42 C 125/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 456.061,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 441.166,19 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 14.895,13 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 39.751,80 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 34.679,63 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 456.061,32 Kč od 21.11.2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 17,70 % ročně z částky 450.000 Kč od [datum] do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.493 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 29. 12. 2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 456.061,32 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že na základě smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet poskytl předchůdce žalobce žalovanému úvěr ve výši 450.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou měsíčních splátek, roční úroková sazba pro čerpání úvěru dosahovala 17,70 % p.a. Jelikož žalovaný úvěr řádně nesplácel, využil žalobce svého práva a ke dni [datum] úvěr zesplatnil. Žalobce tímto návrhem požaduje dlužnou částku jistiny ve výši 450.000 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 6.061,32 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 34.679,63 Kč a 39.751,80 Kč a dále příslušenství ve formě zákonného a smluvního úroku do zaplacení. Dlužnou částku neuhradil žalovaný ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Žalovaný na základě jím vyplněné žádosti o úvěr uzavřel s předchůdcem žalobce dne [datum] smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, na jejímž základě věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 450.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou 120 anuitních měsíčních splátek po 8.816,62 Kč včetně úhrady splátky za sjednané pojištění s tím, že poslední měsíční anuitní splátka při řádném splácení dosahovala 20.140,04 Kč, a to na účet věřitele č. [bankovní účet]. Z obsahu smlouvy vyplývá, že věřitel poskytl z úvěru část peněžních prostředků ve výši 124.848,27 Kč účelově na úplnou úhradu dřívějších dluhů sjednaných mezi žalovaným a předchůdcem žalobce, evidovaných na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], zbývající část jistiny úvěru byla žalovanému poskytnuta neúčelově ve prospěch jeho běžného účtu č. [bankovní účet]. Roční úroková sazba dosahovala 17,70 % p.a., RPSN (roční procentní sazba nákladů na úvěr) činila 19,31 %, jak vyplývá ze smlouvy a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Celkem byl žalovaný povinen předchůdci žalobce zaplatit částku 975.712,82 Kč. Dle odst. 4 byl žalovaný zavázán hradit zde specifikované poplatky z titulu smlouvy o úvěru, současně smlouva obsahovala ujednání o dalších právech a povinnostech stran včetně práva věřitele na zesplatnění úvěru v případě opakovaného prodlení s úhradou dluhu ze strany klienta. Součástí smlouvy byly mj. učiněny Všeobecné produktové a obchodní podmínky, sazebník poplatků a úrokový lístek.

6. Z doložené platební historie soud zjistil, že žalovaný dne [datum] předmětný úvěr čerpal, dále, že žalovaný na úvěr uhradil prostřednictvím 3 plateb částku v celkové výši 8.833,81 Kč. Ve věci prověření úvěruschopnosti z listin vyplývá, že lustrací předchůdce žalobce zjistil, že žalovaný měl v rozhodné době další závazky vůči bance s výší měsíčních splátek po 473,68 Kč a vůči externím zdrojům s výší měsíčních splátek po 410 Kč, nadto měl žalovaný závazek vůči věřiteli s výší měsíčních splátek po 2.454,44 Kč, kdy tento dosavadní závazek byl konsolidován nově sjednaným úvěrem. Věřitel vycházel při výpočtu schopnosti žalovaného úvěr splácet z odhadnutých výdajů na základě historických dat z ČSÚ, doložených doklady k jiné žádosti žalovaného o úvěr, současně z tvrzených údajů vyplněné žadatelem v žádosti o předmětný úvěr, kdy deklarovaný příjem klienta byl zde uveden ve výši 19.000 Kč, čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 50.000 Kč. Jako výdaje zde byly uvedeny zjištěné splátky dosavadně sjednaných úvěrů v částkách 473,68 Kč a 410 Kč měsíčně. Rovněž bylo v přehledu k osobě žalovaným doplněno, že je svobodný, žije u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, nejsou mu odváděny srážky ze mzdy je zaměstnán na pozici dělník/řemeslník. Za ostatní nezbytné měsíční náklady zde žalovaný označil nulovou částku, jiné měsíční splátky vyplnil rovněž v nulové výši.

7. Upomínkou ze dne [datum] a následně ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu z titulu úvěrové smlouvy. Dopisem ze dne [datum] upozornil předchůdce žalobce žalovaného na možnost prohlásit úvěr za okamžitě splatný v případě, neuhradí-li dluh vůči bance nejpozději do [datum]. Přípisem ze dne [datum] prohlásil předchůdce žalobce úvěr za žalovaným za okamžitě splatný ke dni [datum]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně potvrzení o úplatě a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla s účinností ke dni [datum] postoupena na žalobce. O postoupení pohledávky na žalobce byl žalovaný vyrozuměn písemným oznámením ze dne [datum], odeslaným žalovanému dne [datum]. Výzvou sepsanou již právním zástupcem ze dne [datum], odeslanou žalovanému téhož dne, vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.

8. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po [datum], a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

9. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

15. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkající se zaplacení části jistiny úvěru.

17. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

18. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 450.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet formou sjednaných měsíčních splátek včetně splátek za pojištění schopnosti splácet. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. Žalobce ve věci prověření úvěruschopnosti žalovaného v návrhu uvedl, že věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným vycházel z doložených dokladů k jiné žádosti žalovaného o úvěr a z údajů tvrzených v žádosti o předmětný úvěr, kdy deklarovaný příjem klienta byl zde uveden ve výši 19.000 Kč, čistý celkový měsíční příjem domácnosti ve výši 50.000 Kč, jako výdaje zde byly uvedeny zjištěné splátky dosavadně sjednaných úvěrů v částkách 473,68 Kč a 410 Kč měsíčně. Další splátky úvěru vůči věřiteli ve výši po 2.454,44 Kč z titulu úvěrové smlouvy nebyly započítány, jelikož tento dosavadní závazek byl konsolidován právě nově sjednaným úvěrem. K otázce výdajů na bydlení, osobní potřeby, cestovné, léky apod. nebylo uvedeno ničeho, v rámci informací věřitel počítal s tím, že žalovaný je svobodný a žije u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, nejsou mu odváděny srážky ze mzdy je zaměstnán na pozici dělník/řemeslník. Za ostatní nezbytné měsíční náklady zde žalovaný označil nulovou částku, jiné měsíční splátky vyplnil rovněž v nulové výši, ačkoli je zřejmé, že zde žalovaný uváděl opačný údaj, než byl zjištěn lustrací věřitele. Předchůdce žalobce doplnil, že učinil lustrace osoby žalovaného v dostupných databázích, současně uvedl, že věřitel zohlednil životní minimum posuzované osoby při výpočtu disponibilní částky. Žádné další konkrétnější informace týkající se vynaložených aktiv/pasiv žadatele nebyly ve formuláři uvedeny.

20. V rámci posouzení, zda žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalovaného vycházel toliko z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr. Žalobce sice uvedl, že učinil lustrace ohledně osoby žalovaného v databázích prověřující aktiva, pasiva a další žalovaným tvrzené skutečnosti, avšak žádný takový výstup o učiněné lustraci soudu nebyl doložen. Soudu nebyl doložen ani žádný dokument stvrzující měsíční příjem žalovaného. Nejasné se ve vztahu k celkovému příjmu domácnosti 50.000 Kč jeví rovněž tvrzení, že za počet zdrojů příjmů k jeho finančním prostředkům označil žalovaný pouze 1 zdroj příjmu. Ze strany věřitele nebyla k tvrzení o příjmu domácnosti rovněž zjišťována skutečnost, zda žadatel, který uvedl, že je svobodný, vůbec žije s další osobou v domácnosti. Otázka formy bydlení, případně hrazeného nájemného a výdajů na energie přitom také nebyla ze strany předchůdce žalobce zjišťována. Lze tedy dospět k závěru, že žalovaný vůbec nedoložil věřiteli listiny prokazující jeho aktiva a pasiva, nedoložil poskytovateli úvěru ani listinné důkazy ohledně dalších rozhodných skutečností, jako jsou např. osobní běžné výdaje žadatele formou výpisu z běžného účtu za delší časové období, z kterého by bylo mj. zřejmé, zda dosahuje přebytku, zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Rovněž žalovaný ve formuláři uvedl nulové další splátky úvěrů, přičemž lustrací věřitele byl zjištěn opak, že žadatel hradil v rozhodné době interní splátky v částce 473,68 Kč měsíčně a externí splátky ve výši 410 Kč měsíčně, z toho část posuzovaného úvěru byla poskytnuta na splacení dalšího úvěru žadatele u předchůdce žalobce s výší splátek po 2.454,44 Kč měsíčně, který byl sjednán s výší úvěrového limitu 150.000 Kč. K tomu nebylo ze strany věřitele zjišťováno, zda žalovaný své závazky řádně a včas splácí či zda je v prodlení s placením ohledně již dosavadních úvěrů.

21. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný poskytl věřiteli neúplné a částečně odlišné informace, když jednal účelově pouze se záměrem dosáhnout získání úvěru. Soud má navíc za to, že bez ověření a zjištění podrobnějších skutečností stran otázky příjmu, bydlení a dalších pasiv žadatele nemůže věřitel z těchto údajů vycházet při výpočtu volných měsíčních finančních prostředků pro účely zjištění, zda je žalovaný schopen hradit nastavené splátky úvěru. Předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu. Vzhledem k uvedenému lze proto uzavřít, že předchůdce žalobce zjištěný stav ohledně majetkové stránky žalovaného žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a přesto poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39), čímž nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného.

22. Pokud tedy byla následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

23. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 450.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalovaného v částce 8.833,81 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovaným platně postoupena, částku ve výši 441.166,19 Kč (450.000 Kč – 8.833,81 Kč) a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

24. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, poplatky a úroky, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl.

25. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 859.461,93 Kč včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku v souhrnné částce 328.969,18 Kč ([datum]). Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku v míře právě 51,33 %, a to ohledně částky 441.166,19 Kč, které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalovaného/neúspěch žalobce je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou ve výši 418.295,74 Kč v podobě nepřiznané části jistiny, příslušenství a kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, ohledně kterých byla žaloba zamítnuta, což představuje 48,67 %. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 2,66 % představuje míru, jíž by se měl žalovaný podílet na nákladech řízení žalobce. Náhrada nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 18.243 Kč a z nákladů zastoupení advokátem ve výši odměny po 10.140 Kč za 1 úkon právní služby stanovené dle § 6, § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, při výpočtu z tarifní hodnoty 456.061,32 Kč, a to ve výši 3 x po 10.140 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a návrh ve věci samé) a dále ze tří paušálních náhrad po 300 Kč. Částka je v závěru navýšena o DPH v hodnotě 21 % vypočtenou z odměny a náhrad ve výši 6.577,20 Kč Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 56.140,20 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 2,66 % odpovídá přiznané částce po zaokrouhlení 1.493 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.