41 C 106/2018

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Jakubíčkem jako samosoudcem ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému:(název žalovaného) IČO: osobní údaje žalovaného se sídlem adresa žalované o zrušení rozhodnutí a o náhradu škody ve výši 159.231 Kč

I. Žaloba, podle které mělo být zrušeno rozhodnutí č. j. JMK 4503/2017, sp. zn. S-JMK 182330/2016 OKŘ, vystavené 24. 2. 2017 odborem kanceláře ředitelky Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 127.384,80 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se co do částky 31.846,20 Kč, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se původně žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by soud zrušil rozhodnutí j. č. JMK 4503/2017, sp. zn. S-JMK 182330/2016 OKŘ, vystavené dne 24. 2. 2017 odborem kanceláře ředitelky Krajského úřadu Jihomoravského kraje. V odůvodnění žaloby žalobce uvedl, že dne 2. 7. 2016, jako řidič dodávkového vozidla Volkswagen, [registrační značka], byl účastníkem řetězové dopravní nehody - srážky šesti vozidel na 221 km dálnice D1. Dopravní nehoda se stala v 14.40 hod., a to na úseku frézování a výměny povrchu vozovky. K poškození vozidel v důsledku jejich srážky došlo při relativně nízké rychlosti, o čemž svědčí záznamy o dopravní nehodě, dokumentace z vyšetřování dopravní nehody ze strany Policie ČR i listiny prořízené hasičským záchranným sborem, který na místě zasahoval. Příčinou nehody bylo nedodržení bezpečné vzdálenosti. V souvislosti s dopravní nehodou, byl provoz na dálnici omezen. V 15.44 hod. byl k nehodě povolán jeřáb, který počal vyprošťovat jednotlivá vozidla, aby mohl být dopravní provoz v uvedené části dálnice obnoven. Přestože mohlo být použito jiné vyprošťovací techniky a jiných vázacích prostředků určených k manipulaci s havarovanými vozidly, tak příslušní pracovníci (sjednaní hasičským záchranným sborem) použili k přemístění vozidel tzv. textilní popruhy. Ty zapříčinily, protože nejde o vhodný vázací prostředek, poškození střední části vozidla [registrační značka], které žalobce užíval a nyní je v jeho vlastnictví. Takto vzniklá škoda dosáhla částky 159.231 Kč, když odpovídá ceně servisních prací provedených [právnická osoba] s.r.o. ve [obec]. Uvedená společnost byla také žalobcem zplnomocněná k opravě i k vyřízení celé škodní události, a to i ve vztahu ke krajskému úřadu či k žalovanému, neboť to byli právě pracovníci zajištění hasičským záchranným sborem, kteří vozidlo poškodili.

2. Žalobce v řízení zdůraznil, že nešlo o řádnou mimořádnou událost, jak ji popisuje krajský úřad ve svém formálním rozhodnutí, kterým odmítl jakoukoliv svoji odpovědnost i možnost podílet se finančně na úhradě vzniklé škody, která nastala v majetkové sféře žalobce. Žalovaný proti logice celé věci, průběhu nehodového děje i proti obsahu protokolů o šetření celé události, přehodnotil a překvalifikoval dopravní nehodu na mimořádnou událost. S tím žalobce nesouhlasí, neboť tím byl fakticky vyloučený z možnosti uplatňovat nárok na náhradu škody po škůdci, tedy po žalovaném. Žalobce je toho názoru, že pokud bude zrušené rozhodnutí krajského úřadu, je možné domáhat se nároku na náhradu jemu vzniklé škody.

3. Po výzvě k doplnění skutkových tvrzení a po žalobcem provedeném upřesnění skutkových okolností celého případu, bylo žalobcem sděleno, že škoda vznikla jemu a nikoliv leasingové společnosti, neboť tím, že uhradil autoservisu cenu za provedenou opravu následků způsobených neodbornou manipulací ze strany pracovníků zajištěných hasičským záchranným sborem, je jeho finanční nárok nejen zjevný, ale podle kalkulace autoservisu také prokázaný. Není to ani leasingová společnost, komu jako původnímu vlastníku vozidla měla škoda vzniknout, ale je to právě a jen on, kdo byl fakticky poškozený, když veškeré opravné práce financoval ze svého. Odsoudil chování žalovaného, který odmítnul jakékoliv plnění a jen formálně odkazoval na skutečnost, že žalobce nemůže nárok uplatňovat. To svědčí o neřádné správě a unfair procesu, neboť žalovaná strana se vůbec nesnažila žalobci v tomto ohledu pomoct a vzniklou škodu odčinit.

