42 C 140/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Sedláčkovou ve věci žalobce:Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované:Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 46.501,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 44.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 2.501,54 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5.597,57 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.627 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 25.000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 22,32 % ročně z částky 25.000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4.355,85 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6.520,03 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 21.501,54 Kč od 30.4.2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 18,44 % ročně z částky 21.501,54 Kč od 30.4.2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou ze dne 15. 11. 2024 domáhal toho, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku 46.501,54 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o úvěru na částku 25.000 Kč a 25.000 Kč uzavřených s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba Žalovaná se zavázala vrátit tyto částky zpět spolu s úroky a poplatky, svou povinnost však porušila, když řádně a včas nehradila sjednané splátky. Předchůdce žalobce následně postoupil obě pohledávky za žalovanou na žalobce, který se touto žalobou domáhá zaplacení zbývajících dlužných částek včetně příslušenství a poplatků.

2. Žalovaná se k věci přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila, žalobce vyjádřil svůj souhlas v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

5. Právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, uzavřel s žalovanou dne 15. 9. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, podle které následně poskytl žalované úvěr ve výši 25.000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala vrátit celou částku úvěru zpět a dále uhradit částku ve výši 10.804 Kč, která zahrnovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 6.198 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1.558 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit skrze 12 měsíčních splátek po 2.984 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 15. 9. 2022. Zápůjční úroková sazba činila 18,44 % p. a. a RPSN činila 67,52 %. Žalovaná uhradila předchůdci žalobce od uzavření smlouvy celkem částku 6.000 Kč (prokázáno tabulkou umoření). Poslední příslušnou splátku uhradila dne 24. 11. 2021. Následně se dostala do prodlení s hrazením splátek a další úhradu neprovedla.

6. Před uzavřením smlouvy č. hodnota vyplnila žalovaná zákaznickou kartu, ve které popsala svou majetkovou situaci (prokázáno zákaznickou kartou). Žalovaná uvedla, že má učňovské vzdělání, pracuje jako servírka u zaměstnavatele Pizza Rio, má pravidelný měsíční příjem 18.202 Kč, další čisté příjmy domácnosti měly činit 20.000 Kč. Žalovaná uvedla, že žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost a odhadované měsíční výdaje činí 4.308 Kč. Dle zákaznické karty měla žalovaná uvedené údaje předchůdci žalobce doložit skrze pracovní smlouvu a výplatní pásky, nicméně žalobce soudu tyto listiny nepředložil a nedoložil ani jiné listiny prokazující tvrzení žalované.

7. Právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, následně uzavřel s žalovanou dne 8. 12. 2021 další smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, podle které následně poskytl žalované úvěr ve výši 25.000 Kč v hotovosti (prokázáno smlouvou o úvěru). Žalovaná se zavázala vrátit celou částku úvěru zpět a dále uhradit částku ve výši 30.809 Kč, která zahrnovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 24.103 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5.206 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit skrze 21 měsíčních splátek po 2.658 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 8. 9. 2023. Zápůjční úroková sazba činila 22,32 % p. a. a RPSN činila 139,47 % (prokázáno smlouvou o úvěru). Žalovaná na tuto pohledávku dosud neprovedla žádnou úhradu (prokázáno tabulkou umoření).

8. Před uzavřením smlouvy č. hodnota vyplnila žalovaná opět zákaznickou kartu (prokázáno zákaznickou kartou). Žalovaná nyní uvedla, že má středoškolské vzdělání, pracuje jako prodavačka u zaměstnavatele právnická osoba, má pravidelný měsíční příjem 20.165 Kč, další čisté příjmy domácnosti měly činit 40.000 Kč. Žalovaná uvedla, že nově žije společně s rodiči, nemá vyživovací povinnost a odhadované měsíční výdaje činí 3.770 Kč a dále 2.984 Kč v podobě splátky předchozího úvěru. Dle zákaznické karty měla žalovaná uvedené údaje předchůdci žalobce doložit skrze pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu, nicméně žalobce soudu tyto listiny nepředložil a nedoložil ani jiné listiny prokazující tvrzení žalované 9. Dne 29. 4. 2024 právní předchůdce žalobce a žalobce uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek s účinností od 29. 4. 2024. Touto smlouvou byly na žalobce postoupena i obě výše jmenované pohledávky za žalovanou (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek včetně příloh). Žalobce oznámil žalované, že pohledávky byly postoupeny, dne 29. 4. 2024 (prokázáno oznámení včetně podacího lístku). Žalobce následně vyzval žalovanou k úhradě dlužných částek výzvou ze dne 29. 7. 2024, žalovaná však ani přes to dlužné částky neuhradila (prokázáno výzvou včetně podacího lístku).

10. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovanou jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

16. K prokázání skutečnosti, že předchůdce žalobce posoudil úvěruschopnost žalované, žalobce předložil vyplněné zákaznické karty žalované. Ačkoliv je v zákaznických kartách uvedeno, že předchůdce žalobce ověřoval příjmy žalované skrze pracovní smlouvy, výplatní pásky a potvrzení o příjmu, žalobce takové listiny ani přes výzvu soudu nedoložil. V zákaznických kartách není dále zmínka o tom, jakým způsobem předchůdce žalobce ověřoval tvrzené výdaje žalované, které se přitom na první pohled jeví jako nepřiměřené při srovnání s obvyklými měsíčními výdaji v dané době a místě.

