38 C 64/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Iva Kadrmase a přísedících JUDr. Lenky Gurkové a RNDr. Marty Dědečkové ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno ., IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení částky 289 403 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 101.207 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 101.207 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 188.196 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 188.196 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobou podanou Městskému soudu v Brně dne 31. 3. 2022 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 289.403 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. K odůvodnění uvedl, že byl zaměstnancem žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2018, dle které pracoval na pozici servisní technik. Žalobce vykonával práci pro žalovaného, žalovaný svévolně měnil výši platebního výměru a vyplácené mzdy, když jako mzdu uvádí částku 15.200 Kč na základě posledního platebního výměru za měsíc prosinec 2021. Takto zaměstnavatelem určená mzda (ve výši minimální mzdy) odporuje právním předpisům a nedosahuje zaručené mzdy, která měla být určena ve 4. skupině prací se mzdou ve výši 20.500 Kč v roce 2021. Žalovaný řádně nehradil žalobci mzdu již od roku 2018, když žalovanému vyplácel jen část mzdy nebo mzdu nevyplatil vůbec. Za rok 2018 měl žalovaný žalobci vyplatit částku 301.788 Kč, vyplatil však žalobci částku 131.298 Kč a zbývá mu tak zaplatit částku 170.490 Kč, za rok 2019 měl žalovaný žalobci vyplatit částku 183.175 Kč, vyplatil mu však jen částku 154.000 Kč a po dluhu za rok 2018 mu zbývá zaplatit částku 199.665 Kč, za rok 2020 měl žalovaný zaplatit žalobci částku 172.395 Kč, zaplatil mu částku 98.244 Kč a po přičtení dluhu z let 2018 a 2019 ve výši 199.665 Kč byl dluh v nevyplacené mzdě v částce 273.816 Kč. Žalovaný za rok 2021 měl žalobci zaplatit částku 111.445 Kč, dluh z předchozích let činil částku 273.816 Kč a žalobci vyplatil částku 122.914 Kč. Žalobce dne 15. 11. 2021 doručil žalovanému okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu, že žalovaný žalobci řádně nehradil mzdu. Žalobci tak náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu dvou měsíců ve výši 27.056 Kč. Žalobce marně vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné mzdy a náhrady mzdy, žalovaný dosud žalobci dluh nezaplatil.

2. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že mzda byla žalobci stanovena mzdovým výměrem ze dne 2. 1. 2018, a to v základní měsíční mzdě ve výši 17.000 Kč měsíčně, když mzdový výměr obsahuje tzv. osobní ohodnocení jako nenárokovou složku mzdy až do výše 16.500 Kč, a toto osobní ohodnocení je odvislé od splnění průběžných měsíčních úkolů stanovených zaměstnavatelem. Osobní hodnocení má povahu pouze fakultativního plnění, které se nárokovou složkou mzdy stává teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel o přiznání tohoto nároku zaměstnanci rozhodne. Uděluje se za velmi dobré pracovní výsledky až do výše 100% platového tarifu, když o přiznání osobního ohodnocení a jeho výše rozhoduje zaměstnavatel. Mzda žalobce odvisela vždy od toho, zda odvedl řádně a včas svoji práci, jak dokázal na místě montáže komunikovat se zákazníkem a celkově jak v daném měsíci reprezentoval firemní politiku žalovaného. Tato složka mzdy byla poskytnuta dle kvantity pracovních zakázek. Žalovaný vznesl námitku promlčení nároku žalobce.

3. Žalobce k vyjádření žalovaného dne 7. 3. 2023 uvedl, že tvrzení žalovaného o rozdělení mzdy na nárokovou a nenárokovou není pravdivé dle výplatnic za rok 2018, kde je jako základní mzda uvedena částka 33.500 Kč. Žalobce má za to, že námitka promlčení žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, když odpovědností zaměstnavatele je, aby svého zaměstnance za řádně vykonanou práci náležitě odměňoval, a to v souladu s pracovní smlouvou i právními předpisy tuto oblast upravujícími. Žalovaný však žalobci zcela vědomě a pravděpodobně i úmyslně mzdu řádně neplatil, a tím došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce. S ohledem na námitku promlčení žalobce vznesl námitku započtení jednotlivých plateb žalovaného zaplacených žalobci v roce 2018 na dlužnou mzdu za rok 2018 a také na mzdu za rok 2019.

4. Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za svá skutková zjištění, že pracovní poměr žalobce u žalovaného vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2018, dle které žalobce vykonával pracovní činnost servisního technika, spočívající v montážní práci garážových vrat u zákazníků, včetně pravidelných funkčních kontrol těchto vrat v rámci záručního servisu u garážových vrat Hörmann, které jsou po jednom roce od montáže. Mzda byla mezi účastníky určena mzdovým výměrem. Žalovaný dne 15. 11. 2021 obdržel od žalobce okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu, že žalobci nebyla řádně hrazena mzda zaměstnavatelem.

5. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

6. Na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2018 byl žalobce zaměstnán u žalovaného s druhem práce servisní technik. Nástup do práce byl dne 2. 1. 2018 a pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou.

7. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 17. 12. 2021, z potvrzení o zaměstnání ze dne 17. 12. 2021 a ze dne 23. 2. 2022 soud zjistil, že žalovaný v potvrzení pro úřad práce sdělil, že průměrný měsíční čistý výdělek žalobce činil 13.528 Kč s tím, že žalobce byl zaměstnán jako servisní technik (potvrzení ze dne 17. 12. 2021), resp. jako zaměstnanec – ruční montáž materiálem s využitím jednod. mech. prostředků (potvrzení o zaměstnání ze dne 23. 2. 2022).

8. Z důkazu označeného servisní technik – náplň práce (čl. 51 spisu) vyplývá, že náplní práce servisního technika byl servis a revize elektricky poháněných vrat, bran a závor, hydraulicky poháněných ramp a můstků, protipožárních vrat, dveří a uzávěrů a napojení zařízení na EPS.

9. Z potvrzení ze dne 1. 3. 2023 od společnosti , Anonymizováno, . – 2x, z potvrzení ze dne 1. 3. 2023 od společnosti , Anonymizováno, . a z potvrzení od společnosti , právnická osoba, vyplývá, že žalobce byl dříve zaměstnán v období 1997-2016 u společnosti , právnická osoba, . se sídlem , adresa, jako montér a později jako servisní technik a šéfmontér. Prováděl komplikovanější montáže, servisní prohlídky a funkční zkoušky, montáže a demontáže vzorových vrat a dalších zařízení na stavebních veletrzích v Brně i pro firmu , Anonymizováno, , řešil reklamace. V průběhu období 2018-2019 žalobce provedl montáže řádně a bez vad či nedodělků pro společnost , právnická osoba, . a pro společnost , právnická osoba, , montáž prováděl svým plně vybaveným montážním vozidlem pomocí vlastního nářadí.

10. Z výplatnice za období 12/2021 vyplývá, že žalobce čerpal dovolenou za 12 dnů při hrubé mzdě 1.448 Kč (dle mzdového výměru 15.200 Kč/měsíc). Z výplatnic předložených žalobcem soud zjistil, že za období leden 2018 až únor 2019 byla hrubá mzda žalobce 33.500 Kč měsíčně. Za období březen 2019 až červenec 2019 částka 16.280 Kč měsíčně, v srpnu 2019 částka 16.361 Kč, za období září 2019 až prosinec 2019 částka 16.280 Kč měsíčně, za období leden 2020 až květen 2020 částka 17.800 Kč měsíčně, za červen 2020 částka 17.813 Kč, za období červenec 2020 až listopad 2020 částka 17.800 Kč měsíčně a za období prosinec 2020 částka 18.470 Kč.Ze mzdového osobního listu za rok 2021 vyplývá, že žalobce v červenci 2021 odpracoval 144 hodin, čerpal dovolenou dva dny, dva dny pobíral nemocenské dávky a náležela mu mzda ve výši 15.333 Kč hrubého výdělku, dále v srpnu 2020 odpracoval 160 hodin, za což mu náležela mzda 15.267 Kč, v září 2019 odpracoval 40 hodin, čerpal nemocenskou v počtu 136 hodin, za což mu náležela mzda 3.455 Kč.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 12. 11. 2021 (včetně detailu zprávy ze dne 15. 11. 2021) soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužné mzdy a současně okamžitě zrušil pracovní poměr dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu neuhrazené mzdy za měsíce 7 a 8/2021. Výzva byla žalovanému doručena dne 15. 11. 2021.

