39 C 280/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Václavem Rozmahelem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 62 763 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 30 000 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku ve výši 32 763 Kč s úrokem z prodlení z částky 62 763 Kč ve výši 15 % ročně od 25. 5. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 62 763 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že jeho právní předchůdce společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným dne 24. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, který byl poskytnut ve výši 30 000 Kč a žalovaný měl úvěr s poplatkem 32 763 Kč (celkem 62 763 Kč) vrátit nejpozději do 24. 5. 2023. Předmětná pohledávka byla následně postoupena na žalobce.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, když soud žalovanému doručoval žalobu, výzvu k vyjádření a výzvu ohledně aplikace § 115a o.s.ř. (rozhodnutí bez jednání) na zjištěnou adresu jeho bydliště v Brně. K doručení písemností na této adrese došlo fikcí na základě sdělení dle § 49 odst. 4 o.s.ř., které bylo s poučením žalovanému vyvěšeno na úřední desce soudu dne 29. 1. 2025. Pro úplnost soud uvádí, že s aplikací § 115a o.s.ř. žalobce souhlasil v žalobě.

3. Soud v této věci provedl dokazování čtením smlouvy o spotřebitelském úvěru z 24. 4. 2023, dílčí smlouvou o postoupení pohledávky z 12. 9. 2024, potvrzením o provedené odchozí platbě z 9. 9. 2024, informacemi o spotřebitelském úvěru, oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní výzvou z 25. 9. 2024, poštovním podacím lístkem z téhož data a seznamem postoupených pohledávek.

4. Po provedeném dokazování soud zjistil, že předchůdce žalobce měl se žalovaným uzavřít dne 24. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru v částce 30 000 Kč, přičemž žalovaný měl tuto částku a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 32 763 Kč vrátit do 24. 5. 2023. Jak se z této smlouvy podává, žalobce vůbec nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Na základě této smlouvy mu poskytl celkem částku 30 000 Kč, a to převodem na účet , č. účtu, . Z tvrzení žalobce vyplynulo, že žalovaný na spotřebitelském úvěru ničeho ani částečně nehradil. Následně poskytovatel úvěru tuto pohledávku postoupil na žalobce, jak se podává z dílčí smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12. 9. 2024. O postoupení pohledávky měl být žalovaný vyrozuměn včetně předžalobní výzvy, kteréžto písemnosti byly zaslány na adresu bydliště žalovaného (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, z 24. 4. 2023, dílčí smlouva o postoupení pohledávky z 12. 9. 2024, oznámení o provedené odchozí platbě z 9. 9. 2024, formulář pro informace o spotřebitelském úvěru z 24. 4. 2023, oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva z 25. 9. 2024, poštovní podací lístek). Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, a to ani částečně.

5. Z formuláře o poskytnutí informací o spotřebitelském úvěru z obchodních podmínek ani z dat úvěru soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

13. Předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného vůbec neprověřovala. Pokud tedy byla následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

14. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění (částka ve výši 30 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovaný na tento dluh ničeho neuhradil, a tak ho k tomu zavázal soud. Pouze pro úplnost soud považuje za vhodné uvést, že pokud žalovanému byl poskytnut úvěr 30 000 Kč, za který měl zaplatit tzv. poplatek ve výši 32 763 Kč, tedy více, než činil úvěr, soud má za to, že takto uplatněný nárok na poplatek je zjevně nepřiměřený výši poskytnutého plnění.

15. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobci nepřiznal ani shora zmíněný poplatek. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalovaného, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v OZ, zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k jednání nedostavil, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak, než dle žádání žalobce, neboť žalovaný své poměry a tedy své schopnosti nedoložil ani neobjasnil. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím, a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 OSŘ stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (úroky z prodlení v zákonné výši, požadovaný poplatek). Pouze nad rámec soud uvádí, že jestliže žalobce zasílal žalovanému předžalobní výzvu dle § 142a odst. 1 o.s.ř., z dikce této úpravy vyplývá, že lhůta k plnění v předžalobní výzvě je 7 dní před podáním žaloby, nikoliv 3 dny bez bližší specifikace, odkdy má žalovaný plnit. Z toho důvodu soud nikterak nemohl odvodit to, kdy se předžalobní výzva dostala do dispoziční sféry žalovaného a kdy se tedy žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a proto ohledně požadovaných úroků byla žaloba zamítnuta, kdy o nemožnosti přiznat žalobci příslušenství se zmiňuje soud výše.

16. Žalobce učinil předmětem žalobní jistiny částku 62 763 Kč, která se sestávala z 30 000 Kč na jistině úvěru a 32 763 Kč na poplatku za úvěr. Protože soud tuto věc posoudil nikoliv z titulu vrácení spotřebitelského úvěru, ale s ohledem na výše uvedené jako bezdůvodné obohacení žalovaného, lze konstatovat, že žalovaný byl, co se týče předmětu řízení, neúspěšný z více jak 50 %, a proto mu nelze náklady řízení přiznat, přičemž žalovanému s ohledem na jeho nečinnost náklady řízení vzniknout nemohly.