4. Původní žalovaný: Krajský úřad Jihomoravského kraje, stejně tak jako současný žalovaný: ČR – Ministerstvo vnitra k věci uvedli, že s žalobou nesouhlasí a navrhli, aby byla jako nedůvodná zamítnutá. Žalovaný dále zdůraznil, že při meritorním projednání věci, je nezbytné vyjít z toho, co měl Hasičský záchranný sbor Jihomoravského kraje, který při dopravní nehodě dne 2. 7. 2016 na 221 km zasahoval, k dispozici. Nelze mít za to, že by měl žalovaný žalobci cokoliv hradit, neboť je nutné vyjít z obsah zákona o integrovaném záchranném systému, který jasně uvádí, kdy může být plněno. Rozhodnutí krajského úřadu, na základě kterého byla uvedená škodní událost řešená, je v pořádku a za rozhodnutím žalovaný i nadále stojí. Žalobce nemůže nárok důvodně uplatňovat, neboť nebyl vlastníkem vozidla a v jeho majetkové sféře škoda nenastala. Pokud nárok u krajského úřadu, potažmo žalovaného v minulosti uplatnila [právnická osoba] – [právnická osoba], takto nebyl subjekt, který by se vůbec mohl takového nároku podle zákona o integrovaném záchranném systému domáhat. Jediným řádně legitimovaným subjektem, který by mohl takový nárok uplatnit, byl vlastník poškozeného vozidla [registrační značka]. Tím ale nebyl žalobce, ani [právnická osoba] – [právnická osoba] Žalovaný dále uvedl, že Nejvyšší soud ČR dovodil např. v právní věci sp. zn. 25 Cdo 78/2001 a sp. zn. 25 Cdo 267/2005, že škoda na předmětu leasingu vzniká v majetkové sféře vlastníka a nikoliv v majetkové sféře subjektu, který svůj nárok odvozuje od leasingového pronajímatele. V tomto ohledu je nepodstatné, zda žalobce skutečně opravu vozidla provedl na své náklady a zda cena opravy ve skutečnosti zatížila jeho, neboť nárok svědčí výlučně leasingovému pronajímateli.

5. Co se týká výtek žalobce ve vztahu k hodnocení dopravní nehody apod., tak pohledem žalovaného vedle sebe, jak pojem„ dopravní nehoda“, ve vztahu k události v dopravním provozu na 221 km D1 ze dne 2. 6. 2016, tak pojem„ mimořádná událost“, obstojí, neboť v souvislosti s nehodovým dějem byly pro odstranění jeho následků nasazené složky integrovaného záchranného systému. Lze odkázat i na ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, který vymezuje, co se vlastně rozumí mimořádnou událostí. Tou je i havárie, která ohrožuje život, zdraví, majetek, životní prostředí, a která vyžaduje provedení záchranných a likvidačních prací. Ty ve vztahu k uvedené řetězové dopravní nehodě byly beze sporu použité. Soud by měl žalobu zamítnout, neboť žalobce není subjektem aktivně věcně legitimovaným k jejímu podání. Pokud by jím i čistě teoreticky byl, tak je zjevné, že se na nehodě podílel jako viník i jako poškozený. Tudíž pohledem ustanovení § 30 odst. 7 zákona č. 239/2000 Sb. by neměl být jakkoliv odškodňován. I Policie ČR, která uvedenou nehodu šetřila, popsala nehodový děj jako děj skládající se ze tří skutků, resp. ze tří dopravních nehod, na kterých participovalo šest vozidel. Při dodržení ustanovení § 30 zákona č. 239/2000 Sb. by nemělo být žalobě vyhověno. Pokud by jí soud vyhověl, musela by být zohledněná i spoluúčast leasingového nájemce na takto vzniklé škodě.

6. Soud předesílá, že v řízení již jedenkrát meritorně rozhodl, a to dne 6. 2. 2019 (č. j. 41 C 106/2018-143), když nároky žalobce jako nedůvodné zamítnul. Soud ve svém rozhodnutí dovodil, že žalobce není ve věci aktivně věcně legitimovanou osobou, a že zrušení napadeného rozhodnutí krajského úřadu nemůže postavení žalobce jakkoliv změnit.