12. Z okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatele ze dne 13. 2. 2021 soud zjistil, že tímto jednáním žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem z důvodu neomluvené absence žalobce v zaměstnání po skončení pracovní neschopnosti od 7. 12. 2021 do vydání tohoto právního jednání.

13. Z výzvy k vystavení opravného potvrzení zaměstnavatele ze dne 1. 2. 2022 (včetně detailu zprávy) vyplývá, že žalobce vyzval žalovaného k bezodkladnému vystavení opraveného potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti příslušnému Úřadu práce a současně jej vyzval k bezodkladnému vydání výplatních pásek za rok 2021. Současně sdělil žalovanému, že žalovaným skončení pracovního poměru bylo učiněno až po skončení pracovního poměru ze strany žalobce a je tedy neplatné.

14. Z účastnické výpovědi žalobce soud zjistil, že byl zaměstnán u žalovaného jako servisní technik, o tomto byl proškolen u žalovaného. Garážová vrata zaměřoval sám. Žalovaný žalobci hradil mzdu nahodile.

15. Z účastnické výpovědi statutární zástupkyně žalovaného , jméno FO, soud zjistil, že žalobce montoval garážová vrata dle montážního návodu, po proškolení, montážní návod nedodržoval. Žalobce neprováděl montáže samostatně, ale s dalším technikem či s ní.

16. Z bankovního účtu žalovaného nebyly zjištěny žádné pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.

17. Soud z důvodu rozporu se zásadou koncentrace řízení neprovedl důkazní prostředky uvedené v podání žalovaného ze dne 12. 7. 2023 ani nepřihlížel k skutkovým tvrzením žalovaného v tomto podání, když zde nebyly naplněny podmínky ust. § 118b odst. 1 o.s.ř., tedy nešlo o důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, ani se nejednalo o důkazy, které by žalovaný uvedl poté, co byl vyzván k doplnění rozhodujících skutečností dle § 118a odst. 3 o.s.ř. Žalovaný byl sice na jednání soudu dne 22. 6. 2023 poučen a vyzván dle § 118a odst. 3 o.s.ř., podání ze dne 12. 7. 2023 však bylo doručeno soudu až po skončení žalovanému poskytnuté 15ti denní lhůty.

18. Soud rovněž neprovedl z důvodu procesní ekonomie znalecký posudek k určení výše tzv. zaručené mzdy a obchodní rejstřík žalovaného a společnosti , právnická osoba19. Po provedeném dokazování, když soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, soud učinil závěr o skutkovém stavu věci:

20. Účastníci řízení uzavřeli dne 2. 1. 2018 pracovní smlouvu, na základě které žalobce konal práci pro žalovaného v pracovním poměru s druhem práce servisní technik. Žalobce okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu nehrazení mzdy či části mzdy dne 15. 11. 2021 za období červenec a srpen 2021, následně okamžitě zrušil pracovní poměr žalovaný dne 13. 12. 2021 z důvodu absence žalobce v práci. Žalobci náleží mzda za období 2. 1. 2018 do 15. 11. 2021, když v průběhu pracovního poměru žalovaný hradil žalobci mzdu nahodile.

21. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákoník práce“), neboť se jedná o vztah vznikající při výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem podle ust. § 1 zákona č. 262/2006 Sb.

22. Podle ustanovení § 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

23. Podle ust. § 109 odst. 2 zákoníku práce mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

24. Dle ust. § 112 odst. 1 zákoníku práce zaručenou mzdou je mzda nebo plat, na kterou zaměstnanci vzniklo právo podle tohoto zákona, smlouvy, vnitřního předpisu, mzdového výměru nebo platového výměru (§ 113 odst. 4 a § 136).

