42 C 107/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 14.000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 14.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.753,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1.748,06 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 14.000 Kč od 19.12.2020 do zaplacení a úroku ve výši 29,00 % ročně z částky 14.000 Kč od 19.12.2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 28. 2. 2022 domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 14.000 Kč s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v částce 14.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobce částku v celkové výši 26.283 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 439 Kč s tím, že poslední splátka činila 382 Kč. Žalovaný však svému závazku nedostál, když na dluh ničeho neuhradil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Jelikož žalovaný ani přes výzvy žalobce dlužnou částku neuhradil, obrátil se žalobce prostřednictvím tohoto návrhu na soud s tím, že se žalobou domáhá zaplacení zbývající dlužné částky zápůjčky spolu s příslušenstvím v podobě zákonného a smluvního úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr v požadované výši 14.000 Kč, jak vyplývá z doložené smlouvy. Spolu s poskytnou částkou se žalovaný zavázal vrátit předchůdci žalobce celkový poplatek za půjčku v částce 12.283 Kč, který je tvořen poplatkem za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5.652 Kč, administrativním poplatkem za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 4.127 Kč a úrokem za dané období v částce 2.504 Kč. Úvěr se tak žalovaný zavázal vrátit zpět předchůdci žalobce v celkové výši 26.283 Kč, přičemž jej měl uhradit v 60 týdenních splátkách po 439 Kč, kdy poslední splátka činila 382 Kč a byla splatná dne [datum]. Zápůjční úroková sazba vztahující se k zápůjčce činila dle smlouvy při 60 splátkách 29,00 % p.a. Z tabulky umoření se podává, že žalovaný na úvěr ničeho neuhradil.

5. V době uzavírání smlouvy měl předchůdce žalobce ohledně majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalovaného informace uvedené v kartě zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr. Z té vyplývá, že právní předchůdce žalobce ověřil totožnost žalovaného pomocí OP. Žalovaný uvedl, že je svobodný a bydlí v nájemním bytě. Jako zdroj svých příjmů vyplnil, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek na pozici řidiče a pobírá čistou mzdu ve výši 13.133 Kč měsíčně. Za další příjmy domácnosti označil částku 27.000 Kč bez dalších informací. Za odhadované měsíční výdaje žadatel označil částku 5.000 Kč. Žalovaný uvedl, že nevlastní automobil a nemá žádnou vyživovací povinnost. Poskytovatel úvěru vypočetl použitelnou částku pro účely hrazení sjednaných splátek úvěru tak, že celkové tvrzené výdaje žadatele (40.133 Kč) odečetl od tvrzených příjmů (5.000 Kč). Dále pak v předtištěném formuláři zaškrtl věřitel kolonky jím ověřených dokumentů žalovaného, a to pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky. Současně žalovaný uvedl, že nemá sjednaný úvěr u jiné společnosti, nevlastní kreditní kartu a vlastní bankovní účet na jméno žadatele.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem, a žalobcem v postavení postupníka, včetně seznamu konkrétních postoupených pohledávek, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum], současně byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy. Oznámení spolu s výzvou bylo odeslané na adresu žalovaného dne [datum], jak vyplývá z podacího archu. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s uvedenými splátkami, zaslal žalobce žalovanému dopisem ze dne [datum] předžalobní výzvu k úhradě částky, odeslanou žalovanému dne [datum]. Částka uplatněná touto žalobou činí 14.000 Kč představující dlužnou jistinu z titulu nesplacené zápůjčky. Součástí nároku žalobce je rovněž příslušenství pohledávky v podobě smluvních a zákonných úroků z prodlení.

7. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po [datum], a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

8. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

14. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkající se zaplacení části jistiny úvěru.

16. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

17. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 14.000 Kč a žalovaný by předchůdci žalobce tuto částku vrátil navýšenou o úrok a poplatky za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 26.283 Kč, to vše ve lhůtě splatnosti do [datum]. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

18. Žalobce ve věci prověření úvěruschopnosti žalovaného v návrhu uvedl, že před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným předchůdce žalobce učinil vyhodnocení informací získaných od žalovaného, kdy žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti doloženým dokladům žalovaného. Dané informace byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Z doložené zákaznické karty klienta vyplývá, že žalovaný v rozhodné pobíral příjem ve výši 13.133 Kč, jako další příjem uvedl částku 27.000 Kč, ke které však neuvedl žádné doplňující informace. Dále doplnil, že bydlí v nájmu a je svobodný. Celkové výdaje žalovaného byly označeny jako 5.000 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl, že nehradí žádné splátky a nemá sjednanou zápůjčku u jiné společnosti. Jako dokumenty žalovaného ověřené ze strany předchůdce žalobce jsou ve formuláři označeny„ pracovní smlouva a 2 výplatní pásky“.

19. V rámci posouzení, zda předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalovaného vycházel toliko z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr, jež byly zaznamenány do zákaznické karty. Soudu nebyly doloženy žádné dokumenty stvrzující měsíční příjem žalovaného ani její obvyklé výdaje. Přitom v zákaznické kartě klienta stojí, že žadatel předložil doklady prokazující jeho příjem. V případě, že tedy žalovaný doložil předchůdci žalobce listiny prokazující aktiva žalovaného, měly být tyto řádně založeny a být součástí doložených dokumentů, jelikož z pouze tvrzených údajů a zaškrtnutých kolonek v předtištěném formuláři nelze vyvozovat závěr o prověření aktiv žadatele ze strany poskytovatele úvěru. Současně je však zjevné, že žalovaný nedoložil poskytovateli úvěru listinné důkazy prokazující další tvrzené skutečnosti, jako jsou např. osobní výdaje, výdaje vynaložené na bydlení či původ a doklad o existenci dalšího příjmu v domácnosti. Žadatel rovněž nedoložil výpis z běžného účtu za delší časové období, z kterého by bylo zřejmé, zda dosahuje přebytku, zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud má navíc za to, že bez ověření a zjištění podrobnějších skutečností stran otázky bydlení a dalších pasiv žadatele nelze z těchto údajů vycházet při výpočtu jeho volných měsíčních finančních prostředků pro účely zjištění, zda je žalovaný schopen hradit nastavené splátky úvěru.

20. Vzhledem k uvedenému má soud za to, že právní předchůdce žalobce zjištěný stav ohledně majetkové stránky žalovaného žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a přesto poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Z uvedených důkazů proto dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného a peněžní částku mu přesto poskytl.

21. Pokud tedy byla následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

22. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 14.000 Kč hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 14.000 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny a úroky, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl.

24. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, když žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.