7. Pro včas podané odvolání ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozhodnutí soudu I. stupně zrušil s tím, že jako předběžnou otázku posuzoval, která z organizačních složek státu, by měla být v řízení pasivně věcně legitimovaná. V uvedeném ohledu a s odkazem na kompetenční zákon i obsah zákona o integrovaném záchranném systému (ustanovení § 30 odst. 6 zákona č. 239/2000 Sb.) dovodil, že by jím mělo být ČR - Ministerstvo vnitra, se kterým by měl soud podle ustanovení § 21a zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1649/2007 ve věci dále jednat.

8. Protože po zrušení rozsudku soudu I. stupně se argumentace žalobce v zásadě nezměnila a i procesní obrana nově do řízení„ vtaženého“ žalovaného zůstala fakticky stejná, zopakoval soud již dříve v řízení provedené dokazování, na základě kterého zjistil následující skutkový stav věci.:

9. Z prohlášení učiněným žalobcem ve vztahu k [právnická osoba] v souvislosti s nehodou ze dne 2. 7. 2016 vyplývá, že žalobce zmocnil pojišťovnu, aby plnila přímo opravně [právnická osoba], 10. Ze zprávy o zásahu Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje ze dne 2. 7. 2016 je zjevné, že popisuje dopravní nehodu ze dne 2. 7. 2016 z 14.40 hod., které se účastnily čtyři osobní vozidla a dvě dodávková vozidla, která se stala na 221 km D1, a u které zasahovala Policie ČR, Dopravní oddělení [obec], Dopravní oddělení [část obce], záchranná zdravotní služba [obec], a při které došlo k poškození vozidla užívaného žalobcem. Z důvodu urychlení - zprůjezdnění D1 byla jednotka požádána Policií ČR o jeřáb, kterým došlo k přemístění vozidel. Ze zprávy České republiky, Hasičského záchranného sboru pod č. j. HSBM-1481-4/2016 ze dne 13. prosince 2016 bylo zjištěno, že vozidla poškozená při nehodě dne 2. 7. 2016 byla nakládaná předepsaným postupem a za pomocí technických prostředků k tomu určených. Přesto však došlo k poškození dvou vozidel, a to i o vozidla VW Transportér, [registrační značka]. Poškození žádají o náhradu škody. I z toho důvodu je věc postupována, a to s odkazem na § 30 zákona 239/2000 Sb., krajskému úřadu k vyřízení.

11. Ze zprávy Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor služby dopravní policie, dálniční oddělení [obec], vedené pod č. j. KRPB-35556-2/ČJ-2017-060044-BRI soud zjistil, že řidič vozidla Transportér [registrační značka] byl označený za viníka dopravní nehody, když zezadu narazil do posledního z havarovaných vozidel. Fakticky se jednalo o tři skutky, resp. dopravní nehody s účastí šesti motorových vozidel, při které byl žalobce jak viníkem, tak i poškozeným.

12. Z oznámení o škodné události ve vztahu k pojišťovně [pojišťovna] ve spojení se záznamem o dopravní nehodě se podává, že žalobce při užití vozidla [registrační značka] byl při dopravní nehodě dne 2. 7. 2016 jak v pozici škůdce, který nárazem do před ním jedoucího vozidla, vozidlo poškodil, tak i v pozici poškozeného, a to pro následky nárazu do jeho vozidla, vozidlem, které jelo za ním.

13. Z rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje vyplývá, že dne 24. 2. 2017 pod č. j. JMK 4503/2017, sp. zn. S-JMK 182330/2016 OKŘ bylo uvedeným úřadem rozhodnuto tak, že se žádosti právnické osoby [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], vyhotovené dne 8. 12. 2016 a doručené krajskému úřadu dne 15. 12. 2016, spočívající v uplatnění práva na náhradu škody, způsobené manipulací s vozem při řešení mimořádné události v rámci působení integrovaného záchranného systému ze dne 2. 7. 2016 na 221 km dálnice D1 směrem na [obec], kterou postoupil Krajskému úřadu Jihomoravského kraje přípisem vyhotoveným dne 16. 12. 2016 pod č. j. HSBM-1481-4/2016 Hasičský záchranný sbor Jihomoravského kraje, nevyhovuje. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že z podané žádosti je zjevné, že nárok uplatnila [právnická osoba] s.r.o. Ovšem podle osvědčení o registraci vozidla je vlastníkem vozidla společnost [právnická osoba], [IČO] a byť dne 6. 1. 2017 udělila společnost [právnická osoba] plnou moc právnické osobě [právnická osoba], aby za ni jednala a vyřizovala poškození vozidla užívaného žalobcem, [registrační značka], které bylo vyprošťované a poškozené popruhy při jeho přemisťování ze strany hasičského záchranného sboru dne 2. 7. 2016 na dálnici na 221 km ve směru z Brna na Ostravu. Krajským úřadem bylo dovozené, že nárok uplatnila přímo [právnická osoba], s.r.o., které také měly být zaslány finanční prostředky na její účet, když ze skutečností založených ve správním spise, nebylo zjevné, že by byl nárok uplatňován za jinou osobou, tedy jménem žalobce. Protože [právnická osoba], s.r.o. takový nárok nesvědčil, nemohlo být jí žádosti ani vyhověno.