25. Dle ust. § 112 odst. 2 zákoníku práce nejnižší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat, stanoví vláda nařízením, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vývoji mezd a spotřebitelských cen. Nejnižší úroveň zaručené mzdy nesmí být nižší než částka, kterou stanoví tento zákon v § 111 odst. 2 jako základní sazbu minimální mzdy. Další nejnižší úrovně zaručené mzdy se stanoví diferencovaně podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce tak, aby maximální zvýšení činilo alespoň dvojnásobek nejnižší úrovně zaručené mzdy. Podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance může vláda stanovit nejnižší úroveň zaručené mzdy podle věty druhé a třetí až o 50 % nižší.

26. Dle ust. § 112 odst. 3 písm. a) zákoníku práce nedosáhne-li mzda nebo plat bez mzdy nebo platu za práci přesčas, příplatku za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy podle odstavce 2, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou nejnižší úrovní zaručené měsíční mzdy, nebo ve výši rozdílu mezi mzdou připadající na 1 odpracovanou hodinu a příslušnou hodinovou sazbou nejnižší úrovně zaručené mzdy; pro účely doplatku se použije nejnižší úroveň hodinové mzdy, jestliže se předem nesjedná, nestanoví nebo neurčí použití nejnižší úrovně zaručené měsíční mzdy.

27. Podle ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

28. Podle ust. § 56 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3.

29. Podle ust. § 67 odst. 3 zákoníku práce pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.

30. Podle ust. § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

31. Podle ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a za odpracované doby v rozhodném období.

32. Podle ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

33. Podle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Podle ust. § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

34. Po vyhodnocení skutkového stavu a jeho podřazení pod odpovídající právní normy soud dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva, na základě které žalobce vykonával pro žalovaného práci servisní technik, a to až do 15. 11. 2021, žalovaný však žalobci za vykonanou práci nezaplatil mzdu za období od 2. 1. 2019 do 15. 11. 2021 dle vykonané práce a dle výplatních lístků s tím, že žalobci hradil mzdu nahodile, a to tak, jak je uvedeno v doplnění žaloby ze dne 23. 5. 2022, resp. ze dne 5. 5. 2023. Žalovaný přes výzvu soudu dle § 118a odst. 3 o.s.ř. neprokázal tvrzení, že veškerou mzdu žalobci v období od roku 2018 do roku 2021 řádně vyplatil a neunesl tak důkazní břemeno, když žalobce tvrdil, že pro žalovaného v tomto období řádně práci vykonával. Žalovaný k tomuto tvrzení nebyl aktivní a nebránil se, že by nebyla žalobci přidělována práce, když jeho obrana spočívala v nekvalitně odvedené práci žalobcem, což však nemá vliv na řádném hrazení mzdy zaměstnanci tak, jak byla mezi účastníky dohodnuta, resp. dle zaměstnavatelem stanoveného platového výměru. Z výplatních lístků je zřejmé, že až do období února 2019 žalobci náležela mzda ve výši 33.500 Kč, která byla následně snížena v rozsahu výplatních lístků shora uvedených. Pokud tedy žalobce neodváděl svoji práci v požadované kvalitě či množství, mohl na to zaměstnavatel reagovat odnětím fakultativní složky mzdy, v daném případě osobním příplatkem či odměnou zaměstnance. Toto však nemá vliv na to, že zaměstnavatel za situace, kdy zaměstnanec pro něj osobně vykonával práci ve stanoveném fondu pracovní doby, je povinen zaplatit zaměstnanci za takto odvedenou práci mzdu, v daném případě stanovenou zaměstnavatelem (dle platového výměru ze dne 2. 1. 2018 a dle výplatních lístků). Žalobci tedy náleží za období leden 2018 až únor 2019 mzda ve výši 33.500 Kč, když fakultativní část mzdy (osobní příplatek či odměna) byla přiznána ve výplatním lístku zaměstnavatelem, tedy zaměstnavatel je povinen vyplatil zaměstnanci i tuto část mzdy.

