42 C 133/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 13.286 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 5.100 Kč od 28.2.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 8.186 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 7.473,92 Kč od 7.6.2018 do 27.2.2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 2.373, 92 Kč od 28.2.2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 31. 8. 2020 domáhal zaplacení částky ve výši 13.286 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému částku ve výši 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal částku jistiny vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4.000 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši 723 Kč, inkasním poplatkem ve výši 2.500 Kč a úroky ve výši 963 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet prostřednictvím 14 měsíčních splátek po 1.299 Kč. Žalovaný však své povinnosti včas a řádně neplnil, v důsledku čehož po něm žalobce požaduje celkem částku 13.286 Kč (7.473,92 Kč nesplacená výše úvěru, 5.276,96 Kč dlužné poplatky, dlužný úrok 535,12 Kč) s úrokem z prodlení z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení. Ačkoli byla žalovanému ze strany žalobce zaslána předžalobní výzva, ten do dnešního dne svůj dluh neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] se podává, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které se zavázal, že poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Totožnost žalovaného ověřil předchůdce žalobce doloženou kopií OP. Z prohlášení ve smlouvě vyplývá, že žalovaný převzal částku vyplaceného úvěru v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal spolu s poskytnutou jistinou v celkové částce 10.000 Kč vrátit právní předchůdci žalobce též poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4.000 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 723 Kč, inkasní poplatek ve výši 2.500 Kč a úroky ve výši 963 Kč. První splátka úvěru činila 1.299 Kč a byla splatná ke dni [datum], jak vyplývá z obsahu smlouvy. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku ve výši 4.900 Kč celkem, jak plyne z doloženého výpisu plateb, kterou předchůdce žalobce započetl na jednotlivé položky dlužné částky, přičemž zbylá dlužná částka činila 13.286 Kč (7.473,92 Kč nesplacená výše úvěru, dlužný úrok 535,12 Kč, dlužný poplatek za poskytnutí úvěru 2.922,20 Kč, dlužný poplatek za vyhodnocení úvěru 528,37 Kč a dlužný inkasní poplatek 1.826,39 Kč). Následně již žalovaný ničeho na svůj dluh neuhradil. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobce jako postupitelem a žalobcem v postavení postupníka, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne [datum]. Předložená předžalobní výzva ze dne [datum] byla žalovanému odeslána téhož dne, jak vyplývá z podacího lístku. Žalovaný však do dnešního dne dlužnou částku neuhradil.

5. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1.1.2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1.1.2014.

6. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

8. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Dle ustanovení § 86 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 je povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanovena nejen na ochranu spotřebitele jako strany smlouvy, ale celé společnosti. V nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 ústavní soud uvádí:„ je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů“. Z uvedeného nálezu pak vyplývá, že pokud soud nezkoumá, zda poskytovatel úvěru splnil svoji povinnost pověřit úvěruschopnost spotřebitele, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu.

10. Podle § 87 odst. ZSÚ může spotřebitel namítnout neplatnost úvěrové smlouvy do tří let od jejího uzavření a je-li úvěrová smlouva neplatná je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

12. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

13. Žalobce uvedl, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného nahlédl do veřejně přístupných rejstříků, konkrétně do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a do databází inkasních agentur, přičemž neshledal u žalovaného žádný negativní záznam. V rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr, podpořených předloženými dokumenty v podobě dohod o provedení práce ze dne [datum], [datum] a [datum], dle kterých byla žalovanému vyplacena čistá mzda ve výši 27.668 Kč (za období [datum] – [datum]), 13.206 Kč (za období [datum] – [datum]) a 36.167 Kč (za období [datum] – [datum], [datum] – [datum], [datum] – [datum] a [datum] – [datum]). Současně žalovaný předložil smlouvu o nájmu bytu v [obec] ze dne [datum] a dodatek k této smlouvě, z nichž vyplývá výše hrazeného nájemného v částce 9.000 Kč a záloh na služby ve výši 2.700 Kč. V rámci čestného prohlášení žalovaný uvedl, že od [datum] bydlí společně se svou přítelkyní v bytě, jenž je předmětem předložené nájemní smlouvy. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný neučinil žádné prohlášení o výši pravidelného měsíčního příjmu a jeho výdajích, ani nedoložil takové listinné důkazy, přičemž soud má za to, že daná skutečnost měla logicky vést předchůdce žalobce k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 ZSÚ. Avšak právní předchůdce žalobce zjištěný stav ohledně výdajů a příjmů žalovaného přesto žádným konkrétnějším způsobem neprověřil, např. výplatními pásky, vyúčtováním odměny za práci za delší časové období, výpisy z účtů apod., kde by mohl ověřit reálné pravidelné měsíční výdaje žalovaného, měsíční aktiva a další skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. To celé navíc podpořené skutečností, kdy si účastníci sjednali nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k výši poplatků účtovaným žalovanému, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, když takto vysoké poplatky jsou v nepoměru s poskytnutou jistinu úvěru. O to důkladněji byl proto předchůdce žalobce povinen zkoumat platební schopnosti žalovaného předmětnou částku splácet. Z uvedených důkazů tak dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s doloženými listinami, aniž by se zabýval skutečným prověřením příjmů a výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce dostatečně neprověřil aktiva a pasiva žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

14. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. smluvní ujednání v takové úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

15. V části nároku žalobce na úhradu poplatků a smluvních úroků proto soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy je v této části žaloba nedůvodná. Proto ohledně nároku žalobce na uhrazení zbylé částky ve výši 8.186 Kč spolu s požadovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky dlužné jistiny 7.473,92 Kč od 7.6.2018 do 27.2.2020, dále ohledně požadovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 2.373,92 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

16. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 10.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalovaného v částce 4.900 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku ve výši 5.100 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl.

17. Vedle toho vznikl žalobci rovněž nárok na zaplacení úroků z prodlení z dlužné částky ve výši 5.100 Kč v zákonné výši, která dle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v dané době dosahovala 8,50 %, a to ode dne následujícího po uplynutí 30-denní lhůty k zaplacení dlužné částky dle předžalobní výzvy k plnění ([datum]). Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 o. z., tzn. teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (např. rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu žalobce v řízení představuje vzhledem k celkově žalované částce právě 38 %, když přiznána byla částka ve výši 5.100 Kč a na úroku částka 907 Kč kapitalizovaná ke dni vyhlášení rozsudku, naopak míra neúspěchu pak představuje 62 %, když žaloba nebyla přiznána co do částky 8.186 Kč a úroků v souhrnné kapitalizované výši 1.457 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalovaného. Jelikož u žalovaného žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku III. uvedeno.