14. Soud dále uvádí, že z listin do spisu založených jak žalobcem, tak i žalovaným a následně i [právnická osoba], s.r.o. vyplývá, že [právnická osoba], s.r.o. při opravování vozidla [registrační značka] opravovala i středovou část vozidla užívaného žalobcem. Tedy tu, která byla hrazená přímo žalobcem. Stejně jako tomu bylo u přední části jím řízeného vozidla. Poškozená zadní část vozidla řízeného žalobcem byla hrazená ze strany pojišťovny, resp. z povinného ručení vozidla, které narazilo do zadní části vozidla řízeného žalobcem – jeho jednatelem. Z položkového rozpočtu [právnická osoba], s.r.o. je zjevné, že odstranila následky škody, která vznikla na střední části vozidla, a to nikoliv v přímé souvislosti s nehodovým dějem, ale v souvislosti s manipulací vozidla ze strany hasičského záchranného sboru. Ta byla podrobně autoservisem rozpoložkovaná a vyčíslená na částku 159.666,72 Kč.

15. Ze sdělení společnosti [právnická osoba] ze dne 8. 1. 2019 vyplývá, že je žalobce se společností [právnická osoba] v závazkovém vztahu, když mezi nimi byla uzavřená leasingová smlouva, resp. smlouva o úvěru, na základě které [právnická osoba] profinancoval co do částky 200.000 Kč pořízení vozidla [registrační značka] (dále i jen„ vozidla“). Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že je vozidlo je ve vlastnictví leasingové společnosti. Ze sdělení téže společnosti bylo zjištěno i to, že žalobce vozidlo bezproblémově splácí. Leasingová společnost potvrdila, že v rámci smluvního vztahu s žalobcem byla dohodnutá výhrada vlastnického práva ve vztahu k vozidlu ve prospěch leasingové společnosti. K datu pojistné události a k datu vzniku škody na vozidle byla a v současné době stále je vlastníkem vozidla společnost [právnická osoba] Z doplněné informace od leasingové společnosti z prosince 2021 vyplynulo, že leasingový vztah s žalobcem byl skončený a vozidlo [registrační značka] je ve vlastnictví žalobce. To také vyplývá z aktuálního technického průkazu od vozidla.

16. Výsledek nehodového děje - poškození vozidel účastníků řetězové nehody, včetně poškození vozidla [registrační značka], nyní ve vlastnictví žalobce, je zjevné z fotografií pořízených Hasičským záchranným sborem a Policií České republiky. Ty byly v řízení provedené/předestřené k důkazu, a to ve spojení s fotografiemi zachycujícími poškození vozidla v jeho střední části s jeho postupným„ odstrojením“ za účelem realizace řádné opravy ze strany [právnická osoba], s.r.o.