35. Jiná situace nastala od března 2019, kdy zaměstnavatel dle výplatních lístků měl hradit zaměstnanci jen základní mzdu ve výši 16.280 Kč. V daném případě je tato částka nižší, než je stanovena nejnižší úroveň zaručené mzdy dle § 3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o nejnižších úrovních zaručené mzdy a o práci ve ztíženém pracovním prostředí. V daném případě má soud za prokázáno, že žalobce konal práci servisního technika pro žalovaného, kdy náplň práce se shoduje se skupinou prací uvedenou v příloze – Skupiny prací pro účely stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy, přílohou citov. nařízení vlády č. 567/2006 Sb., když v oboru provozně technické práce ve 4. skupině se nachází následující činnosti: „samostatné provádění náročných ucelených technických prací nebo zajišťování dílčích odborných technických agend. Samostatné zajišťování technického provozu, montáží, servisních činností a uvádění do provozu technických a technologických zařízení. Technické zajišťování a organizace údržby a oprav technologických zařízení, budov a jiných rozsáhlých majetkových souborů“. Soud má z provedeného dokazování (zejména z účastnické výpovědi žalobce a z náplně práce na čl. 51 spisu) za prokázané, že žalobce prováděl pro žalovaného samostatné práce, které dle názoru soudu spadají do kategorie provozně technických prací, 4. skupina. Toto koresponduje s potvrzeními ze dne 1. 3. 2023 od společnosti , právnická osoba, . a společnosti , právnická osoba, a také z potvrzení od společnosti , právnická osoba, , ze kterých vyplývá jednoznačně, že žalobce prováděl samostatně práci montážního technika, tedy činnost odbornou a vyžadující zručnost a samostatnost. Pro 4. skupinu prací v roce 2018 je nejnižší úroveň zaručené mzdy stanovena částkou 16.400 Kč (§ 3 vyhlášky č. 567/2006 Sb.), pro rok 2019 částkou 17.970 Kč, pro rok 2020 částkou 19.600 Kč a pro rok 2021 částkou 20.500 Kč. Soud má za prokázáno, že dle rozsahu prací žalobci náležela tato nejnižší úroveň zaručené mzdy za situace, kdy žalovaný měl hradit žalobci částku nižší, než je uvedeno v § 3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb.

36. Žalovaný v rámci obrany vznesl námitku promlčení nároku žalobce. Soud má za to, že tato námitka je zčásti důvodná, když splatnost každé jednotlivé mzdy je dle ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce, kdy v daném případě např. splatnost mzdy za leden 2018 nastává nejpozději posledním dnem v únoru 2018 a od 1. 3. 2018 je tedy zaměstnavatel v prodlení s hrazením mzdy. V případě, že žaloba byla Městskému soudu v Brně doručena dne 31. 3. 2022, je nárok žalobce s ohledem na tříletou promlčecí lhůtu promlčen za období od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2019, když splatnost mzdy žalobce za leden 2019 je k 28. 2. 2019 a za únor 2019 je splatná ke dni 31. 3. 2019. Soud má tedy za to, že námitka žalovaného k promlčení nároku žalobce za období od února 2019 a dále není důvodná.

37. Žalobce s ohledem na vznesenou námitku promlčení dne 7. 3. 2023 vznesl námitku započtení jednotlivých zaplacených částek. Soud má tuto námitku žalobce za částečně důvodnou a v souladu s § 1987 občanského zákoníku, dle kterého jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem s tím, že pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není. Soud je toho názoru, že pohledávka žalobce není nejistá ani neurčitá, není však důvodná k promlčenému nároku žalobce (období leden 2018 až leden 2019) dle § 1989 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění, dle kterého promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.

38. V daném případě jsou ze započtení vyloučeny všechny tzv. naturální pohledávky, odpovídající naturálním obligacím, včetně pohledávek promlčených. Promlčení brání započtení u aktivní pohledávky, tj. u pohledávky, která má být započtena. Promlčení pohledávky nebrání započtení, pokud by k němu došlo až poté, co se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. Rozhodující je okamžik, kdy se pohledávka stala způsobilou k započtení. V daném případě byla žaloba podána dne 31. 3. 2022, pohledávka žalobce se však stala způsobilou k započtení vždy ke splatnosti jednotlivé mzdy oproti jednostrannému úkonu žalobce k započtení, ke kterému došlo dne 7. 3. 2023. Tříletá promlčecí doba začala běžet od splatnosti jednotlivých mezd za každý jednotlivý měsíc, ale vůči žalovanému byla námitka uplatněna až dne 7. 3. 2023, tedy po více jak třech letech. Pohledávky účastníků se střetly až dnem doručení námitky započtení žalovanému a v této době byl již nárok žalobce promlčen. Námitka promlčení žalovaného není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť samotný zákon stanoví, aby se účastník řízení touto formou bránil vznesenému nároku. Žalobce věděl ode dne splatnosti jednotlivých mezd, že mu zaměstnavatel dluží konkrétní mzdu a dříve k tomu nepodnikl bez udání důvodu žádné právní kroky. Vzhledem k tomu, že žalobce je „pánem řízení“ a je na jeho vůli, kdy svůj nárok uplatní u soudu, jeví se námitka nemravnosti námitky promlčení jako lichá, nedůvodná.

