38 C 277/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Ivem Kadrmasem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 14 005,49 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 13.650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 13.650 Kč od 21. 2. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 355,49 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.712,10 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.558,80 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 14.005,49 Kč od 28. 9. 2023 do 20. 2. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 355,49 Kč od 21. 2. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 20,88% ročně z částky 14.005,49 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 31. 5. 2024 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit částku 14.005,49 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, , právnická osoba, (dále jen „věřitel“), na straně věřitele uzavřel s žalovanou na straně dlužníka dne 19. 5. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit věřiteli zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 20.071 Kč formou 78 týdenních splátek po 450 Kč, žalobce se však poplatku nedomáhá. Žalovaná věřiteli zaplatila částku 1.350 Kč. Žalovaná do dnešního dne nezaplatila částku 14.005,49 Kč, dále úrok ve výši 20,88 % ročně z dlužné částky. Pohledávka byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023. Od tohoto data žalobce požaduje další úroky z prodlení a úrok z úvěru.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z předložených listinných důkazů (zákaznická karta ze dne 19. 5. 2021, smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 5. 2021, tabulka umoření ze dne 2. 10. 2023, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023, informace o zpracování osobních údajů ze dne 29. 9. 2023, podací lístek ze dne 27. 10. 2023, výzva k plnění ze dne 15. 2. 2024 včetně podacího lístku, výpis z obchodního rejstříku žalobce, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. , spisová značka, ) soud zjistil následující skutkový stav:

4. Dle zákaznické karty ze dne 19. 5. 2021 měla mít žalovaná pravidelný čistý příjem 15.000 Kč, dále ostatní příjmy žalované 1.000 Kč a další čisté příjmy domácnosti 28.000 Kč, celkem 44.000 Kč. Jako výdaje byly uvedeny odhadované měsíční výdaje ve výši 2.500 Kč.

5. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 19. 5. 2021 měli věřitel a žalovaná uzavřít smlouvu, na základě které měl věřitel poskytnout žalované částku 15.000 Kč, kterou měla žalovaná věřiteli vrátit spolu s úrokem ve výši 12.088 Kč a poplatky za zpracování ve výši 1.500 Kč, poplatky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 4.143 Kč, celkem ve výši 17.731 Kč, a to formou 78 týdenních splátek po 450 Kč. Žalované byla vyplacena částka 15.000 Kč.

6. Dle smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena z věřitele na žalobce, což bylo žalované oznámeno dne 29. 9. 2023. Žalobce vyzýval žalovanou k uhrazení dlužných částek výzvou k plnění ze dne 15. 2. 2024 se splatností do 1. 3. 2024, podanou k přepravě dne 15. 2. 2024 dle podacího lístku.

7. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.

8. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle ust. § 419 OZ spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

10. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném do 31. 12. 2023 (dále jen „ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

17. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

18. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity).

19. Věřitel v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházel z toho, že měla vlastní měsíční příjem ve výši celkem 44.000 Kč, výdaje pak ve výši 2.500 Kč. Ze zákaznické karty a z dalších provedených důkazů nijak nevyplývá, že by věřitel příjmy a výdaje žalované jakkoliv ověřoval. Věřitel příjmy a výdaje žalované žádným způsobem neověřil, např. výpisem z účtu za určitou dobu apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční výdaje žalované. Z uvedeného dospěl soud po poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. k závěru, že věřitel poměry žalované do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením příjmů a výdajů žalované a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. Žalobce přes poučení soudu neprokázal, že věřitel v době uzavření závazku se žalovanou řádně zkoumal její možnost splácet dluh tak, jak je uvedeno v ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSU.

20. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele, tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěruschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti.

21. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalované za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje.

22. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel se pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním příjmů žalované se vůbec nezabýval, natož aby po žalované požadoval přehled pohybů na jejím účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě příjmovou i výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil příjmy a výdaje žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.

23. Pokud tedy byla následně mezi věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Tato smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvářské chování věřitele/výrazně nepřiměřené poměry mezi plněním stran ve prospěch věřitele (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť ve smlouvě byl původně sjednán po započítání „poplatků“ za sjednání a za administrativní činnost, když se dle výše poplatků jedná zcela zřejmě o další příjem věřitele z úvěru, tedy úroku, úrok a další příslušenství (RPSN) ve výši 161,71 % resp. samotný úrok 88 % ročně, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 10 až 20% ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích ve smlouvě o zápůjčce je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

24. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění věřitele odpadl (smlouva o spotř. úvěru je neplatná), je třeba na plnění, které věřitel poskytl žalované (úvěr ve výši 15.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 OZ). Žalovaná věřiteli již dle tvrzení žalobce zaplatila částku 1.350 Kč a žalované tak zbývá uhradit částku 13.650 Kč. Pohledávka za žalovanou byla v souladu s ust. § 1879 OZ platně postoupena na žalobce, což bylo žalované oznámeno. Žalobce je tak oprávněn vymáhat tuto pohledávku.

25. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatné byly z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované celé úvěrové smlouvy, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Žalovaná jistinu včas neuhradila ani poté, co byla žalobcem vyzvána k jejímu uhrazení nejpozději ve lhůtě uvedené v předžalobní výzvě k plnění, když v prodlení dle § 574 OZ byla od 21. 2. 2024.

26. Soud tak zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit částku celkem 13.650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky za dobu od 21. 2. 2024 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů (výrok I.)

27. Výrokem II. byly zamítnuty nároky, které soud shledal nedůvodnými. Jedná o rozdíl mezi částkou odpovídající bezdůvodnému obohacení poníženému o částečné plnění žalované přiznanou výrokem I., nárokovaným kapitalizovaným úrokem z úvěrů, dalším úrokem z úvěru, nárokovaným úrokem z prodlení kapitalizovaným žalobcem a dalším úrokem z prodlení z rozdílu mezi částkou odpovídající bezdůvodnému obohacení poníženému o částečné plnění žalované přiznanou výrokem I. a dalším úrokem z prodlení od 28. 9. 2023 do 20. 2. 2024, který představuje rozdíl mezi úrokem z prodlení přiznaným dle výroku I. a úrokem původně nárokovaným.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 150 o.s.ř., když důvody hodné zvláštního zřetele soud shledal v postupu původního věřitele, který dle zkušeností soudu zjevně poskytuje opakovaně úvěry s úrokem, který se zjevně příčí dobrým mravům. Původní věřitel tak dle názoru soudu zapříčinil vznik celého soudního řízení poskytnutím úvěru, který vůbec být poskytnut neměl. Obdobně pro chování účastníků řízení postupoval i Nejvyšší soud ČR v rámci svého moderačního práva dle § 150 o.s.ř. (srovnej rozhodnutí ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001). Soud při úvaze o aplikaci moderačního práva zohlednil i skutečnost, že právní předchůdce žalobce vložil do smlouvy úplatu ve výši, která se zjevně příčí dobrým mravům, kdy sazba RPSN činila 161,71%. Takové chování právního předchůdce žalobce jako profesionálního poskytovatele úvěrů je pro společnost vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadluženosti občanů, kteří se pak stávají subjekty různých řízení a zatěžují i sociální systém celé společnosti.