38 C 9/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Ivem Kadrmasem jako samosoudcem ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa , obec a číslo proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného doručovací adresou adresa žalovaného o zaplacení částky 19.458,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 3.610 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 3.610 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 15.848,15 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.862,24 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 10.684,69 Kč, s úrokem ve výši 28% ročně z částky 19.458,15 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 19.458,15 Kč od 21. 1. 2020 do 12. 5. 2020 a z částky 15.848,15 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 28. 7. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit částku 19.458,15 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“), na straně věřitele uzavřel s žalovaným na straně dlužníka dne 20. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžitou půjčku ve výši 35.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit věřiteli zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 29.575 Kč formou 60 týdenních splátek po 1.077 Kč, žalobce se však poplatku nedomáhá. Žalovaný věřiteli zaplatil částku 31.390 Kč. Žalovaný do dnešního dne nezaplatil částku 19.458,15 Kč, dále úrok ve výši 28 % ročně z dlužné částky. Pohledávka byla postoupena na žalobce smlouvou postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020. Od tohoto data žalobce požaduje další úroky z prodlení a úrok z úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z předložených listinných důkazů, a to smlouvy o zápůjčce ze dne 20. 12. 2016, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, informací o zpracování osobních údajů ze dne 20. 1. 2020, podacího lístku ze dne 14. 2. 2020, smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 včetně strany 121 přílohy, výzvy k plnění ze dne 11. 5. 2020, podacího lístku ze dne 12. 5. 2020, výpisu z obchodního rejstříku žalobce, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97 a zákaznické karty ze dne 20. 12. 2016, soud zjistil následující skutkový stav:

4. Dle zákaznické karty měl mít žalovaný pravidelný čistý příjem 9.500 Kč a ostatní příjmy domácnosti bez specifikace 12.498 Kč. Jako výdaje byly uvedeny externí splátky ve výši 3.100 Kč a ostatní výdaje ve výši 11.000 Kč. Dle výše uvedené smlouvy měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měl žalobce poskytnout žalovanému částku 35.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 28 % ročně a poplatky v celkové výši 29.575 Kč formou 60 týdenních splátek po 1.077 Kč. Žalovanému byla vyplacena částka 35.000 Kč při podpisu smlouvy. Dle smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena z věřitele na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dne 20. 1. 2020. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek výzvou ze dne 11. 5. 2020, podanou k přepravě dne 12. 5. 2020 dle podacího lístku.

5. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.

6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

14. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

15. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity).

16. Věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z toho, že měl vlastní měsíční příjem ve výši 9.500 Kč, výdaje pak ve výši 13.100 Kč. Žalovaný tak z vlastních příjmů již v době zkoumání úvěruschopnosti nemohl hradit ani vlastní výdaje, natož další úvěrové splátky. Žalovaný sice uvedl jako další příjmy domácnosti částku 12.498 Kč měsíčně, ale z celé zákaznické karty nijak nevyplývá, že by věřitel tento příjem domácnosti žalobce jakkoliv ověřoval (čí je tento příjem, zda s ním žalovaný může vůbec disponovat, zda z tohoto cizího příjmu nejsou i nějaké cizí výdaje atd.) Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného zejména s ohledem na skutečnost, že žalovaný byl na tomto dalším příjmu domácnosti zcela závislý vzhledem k povinnosti platit další splátky z žádaného spotřebitelského úvěru. Věřitel tyto další příjmy domácnosti žalovaného přesto žádným způsobem neověřil, např. výpisem z účtu za určitou dobu, pracovní smlouvou třetí osoby, potvrzením o sociálních dávkách apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční příjmy a případně i výdaje žalovaného. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením příjmů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele, tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěruschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti.

17. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní nebyl žalobce soudem na jednání vyzván podle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., neboť se jednání soudu nezúčastnil, a proto nemohl být takto soudem poučen. V řízení byla stěžejní aplikace poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., jenž je poučovací povinností soudu, ke které dochází jen při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání, znemožnil soudu, aby mu poskytl poučení podle § 118a o.s.ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 s. 831). Nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, které je veřejně dostupné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. Opačný postup soudu (odročení jednání pouze za účelem vyzvání žalobce k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů) by bylo porušením zásady rovnosti účastníků řízení (§ 18 odst. 1 věta první o.s.ř.). Navíc je třeba připomenout, že řízení bylo skončením prvního jednání ve věci koncentrováno podle § 118b odst. 1 o.s.ř. a žalobce by v případě odročení jednání už poté nemohl uvádět další rozhodné skutečnosti ani označovat další důkazy k jejich prokázání (s nepatrnými výjimkami uvedenými v § 118b odst. 1 věta třetí o.s.ř.). Žaloba byla projednatelná, nebylo tedy možno postupovat podle § 43 o.s.ř. a proto bylo namístě postupovat pouze podle § 118a o.s.ř. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel se pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním příjmů žalovaného se vůbec nezabýval, natož aby po žalovaném požadoval přehled pohybů na jejím účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě příjmovou i výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

18. Pokud tedy byla následně mezi věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o zápůjčce, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Tato smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť ve smlouvě byl původně sjednán po započítání„ poplatků“ za sjednání a za administrativní činnost, když se dle výše poplatků jedná zcela zřejmě o další příjem věřitele z úvěru, tedy úroku, úrok 106,4 % ročně, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 10 % ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích ve smlouvě o zápůjčce je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

19. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění věřitele odpadl (smlouva o zápůjčce je neplatná), je třeba na plnění, které věřitel poskytl žalovanému (úvěr ve výši 35.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ). Žalovaný věřiteli již dle tvrzení žalobce zaplatil částku 31.390 Kč a zbývá mu tak uhradit částku 3.610 Kč. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. § 1879 OZ platně postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobce je tak oprávněn vymáhat tuto pohledávku.

20. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani poté, co byl žalobcem vyzván k jejímu uhrazení nejpozději doručením předžalobní výzvy k plnění, tedy 12. 5. 2020 (ust. § 573 OZ), dostal se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Soud tak zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit částku 3.610 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně za dobu od 13. 5. 2020 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů (výrok I.)

22. Výrokem II. byly zamítnuty nároky, které soud shledal nedůvodnými. Jedná o rozdíl mezi částkou odpovídající bezdůvodnému obohacení poníženému o částečné plnění žalovaného přiznanou výrokem I., nárokovaným kapitalizovaným úrokem z úvěru ve výši 10.684,69 Kč, dalším úrokem z úvěru, nárokovaným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni 20. 1. 2020 na částku 2.862,24 Kč a dalším úrokem z prodlení z rozdílu mezi částkou odpovídající bezdůvodnému obohacení poníženému o částečné plnění žalovaného přiznanou výrokem I. a dalším úrokem z prodlení od 21. 1. 2020 do 12. 5. 2020, který představuje rozdíl mezi úrokem z prodlení přiznaným dle výroku I. a úrokem původně nárokovaným.

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější jak žalobce a žalobce by tak byl povinen mu hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.