42 C 135/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o o zaplacení 15.600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8.200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 7.400 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5.257,93 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.768,76 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 10.000 Kč od [datum] do zaplacení, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 10.000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal žalovaného k zaplacení částky ve výši 15.600 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce, na základě které předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 10.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za administrativní služby ve výši 2.000 Kč, hotovostním inkasem ve výši 4.000 Kč a úrokem ve výši 1.400 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 300 Kč Celkem se tak zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 17.400 Kč, a to do dne [datum]. Žalovaný neplnil na úvěr řádně a včas, když právnímu předchůdci žalobce uhradil toliko splátky ve výši 1.800 Kč, které předchůdce žalobce započítal na dlužnou částku. Pohledávka za žalovaným byla následně prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobce. Předmětem žaloby je zbývající dlužná jistina ve výši 15.000 Kč, dlužné poplatky a úroky ve výši 10.200 Kč, a to spolu s příslušenstvím v podobě zákonného a smluvního úroku z prodlení, které žalobce částečně kapitalizoval ve výši 1.500 Kč a ve výši 4.022,52 Kč.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalovaným dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobce se zavázal žalovanému poskytnout částku ve výši 15.000 Kč a žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem za administrativní služby ve výši 2.000 Kč, hotovostním inkasem ve výši 4.000 Kč a úrokem ve výši 1.400 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 300 Kč Celkem se žalovaný zavázal předchůdci žalobce uhradit částku ve výši 17.400 Kč. Výše úrokové sazby dle čl. 1 smlouvy činila při 58 splátkách 23,72 % p.a. RPSN dosahovala 75,72 % dle čl. 3 smlouvy. Dle smluvního ujednání poskytl předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný na svůj dluh uhradil prostřednictvím 3 splátek ze dne [datum], [datum] a [datum] částku celkem 1.800 Kč.

5. V době uzavírání smlouvy měl předchůdce žalobce ohledně majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalovaného informace uvedené v kartě zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr. Z té vyplývá, že právní předchůdce žalobce ověřil totožnost žalovaného pomocí OP. Žalovaný uvedl, že je svobodný, žije v nájmu, společnou domácnost sdílí s jiným rodinným příslušníkem. Jako zdroj svých příjmů uvedl hlavní pracovní poměr u zaměstnavatele [příjmení] [jméno] - výroba obalů a balení s.r.o., kde byl zaměstnán na pozici dělníka dřevovýroby, s výší čistého příjmu 16.000 Kč měsíčně. Na straně výdajů uvedl žalovaný částku celkem 9.000 Kč měsíčně, z toho vynaloženou na bydlení ve výši 3.500 Kč, na výdaje domácnosti ve výši 3.500 Kč a na ostatní náklady v částce 2.000 Kč. Poskytovatel úvěru vypočetl použitelnou částku pro účely hrazení sjednaných splátek úvěru tak, že celkové výdaje žadatele odečetl od tvrzených příjmů a dospěl k použitelné částce ve výši 7.000 Kč. Žadatel dále doplnil, že nemá žádné nezaopatřené dítě ani jinou povinnost k dalším nezaopatřeným osobám. V kolonce dalších zápůjček a závazků ničeho nedoplnil. Dále pak věřitel zaškrtl v předtištěném formuláři kolonky jím ověřených dokumentů žalovaného, a to pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, výpis z účtu, výplatní pásky a SIPO.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem, a žalobcem v postavení postupníka, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum], podaným k přepravě dne [datum], v němž byl rovněž žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě do 10 dnů od doručení. Předloženou předžalobní výzvou ze dne [datum], odeslanou žalovanému dne [datum], byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu v dodatečné lhůtě do [datum]. Žalovaný však do dnešního dne dlužnou částku neuhradil.

7. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle tehdy účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

8. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

10. Podle ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Podle ustanovení § 9 odst. 3 ZSÚ platí, že spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Podle odst. 4 téhož ustanovení, pokud je důvodem neposkytnutí spotřebitelského úvěru výsledek vyhledávání v databázi umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, věřitel okamžitě a bezplatně spotřebitele vyrozumí o tomto výsledku a sdělí mu údaje o použité databázi.

12. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny úvěru. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

14. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 10.000 Kč a žalovaný by předchůdci žalobce tuto částku vrátil navýšenou o úrok a poplatky za poskytnutí úvěru v souhrnné výši 7.400 Kč, to vše ve lhůtě splatnosti do [datum]. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 9 odst. 1 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

15. Žalobce ve věci prověření úvěruschopnosti žalovaného uvedl, že před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným předchůdce žalobce učinil vyhodnocení informací získaných od žalovaného, tyto byly ověřovány oproti doloženým dokladům ze strany žalovaného. Dané informace byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Z doložené zákaznické karty klienta vyplývá, že žalovaný v rozhodné pobíral příjem ve výši 16.000 Kč, který představoval jeho jediná měsíční aktiva. Za odhadované měsíční výdaje označil žalovaný částku celkem 9.000 Kč představující souhrn částek jím tvrzených nákladů. Posuzovaný doplnil, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalovaný neuvedl ničeho o splácení dalších splátek. Jako dokumenty žalovaného ověřené ze strany předchůdce žalobce jsou ve formuláři označeny„ pracovní smlouva“,„ výplatní pásky“,„ nájemní smlouva“,„ výpis z účtu“ a„ SIPO“. Použitelný příjem žalovaného byl věřitelem vypočten jako rozdíl mezi tvrzenými aktivy a pasivy, v daném případě pak činila použitelná částka k hrazení úvěru 7.000 Kč.

16. V rámci posouzení, zda předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalovaného vycházel převážně z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr, jež byly zaznamenány do zákaznické karty. Soudu však nebyly doloženy kopie listin stvrzující měsíční čistý příjem žalovaného, ani další dokumenty zaznamenané do zákaznické karty („ pracovní smlouva“,„ nájemní smlouva“,„ SIPO“). Nebyly rovněž doloženy žádné dokumenty stvrzující měsíční obvyklé výdaje žalovaného, věřitel zřejmě tyto ani od klienta nevyžádal. Soud má přitom v dané situaci za to, že bez reálného prověření údajů tvrzených klientem, obvykle jednajícího toliko účelově s cílem dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy, nelze z těchto údajů vycházet při výpočtu jeho volných měsíčních finančních prostředků pro účely zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen hradit nastavené splátky úvěru. V daném případě je např. zjevné, že žalovaný nedoložil poskytovateli úvěru listinné důkazy prokazující příjem spolubydlící osoby ve společné domácnosti (např. čestné prohlášení), protože i ten je nutný zohlednit při výpočtu obvyklých aktiv/pasiv vynakládaných měsíčně zejména na bydlení, domácnost, jízdné a stravu. Rovněž nebyl doložen zmíněný výpis z běžného účtu, který za delší časové období zohledňuje, zda posuzovaný dosahuje přebytku, zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. V daném případě se navíc jednalo o úvěr při RPSN ve výši 75,72 %, kdy žalovaný byl povinen vrátit žalobci jistinu úvěru 10.000 Kč navýšenou o poplatky a úroky v částce 7.400 Kč, a o to větší měla na straně věřitele existovat vůle zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Z uvedených důkazů proto dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného, a přesto poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

17. Pokud tedy byla následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

18. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 10.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalovaného v částce 1.800 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci, na kterého byla pohledávka platně postoupena ve smyslu § 1879 o. z., částku ve výši 8.200 Kč (10.000 Kč – 1.800 Kč), a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

19. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, poplatky a úroky, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl.

20. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, když žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.