17. Je vhodné uvést, že s ohledem na způsob uplatnění nároků ze strany žalobce, mezi kterými žalobce navrhoval i zrušení rozhodnutí krajského úřadu, zdejší soud podle ustanovení § 104 b) zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen o. s. ř.) postoupil soud věc Krajskému soudu v Brně s tím, aby věc byla řešená v linii správního soudnictví. Protože krajský soud rozhodující v linii správního soudnictví se závěrem zdejšího soudu nesouhlasil, předložil věc k rozhodnutí zvláštnímu senátu. Zvláštní senát ve věci rozhodl pod sp. zn. Konf 2/2018 tak, že rozhodnutí Městského soudu v Brně o zastavení řízení zrušil a rozhodl o tom, že příslušným soudem věc rozhodnout je Městský soud v Brně. Dále uvedl, že nárok na náhradu škody ve spojení s obsahem zákona o integrovaném záchranném systému, není ze své podstaty věcí, kde by bylo rozhodováno o subjektivním veřejném právu, o kterém by rozhodovaly správní orgány, ale s ohledem na předmět řízení, byť je prozatím dílem nejasný, jsou k rozhodnutí povolány obecné soudy rozhodující v civilním nalézacím řízení. Rozhodnutí krajského úřadu pak není po formální a materiální stránce rozhodnutím správního orgánu, když samotný zákon o integrovaném záchranném systému ani na použití správního řádu neodkazuje. Rozhodnutí žalovaného bylo jen obdobou předběžného projednání nároku, jak jej má na mysli např. ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb. To má neformální povahu, což je zjevné např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 258/2015. Obdobně zvláštní senát rozhodoval již dne 29. 3. 2016 ve věci sp. zn. 25 Cdo 4768/2015 ve vztahu k zákonu č. 115/2000 Sb., týkajícího se poskytování náhrady škody způsobené vybranými zvláště chráněnými živočichy, který ve svém ustanovení § 10 odst. 4 hovoří o možnosti požadovat náhradu škody u krajského úřadu.

18. Procesní soud proto uvádí, že bylo-li postavené na jisto, že se věcí mají zabývat soudy v civilním nalézacím řízení a byla-li provedená v průběhu vedeného řízení korekce ze stany krajského soudu (i pohledem postupně doplňované judikatury Nejvyššího soudu ČR ve vztahu k zákonu o majetku státu a jeho vystupování v právních vztazích č. 219/2000 Sb., ale i stran zákona č. 239/2000 Sb.), mohl soud po zohlednění dosavadních výsledků řízení a po provedeném dokazování v meritu věci opětovně rozhodnout.

19. Je nezbytné uvést, že z nově provedeného dokazování dále vyplynulo, že leasingová smlouva uzavřená mezi žalobcem a bývalým [právnická osoba] a žalovaným již byla ukončená (zjevné to je ze zprávy leasingové společnosti ze dne 21. 12. 2021), když z technického průkazu od vozidla [registrační značka] vyplývá, že auto, které bylo předmětem poškození ze strany hasičského záchranného sboru, je v majetku žalobce.

20. Podle ustanovení § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. – občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

21. Podle ustanovení § 2895 o. z. škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

22. Podle ustanovení § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

23. Podle ustanovení § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

24. Podle ustanovení § 30 odst. 1 citovaného zákona platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám vzniklou v příčinné souvislosti se záchrannými a likvidačními pracemi a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám nebo způsobil havárii.

25. Podle ustanovení § 30 odst. 2 citovaného zákona platí, že peněžní náhrada se poskytne právnickým a fyzickým osobám, které utrpěly škodu na zdraví nebo věcnou škodu při: a) činnosti složek integrovaného záchranného systému nebo orgánů koordinujících záchranné a likvidační práce, b) poskytnutí osobní nebo věcné pomoci.

26. Podle ustanovení § 30 odst. 4 citovaného zákona platí, že peněžní náhradu poskytne stát prostřednictvím krajského úřadu, v jehož správním obvodu při záchranných a likvidačních pracích nebo cvičení škoda či újma vznikla. Při poskytování této náhrady za věcnou škodu se postupuje podle ustanovení občanského zákoníku platných v době vzniku škody.

27. Podle ustanovení § 30 odst. 5 citovaného zákona platí, že právo na náhradu škody uvedením důvodů je třeba uplatnit písemně u příslušného krajského úřadu do 6 měsíců od doby, kdy se právnická nebo fyzická osoba o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Krajský úřad může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti, nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.

28. Podle ustanovení § 30 odst. 7 citovaného zákona platí, že náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik havárie.

29. Pro postupné doplňování skutkových tvrzení ze strany žalobce soud konstatuje, že nároky uplatněné v řízení jsou projednatelné, když nebyl shledán žádný důvod pro jejich odmítnutí z důvodu jejich neurčitosti a soud také neshledal žádný prostor pro případné zastavení řízení, jak to bylo v minulosti navrhované žalovaným. Po provedeném dokazování naopak soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána dílem důvodně.

30. Předně bylo mezi účastníky řízení nesporné, že dne 2. 7. 2016 došlo při hromadné dopravní nehodě na dálnici D1 k poškození vozidla, které užívá žalobce, a které je registrované pod [registrační značka]. Nesporné bylo, že žalobce celou škodu, vzniklou v důsledku poškození středové části uvedeného vozidla ve výši 259.231 Kč, uhradil ze svého. Dále bylo mezi stranami nesporné, že [právnická osoba], s.r.o. uplatnila u krajského úřadu nárok na náhradu škody, způsobený žalobci na uvedeném vozidle při zásahu složek integrovaného záchranného systému.