39. V případě nároku žalobce na zaplacení dlužné mzdy ve výši celkem 262.347 Kč žalobce v žalobě a v doplnění žaloby ze dne 23. 5. 2022 tvrdil, že za rok 2018 mu nebyla vyplacena mzda v celkové výši 170.490 Kč, za rok 2019 měl žalovaný žalobci vyplatit částku 183.175 Kč, vyplatil mu 154.000 Kč, za rok 2020 měl žalovaný povinnost vyplatit žalobci mzdu ve výši 172.395 Kč (zaplatil mu částku 98.244 Kč) a za rok 2021 měl žalovaný žalobci zaplatit mzdu 111.445 Kč (zaplatil mu mzdu ve výši 122.914 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaný neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že veškerou mzdu žalobci za celé rozhodné období již řádně zaplatil, má soud s ohledem na účastnickou výpověď žalobce (mzda vyplácena zčásti a nahodile) za nesporné tvrzení žalobce, že mu žalovaný zaplatil mzdu v roce 2018 ve výši celkem 131.298 Kč, v roce 2019 částku 154.000 Kč, v roce 2020 částku 98.244 Kč a v roce 2021 ve výši 122.914 Kč.

40. Žalovaný úspěšně uplatnil námitku promlčení za období leden 2018 až leden 2019, žalobce tak nemá právo na nevyplacenou mzdu za rok 2018.

41. Žalobce se domáhá za rok 2019 nároku na mzdové prostředky v částce 29.175 Kč (rozdíl částky 183.175 Kč a částky 154.000 Kč) bez bližší konkretizace. Soud má za prokázáno z výplatních lístků za leden, únor 2019, že žalovaný měl zaplatit žalobci částku 33.500 Kč měsíčně (za období březen 2019 až červenec a září až prosinec 2019 částka 16.280 Kč měsíčně, v srpnu 2019 částka 16.361 Kč), žalobce se tedy domáhá celkové roční částky nižší, než na kterou má nárok. Žalobce blíže nekonkretizoval přes výzvu soudu tento jednotlivý nárok žalobce, včetně splatnosti, a proto má soud za to, že se tento nárok je však již promlčen (leden 2019), a proto jej soud nemá za důvodný.

42. Žalobce se také domáhal mzdy za rok 2020 v částce 74.151 Kč (rozdíl částky 172.395 Kč a zaplacených částek 98.244 Kč). V tomto případě má soud nárok žalobce za důvodný, když námitka promlčení žalovaného není v daném případě důvodná (splatnost jednotlivých mezd nastala do tří let od podání žaloby) s tím, že žalovaný neunesl důkazní břemeno svého tvrzení, že žalobci veškerou mzdu uhradil.

43. Pokud se žalobce domáhal zaplacení mzdy za rok 2021, soud tento nárok žalobci nemohl přiznat, neboť žalobce tvrdil, že žalovaný měl povinnost vyplatit žalobci mzdové prostředky ve výši celkem 111.445 Kč, zaplatil však žalobci za rok 2021 částku 122.914 Kč. S ohledem na uvedené je tedy zcela zřejmé, že žalobci žádný nárok nevznikl, kdy žalobce pouze opakuje dluh z předchozích let (273.816 Kč). Soud je vázán návrhem žalobce tak, jak byl podán. V daném případě soud v této části nároku žalobce nemohl vyhovět.

