42 C 136/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované , Anonymizováno o 48.086,30 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 23.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudkuII. Žaloba se zamítá ohledně částky 24.651,08 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23.457,67 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a částky 435,22 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou ze dne 5. 6. 2025 domáhal toho, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 48.086,30 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 26. 9. 2024, podle které obdržela žalovaná od žalobce úvěr ve výši 23.000 Kč.

2. Žalovaná se k věci přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila, žalobce vyjádřil svůj souhlas v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění:

5. Žalobce a žalovaná uzavřeli dne 26. 9. 2024 prostřednictvím internetových stránek žalobce smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , podle které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 23.000 Kč prostřednictvím bezhotovostního převodu na účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit úvěr do 11. 3. 2026 prostřednictvím pravidelných denních splátek ve výši 205.88 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 0,88 % denně z nesplacené části jistiny a poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše (prokázáno smlouvou, všeobecnými obchodními podmínkami a předpisem denních splátek). RPSN dle smlouvy činila 1.239,79 %.

6. Před uzavřením smlouvy žalobce posuzoval úvěruschopnost žalované tak, že zjistil příjmy žalované skrze službu společnosti Kontomatik, která disponuje licencí pro přístup k osobním bankovním údajům (prokázáno výpisem z účtu Kontomatik, výpisem o posouzení úvěruschopnosti žalované a identifikovanými příjmy). Žalobce uvedl, že si žalovanou dále vylustroval ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, registru neplatných dokladů MV ČR a dalších. Tuto lustraci však soudu nedoložil.

7. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou úvěru a úvěr dosud ani z části neuhradila. Žalobce proto smlouvu o úvěru vypověděl dne 27. 1. 2025, o čemž žalovanou informoval skrze e-mailovou komunikaci ve stejný den (prokázáno e-mailem adresovaným žalované). Dne 21. 5. 2025 žalobce zaslal žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek, žalovaná však svůj dluh dosud neuhradila (prokázáno předžalobní výzvou a podacím lístkem).

8. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovanou jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

14. Žalobce měl ověřit úvěruschopnost žalované zejména tak, že nahlédl do výpisu z účtu žalované, ze kterého zjistil příjmy a výdaje žalované. Žalobcem ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 45.291 Kč, tedy o cca 23.000 Kč více než tvrzené příjmy žalované, která jako své čisté příjmy označila částku 22.000 Kč. Z výpisu z účtu žalované je zřejmé, že žalovaná měla ve sledovaném období příjem od společnosti Con gusto s. r. o. ve výši okolo 20.000 Kč měsíčně. Dále je zřejmé, že žalovaná v průběhu měsíce pravidelně vkládala peněžní prostředky nebo si přeposílala prostředky z jiného svého bankovního účtu v hodnotě od 5.000 Kč do 20.000 Kč, následně však tyto částky vždy použila ve stejný nebo v následující den k různým platbám, např. nájemného.

15. Jelikož pravidelné příchozí a odchozí platby žalované dosahovaly téměř stejné výše, lze předpokládat, že žalovaná prováděla převody na svůj účet, aby měla na účtu dostatečné peněžní prostředky. Pokud tedy žalobce uvádí, že v rámci svého šetření dospěl k částce ověřeného příjmu žalované ve výši 45.291 Kč, z předložených listin žádným způsobem nevyplývá, zda si žalobce ověřil i stav druhého bankovního účtu žalované, ze kterého si žalovaná peněžní prostředky převáděla. Žalobce zároveň nezohlednil, že žalovaná vždy převedenou částku použila k okamžité úhradě svých závazků. Takové převody mezi účty žalované měly žalobce vést k tomu, aby si podrobněji ověřil majetkovou situaci žalované; z předložených listin však nevyplývá, že by žalobce takový krok učinil.

16. Žalovaná ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti uvedla, že sdílí domácnost se třemi dalšími osobami, které disponují vlastním příjmem. Z výpisu ani z jiných listin však nevyplývá, že by si žalobce zjišťoval příjmy těchto členů domácnosti. Žalovaná ve výpisu uvedla, že má měsíčně výdaje na bydlení ve výši 500 Kč, dle výpisu z účtu však každý měsíc pravidelně hradila nájemné o částce 13.300 Kč. Tyto nesrovnalosti měly opět vést žalobce jako poskytovatele úvěru k tomu, aby si ověřil výdajovou stránku žalované, žalobce však tento krok neučinil.

17. V rámci posouzení toho, zda žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalované vycházel toliko z výdajů tvrzených dlužníkem, soud však při porovnání podkladů doložených ze strany žalované při žádosti o úvěr naznal, že tyto podklady nepředstavovaly dostatečné informační portfolio, které by postačovalo k závěru o naplněné úvěruschopnosti žalované. Dle soudu je nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce však zjištěný stav ohledně výdajové stránky žalované přesto žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). To celé je podpořeno skutečností, kdy si účastníci sjednali nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k nákladům včetně poplatku účtovaného žalované (např. RPSN činila 1.239,79 %), což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele.

18. Z uvedených důkazů proto dospěl soud k závěru, že se žalobce pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalované a nezjišťoval tak, zda je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládanou splátku včetně nepřiměřených poplatků. Žalobce zároveň při svém hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházel z částky příjmu žalované, do které však zahrnul i veškeré příchozí platby na účet žalované, aniž by dále zohlednil, že stejné částky byly ve stejný nebo v následující den použity k úhradě jiných závazků. Soud za takové situace proto dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované a peněžní částku jí přesto poskytl.

19. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Ze všech shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat tak, jako k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 o. z., za využití ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Jelikož žalovaná dosud dluh ani částečně neuhradila, zbývá jí uhradit žalobci poskytnutou jistinu ve výši 23.000 Kč; soud proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl, a to výrokem I. tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Jelikož soud uzavřel, že uzavřená smlouva byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila, pak ostatní nároky představující úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu. Soud proto dané nároky zamítl ve výroku II. tohoto rozsudku. Soud zamítl i nárok žalobce na zaplacení zákonného úrok z prodlení s vrácením částky, o kterou se žalovaná bezdůvodně obohatila. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, a to s ohledem na míru úspěchu žalobce v řízení. Žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalované. Jelikož však u žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku tak, že náhrada nákladů řízení nenáleží žádnému z účastníků.