31. Naopak mezi stranami bylo sporné, zda jsou nároky žalobce po právu, zda byl u soudu a u krajského úřadu uplatněný oprávněnou osobou, jaká by měla případně být skutečná výše žalobou uplatněného nároku a zda byl ze strany žalobce vůbec řádně označený správný žalovaný. Potažmo, zda šlo o dopravní nehodu, či mimořádnou událost a byl-li by nárok (nároky) žalobce shledán (y) po právu, jaká je výše spoluúčasti žalobce na vzniklé škodě, neboť i on jednu z dílčích dopravních nehod, jinak hromadné havárie vozidel, zavinil. Tedy, zda se žalovaný liberoval ve vztahu k žalobnímu nároku, případně v jaké výši.

32. Soud na tomto místě konstatuje, že žalobce je v této věci osobu aktivně věcně legitimovanou, neboť na vozidle, které je v jeho vlastnictví, byla v příčinné souvislosti s jednáním složek integrovaného záchranného systému, za který prostřednictvím své gesce ČR – Ministerstvo vnitra odpovídá, způsobená škoda. Žalovaný je pak onou organizační složkou státu (§ 219/2000 Sb.), která pohledem zákona o krizovém řízení ve spojení s kompetenčním zákonem, za způsobenou škodu odpovídá.

33. Co se týká zamítavého výroku I. rozsudku, tak ohledně něj soud uvádí, že rozhodnutí vydané krajským úřadem dne 24. 2. 2017 nebylo rozhodnutím vydaným v rámci vrchnostenské správy - v linii správního soudnictví, tedy v postavení nadřízeného vrchnostenského orgánu a občana, a proto není možné se proti němu bránit cestou jeho zrušení. Jak uvedl zvláštní senát, tak jde o rozhodnutí soukromoprávní povahy, které se vztahuje k předběžné projednatelnosti nároku na náhradu škody, která je odrazem rovného postavení subjektů. Z uvedeného důvodu neexistuje v právním řádu žádná hmotněprávní opora takové„ rozhodnutí“ – předběžné projednání zrušit, neboť nepředstavuje překážku např. pro uplatnění nároku u soudu. Jestli existuje nebo neexistuje, nemá vliv na vzniklou škodu, její výši, ani na to, zda mělo jít o mimořádnou událost. Není tedy žádný důvod je odklizovat soudním rozhodnutím, když nejde o rozhodnutí vydané podle správního řádu, ale o rozhodnutí týkající se projednání soukromoprávního nároku, které nemá formu správního rozhodnutí, byť jej tak krajský úřad nazval. Z výše uvedených důvodů soud výrokem I. rozsudku nárok na zrušení rozhodnutí krajského úřadu jako nedůvodný zamítnul.

34. Jinak řečeno, od počátku řízení byla zcela mylná úvaha žalobce spočívající v tom, že by zrušením rozhodnutí krajského úřadu mohla být znovu otevřena jeho cesta k uplatnění nároku na náhradu škody v penězích, jakož i to, že by mělo být podstatné, zda šlo jen o dopravní nehodu či o mimořádnou událost definovanou v zákoně č. 239/2000 Sb. Pro režim civilního řízení není zrušení/“ odstranění“ rozhodnutí krajského úřadu překážkou pro projednání nároku na náhradu škody způsobené na vozidle žalobce rozhodující a uplatnění nároku na náhradu škody nebrání.

35. Pohledem vedeného řízení a v kontextu uplatněného nároku u krajského úřadu (§ 30 odst. 5 zákona č. 239/2000 Sb.) ze strany [právnická osoba], byť uplatněného přímo a nikoliv v zastoupení žalobce, ve spojení s uplatněním nároku u soudu ve světle obecných lhůt (§ 609 a násl. o. z.), jakož i pro skutečnosti, že se krajský úřad o uplatněném nároku dozvěděl prostřednictvím vedeného řízení, mohl soud považovat podanou žalobu za vyhovující všem podmínkám ustanovení § 30 odst. 5 zákona č. 239/2000 Sb. Uvedené platí obzvláště při vědomí toho, že se krajský úřad, potažmo žalovaná organizační složka státu k uplatněnému nároku podrobně vyjadřovali, když soud zohlednil i samotné legitimní očekávání žalobce ve vztahu k projednání jeho nároků v přiměřené lhůtě.