44. V souhrnu soud tedy přiznal žalobci nárok na mzdu v celkové výši 74.151 Kč, když má námitku jednostranného započtení žalobce za zčásti důvodnou. Pokud se týče výše přiznaného nároku, pak je zcela zřejmé, že žalobce v roce 2020 dosahoval mzdy, která nedosáhla příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy a zaměstnavatel je tak povinen poskytnout zaměstnanci doplatek až do této výše. V daném případě měl žalobce obdržet dle výplatních lístků od žalovaného mzdu ve výši 17.800 Kč (resp. za červen 2020 částka 17.813 Kč, za období prosinec 2020 částka 18.470 Kč), nejnižší úroveň zaručené mzdy za rok 2020 pro 4. skupinu provozně technických prací činila částka 19.600 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal tvrzení, že žalobci řádně hradil mzdu mezi jinými za rok 2020, má soud nárok žalobce za důvodný, a to co do důvodu i výše.

45. Z předložených listinných důkazů (z předžalobní výzvy ze dne 12. 11. 2021) má soud za prokázané, že pracovní poměr mezi účastníky řízení skončil okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnance dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a to z důvodu nehrazení mzdy za měsíce červenec a srpen 2021 zaměstnavatelem. V řízení nikdo z účastníků netvrdil ani neprokazoval, že skončení pracovního poměru tímto způsobem bylo napadeno v občanskoprávním řízení či bylo rozhodnuto o neplatnosti tohoto právního jednání žalobce. Soud má tedy za prokázáno, že pracovní poměr mezi účastníky skončil tímto právním jednáním žalobce. Skutečnost, že žalovaný zaslal žalobci okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 2. 2021 nemá soud za relevantní. S ohledem na uvedené náleží žalobci dle § 56 odst. 2 zákoníku práce dvounásobek průměrného výdělku žalobce (výpovědní doba 2 měsíce).

46. Žalobci tedy náleží náhrada mzdy, jejíž výši soud vypočetl takto:Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku je v projednávané věci červenec až září 2021, neboť nárok na náhradu mzdy je požadován ke dni ukončení pracovního poměru dne 15. 11. 2021 (srov. ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce).Průměrný hodinový výdělek v rozhodném období činil 98,99 Kč/hod., když tuto výši soud vypočetl následovně: v rozhodném období byla zúčtována mzda ve výši 34.055 Kč (součet mezd 15.333 Kč + 15.267 Kč + 3.455 Kč, když soud do základu pro výpočet průměrného výdělku nezahrnul náhradu mzdy za dovolenou a za svátky), počet odpracovaných hodin byl 344; podíl částek 34.055 Kč a 344 hod. = 98,99 Kč průměrný hodinový výdělek.Průměrný měsíční výdělek tedy činil částku 17.218 Kč (výpočet soudu: průměrný hodinový výdělek 98,99 Kč x 40 hodin týdně x koeficient 4,348 dle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce).Žalobci tedy náleží náhrada mzdy ve výši dvounásobku jeho průměrného výdělku ve výši 34.436 Kč. Vzhledem k nároku žalobce uplatněnému částkou 27.056 Kč soud, vázán nárokem žalobce, přiznal žalobci částku 27.056 Kč.Celkem tedy žalobci náleží mzda ve výši 74.151 Kč a náhrada mzdy ve výši 27.056 Kč, v celkové výši 101.207 Kč.

47. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal částky 289.403 Kč, soud žalobu ve výši 188.196 Kč včetně příslušenství jako nedůvodnou zamítl.

48. Náhrada mzdy je splatná stejně jako mzda. Soud vycházel z ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce za použití § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku když výše úroku z prodlení odpovídá podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinnému k prvému dni prodlení. Ve zbytku nedůvodného úroku z prodlení tedy soud žalobu zamítl.

49. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého by soud přiznal poměrnou část náhradu nákladů řízení žalovanému. Soud postupoval v daném případě dle § 150 o.s.ř., když má za to, že jsou dány důvody zvláštní zřetele hodné nepřiznat žalovanému účelně vynaložené náklady řízení, a to za situace, kdy žalovaný hradil žalobci mzdu částečně a nahodile a zejména od února 2019 tak, že mzda žalobce dosahovala úrovně nižší než mzdy zaručené. Žalovaný tedy postupoval v rozporu se zákonem, zákoník práce vědomě porušoval a dle názoru soudu tak postupoval v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k žalobci. Proto soud aplikoval § 150 o.s.ř. a žalovanému náklady řízení nepřiznal.