. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

19. Soud zkoumal ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v souladu s § 87 odst. 1 ZoSU.

20. Věřitel v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházel z toho, že měl vlastní měsíční příjem ve výši 28.003 Kč, výdaje pak ve výši 10.000 Kč. Z žádosti o úvěr, z pracovní smlouvy a z výplatních lístků nijak nevyplývá, že by věřitel jakkoliv ověřoval výdaje žalovaného, které mohou v případě pronájmu bytu včetně úhrady jednotlivých služeb přesahovat dle zkušeností soudu částku 5.000 Kč, kterou uvedl žalovaný. Z žádosti o úvěr nijak nevyplývá, že by věřitel výdaje žalovaného jakkoliv ověřoval. Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele, tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěruschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti. Věřitel tyto výdaje žalovaného či jeho domácnosti přesto žádným způsobem neověřil, např. nájemní smlouvou k bytu, inkaso či SIPO. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením příjmů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky.

21. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec příjmů a výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje.

22. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel se pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabýval. Přitom právě příjmovou i výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

23. Soud je toho názoru, že smlouva o spotřebitelském úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně sjednána, když žalobce neprokázal, že při uzavírání úvěrové smlouvy mezi věřitelem jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 87 odst. 1 ZoSU). Tato smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvářské chování (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť ve smlouvě byl původně sjednán po započítání „poplatků“ za sjednání a za administrativní činnost, když se dle výše poplatků jedná zcela zřejmě o další příjem věřitele z úvěru, tedy úroku, úrok a další příslušenství (RPSN) ve výši 272,44 %, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 20 % ročně.

24. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění věřitele odpadl (smlouva o úvěru je neplatná), je třeba na plnění, které věřitel měl poskytnout žalovanému (úvěr ve výši 30.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 87 ZoSU a § 2991 OZ).

25. Věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky bez právního důvodu, které však žalovaný dosud zcela nevrátil a vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení. Žaloba je důvodná ve výši 23.000 Kč, když věřitel poskytl žalovanému částku 30.000 Kč, žalovaný věřiteli vrátil částku 7.000 Kč. Věřiteli tak vznikl dle § 2993 OZ nárok na vrácení částky 23.000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla v mezidobí postoupena v souladu s ust. § 1879 OZ na žalobce, který je tak oprávněný ji nárokovat. Soud tedy žalobě vyhověl v této částce a zavázal žalovaného k úhradě dlužné částky včetně příslušenství, tj. úroku z prodlení v zákonné výši stanovené dle § 1970 OZ ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2023 Sb. Žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 10. 9. 2024. Žalovaný se tak ocitnul v prodlení dne 26. 9. 2024 a od tohoto data žalobci náleží úrok z prodlení ve výši 12,75% ročně. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

26. Soudní poplatek dle Sazebníku soudních poplatků položka 1 odst. 1 písm. b) měl být v dané věci vyměřen na částku 3.189 Kč, žalobce uhradil pouze 2.499 Kč, je proto povinen doplatit rozdíl mezi těmito částkami ve výši 690 Kč. Z výše vypsaných důvodů soud rozhodl výrokem III. tak, že je žalobce povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 690 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

27. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když ve sporu byl v převážné míře úspěšný žalovaný a náležela by mu tak náhrada nákladů řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř.).