36. V řízení bylo postavené najisto, že v době, kdy ke škodě (žalobcem popsané a způsobené neodbornou manipulací s vozidlem ze strany složek integrovaného záchranného systému) došlo, nebyl žalobce vlastníkem poškozeného vozidla. Mezi účastníky řízení to sporné nebylo a navíc to bylo prokázané sdělením tehdejšího vlastníka vozidla společnosti [právnická osoba], která soudu potvrdila, že nárok na náhradu škody způsobný dopravní nehodou ze dne 2. 7. 2016 nikdy neuplatňovala. Provedla jen tzv. devinkulaci, kterou umožnila, aby mohlo být z pojistky škůdce plněno přímo žalobci, resp. osobě, kterou určil k opravě vozidla. To ovšem s nárokem uplatněným v tomto řízení přímo nesouvisí, když se plnění od pojišťovny poskytnuté netýkalo opravy střední části poškozeného vozidla. Tudíž částka 159.231 Kč ani leasingovou společností ani žalovaným uhrazená servisu skutečně nebyla.

37. Pravdou je, že původní žalovaný i současný žalovaný argumentovali tak, že na nedůvodnosti nároku na náhradu škody, nemůže nic změnit ani to, že žalobce celou situaci vnímal tak, že škoda vznikla v jeho majetkové sféře, když to měl být právě on, kdo musel celou opravu středové části vozidla uhradit ze svého. Takové subjektivní hodnocení věci nemůže obstát, neboť není v souladu s právní úpravou a judikaturou, která se v minulosti obdobnou problematikou zabývala a otazníky kolem toho, kterému subjektu (zda leasingovému pronajímateli - vlastníkovi či leasingovému nájemci – uživateli) se v důsledku škody na předmětu leasingu jeho majetek snížil, zodpověděla judikatura Nejvyššího soudu ČR např. v právní věci sp. zn. 32 Cdo 4927/2015. Ta se zabývala problematikou leasingových smluv, vztahem nájemce a pronajímatele, které jasně konstatuje, že v případě dopravní nehody došlo ke snížení majetkového stavu vlastníka, tedy leasingového pronajímatele a nikoliv leasingového nájemce. Tomu náleží případný rozdíl v ceně vozidla před poškozením a po poškození. Což by mělo vyplývat i z leasingové smlouvy a ze smlouvy o úvěru, že vlastnické právo k vozidlu náleží leasingovému pronajímateli, neboť i ohledně něj byla sjednána řádná a platná výhrada vlastnického práva. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 78/2001 pak komunikuje, že nárok žalobce není ve skutečnosti jeho nárokem. Dále i např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 267/2005. K uplatnění práva na náhradu škody byl a potažmo je (s výhradou limit ustanovení § 30 zákona č. 239/2000 Sb.) oprávněný jen leasingový vlastník, kterým žalovaný není.

38. Ovšem i argumentace žalobce byla v řízení ohledně důvodnosti jeho nároku na peněžitou náhradu škody podložená rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 25 Cdo 689/2012) a prokázanou skutečností, že opravu střední části vozidla uhradil autorizovanému servisu v plné výši ze svého, což vyplývá z výpisů z jeho účtu.

39. V kontextu judikatury Nejvyššího soudu a výkladu ustanovení týkajícího se náhrady škody a při zohlednění podmínek pro vznik nároku na náhradu škody, je jasné, že škoda v konečném důsledku vznikla v majetkové sféře žalobce (§ 2894, § 2910 o. z. ve spojení s ustanovením § 30 zákona č. 239/2000 Sb.), a že to byl on, kdo ji v plné výši zaplatil a koho postihnula. Stejně jako nemožnost vozidlo užívat po dobu opravy, ale i dílčí ztráta hodnoty vozidla pro jeho poškození, které obecně vede ke snížení jeho reálné ceny, a to přestože bylo opravené a zpět žalobci vrácené. Pro v řízení jednoznačně prokázanou příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou na středové části vozidla, a to v důsledku nevhodného postupu při jeho odstranění z dálničního tělesa, resp. z jízdního pruhu dálnice, technikou hasičského záchranného sboru, je nepochybné, že jak škodná událost, tak i vzniklá škoda jsou vůči sobě v příčinné souvislosti. Dávají žalobci za pravdu v tom, že v rámci celého nehodového děje a řetězové nehody na dálnici D1, které byl účasten, došlo poškození vozidla také jednáním, za které odpovídá žalovaný. (Opak v řízení tvrzen ani prokázán nebyl.) Judikatura uvedená v bodech 37. a 38. je bezesporu stále platná, ale ta zmiňovaná žalovaným, není přiléhavá na tuto věc, když se týká řešení dalších případných nákladů/nároků, které při poškození předmětu leasingu vznikly.

40. Výše škody, která žalobci na vozidle vnikla v souvislosti s jeho odstraněním z tělesa dálnice, nebyla rozporována. Co do své výše tak byla ze strany soudu považována za řádně stanovenou a s ohledem na opravu vozidla i za odstraněnou a servisu ze strany žalobce zaplacenou. Tudíž pohledem obsahu zákona o krizovém řízení, ale i obecných ustanovení týkajících se náhrady škody žalobci jím v řízení uplatněný nárok na náhradu škody v uvedené výši náleží. Soud opakuje, že vyšel z toho, že škoda vznikla v příčinné souvislosti s manipulací s vozidlem prostřednictvím složek integrovaného záchranného systému, neboť na pokyn velitele zásahu došlo k odstranění vozidla z dálničního pruhu. Záleželo jen na veliteli zásahu, dalších příslušnících a jim pověřeném jeřábníkovi, jaká technika k tomu bude zvolená. Za škodu takto vzniklou odpovídá ČR – Ministerstvo vnitra, neboť to za složku integrovaného záchranného systému – Hasičský záchranný sboru odpovídá. Jakýkoliv výslech účastníků nehody či velitele zásahu by na rozhodnutí soudu nic nezměnil, neboť odpovědnost žalovaného je odpovědností objektivní (§ 30 odst. 1 zákona č. 239/2000 Sb.). Možnost liberovat se je postavená jen na tom, pokud by si škodu způsobil - zavinil žalobce sám. Případě, pokud by vznikla i bez zásahu strany žalované. Taktomu ovšem v tomto případě nebylo, neboť z fotografií je zjevné, že k manipulaci s vozidlem došlo a tu bylo možné označit za neodbornou, neboť pro stav vozidla, jeho umístění na vozovce nebyl dán žádný důvod použít textilní popruhy, které provedly deformaci střední části jinak poškozeného vozidla. Rozsah poškození se tak poměrně zvýšil. Na druhou stranu soud nemůže odhlédnout od skutečnosti, že žalobce byl jedním z viníků řetězové nehody, která se podle zpráv Policie ČR, Hasičského záchranného sboru ČR v uvedené oblasti stala. Pokud žalobce narazil do vozidla jedoucího před ním, tak nedodržel bezpečnou vzdálenost. Na věci nic nemění ani to, že byl ve správním řízení řešen pokutou za nedodržení bezpečné vzdálenosti (byť pouze symbolickou), když řešení přestupku prostřednictvím blokové pokuty nemá na rozhodnutí soudu v této věci žádný zásadní význam. Ovšem má na to vliv na to, že utvrzuje spoluvinu žalobce jako účastníka dopravní nehody, což konec konců vyplývá i z obsahu celého spisu a zpochybněné to nikdy nebylo (§ 2918 o. z.). Soud s ohledem na množství havarovaných vozidel, záběry jednotlivých fotografií na CD stanovil výši spoluodpovědnosti žalobce za vzniklou škodu jako 20%. Byť nejde o bezprostřední příčinu vzniku škody, jenž je v této věci žalovaná, tak soud nemůže odhlédnout od spoluzavinění žalovaného v širším slova smyslu, neboť to bylo i chování žalobce, které vyvolalo další sled událostí, které nakonec vedly k poškození jeho středové části vozidla. Protože rozhodující příčinou vzniku škody na vozidle bylo selhání žalovaného při volbě vhodného prostředku určeného pro odstranění vozidla z dálnice, tak se žalovaný z odpovědnosti za vzniklou škodu v rozsahu vyšším než 20% z žalobou uplatněného nároku, liberovat/vyvinit nemohl. Tomu odpovídají výroky II. a III. tohoto rozsudku.

41. Co se týká náhrady nákladů řízení, tak o těch soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že je nepřiznal žádnému z účastníků řízení, neboť jejich úspěch v řízení byl jen částečný. Uvedený způsob rozhodnutí o vzniklých nákladech řízení také lépe odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi oběma účastníky řízení.