17. Žalovaná v zákaznické kartě k první žádosti o úvěr uvedla, že bydlí v nájmu, nicméně jako své odhadované měsíční výdaje označila pouze částku 4.308 Kč. I s přihlédnutím k tomu, že žalovaná měla údajně sdílet domácnost s další osobou, má soud za to, že částka 4.308 Kč je nepřiměřeně nízká k pokrytí všech měsíčních výdajů žalované. Předchůdce žalobce měl za takové situace ověřit tvrzené výdaje žalované, nicméně ze zákaznické karty ani z jiných předložených listin nevyplývá, že by tento krok učinil.

18. V zákaznické kartě ke druhé žádosti o úvěru žalovaná uvedl, že žije s rodiči a o úvěr žádá za účelem nového bydlení. Jako své odhadované měsíční výdaje označila částku 3.770 Kč – ze zákaznické karty však opět nevyplývá, zda předchůdce žalobce tuto částku ověřoval i z jiných zdrojů či zda se pouze spokojil s tvrzením žalované. Žalovaná dále uvedla, že další čisté příjmy domácnosti činí 40.000 Kč, opět však není zřejmé, zda si předchůdce žalobce i tuto skutečnost ověřoval.

19. Ze zákaznických karet dále není zřejmé, zda a případně jakých způsobem předchůdce žalobce vyhodnotil některé z uvedených nebo souvisejících skutečností – např. jak probíhalo vyhodnocení otázky, zda bude žalovaná schopna splácet oba úvěry současně nebo zda předchůdce žalobce přihlédl k tomu, že žalovaná mohla být v době žádání o druhý úvěr ve zkušební době v rámci svého nového pracovního poměru. Žalobce i přes výzvu soudu neuvedl, jakým konkrétním způsobem zohlednil všechny uvedené informace od žalované, jak posoudil její příjmovou stránku oproti výdajové, jak vyhodnotil ostatní skutečnosti, které mohly ovlivnit schopnost žalované úvěr splácet a na základě kterých konkrétních skutečností dospěl k závěru, že je žalovaná schopna oba úvěry splácet. Věřitel má přitom s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet, přičemž součástí odborné péče věřitele je rovněž jeho obezřetnost, tzn. že se věřitel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit. Ve smyslu § 9 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

20. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že předchůdce žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalované dostatečně. Ačkoliv žalobce soudu předložil vyplněné zákaznické karty žalované, tvrzení uvedená v zákaznických kartách žádným způsobem nedoložil a ani neuvedl, jak předchůdce žalobce vyhodnotil tato tvrzení. Nedoložené skutečnosti tak zůstávají pouze obecným tvrzením, ze kterého soud nemůže při svém hodnocení relevantně vycházet. Soud má proto za to, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jeho předchůdce dostatečně posuzoval úvěruschopnost žalované před poskytnutím výše uvedených úvěrů, čímž nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel.

21. Pokud tedy byly následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem uzavřeny úvěrové smlouvy, jsou tyto smlouvy neplatné ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 39 o. z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

22. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv podporuje i skutečnost, že ve smlouvě byly sjednány nepřiměřené smluvní podmínky ve vztahu k úročení poskytnutého úvěru, což samo o sobě zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Žalovaná se zavázala uhradit předchůdci žalobce zpět úvěr navýšený o úroky, poplatky a další náklady, jejichž výše dosahovala dle sjednané RSPN 67,52 % a 139,47 % z jistiny. Soud k tomuto uvádí, že v daném případě se sice jednalo o nebankovní úvěr, nicméně nešlo o specifický úvěrový vztah, jakým je např. tzv. mikropůjčka na velmi krátkou dobu či jiný rizikový úvěr, u kterého by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Nejednalo se ani o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Soud má proto za to, že smluvní ujednání o smluvním úroku a RPSN je v rozporu ve smyslu § 588 o. z., jelikož zakládá významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaného.

23. Ze shora uvedených důvodů soud učinil závěr, že je nutné k uplatněným nárokům přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu, resp. co na něj bylo jako plnění z neplatného právního důvodu postoupeno. Soud tak od každé jistiny úvěru odečetl dosavadní splátky, které žalovaná prokazatelně uhradila – od jistiny prvního úvěru 25.000 Kč odečetl částečnou úhradu dluhu 6.000 Kč, na druhou jistinu úvěru 25.000 Kč žalovaná neuhradila nic. Žalované tak zbývá uhradit žalobci částku o celkové výši 44.000 Kč. Soud v daném rozsahu žalobě vyhověl (výrok I.).

24. Jelikož soud uzavřel, že uzavřené smlouvy byly od počátku neplatné a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila, pak ostatní nároky představující úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu. Soud proto dané nároky zamítl (výrok II.).

25. Soud zamítl i nárok žalobce na zaplacení zákonného úrok z prodlení s vrácením částky, o kterou se žalovaná bezdůvodně obohatila. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, a to s ohledem na míru úspěchu žalobce v řízení. Neúspěch žalobce v řízení (tj. částka celkem 44.687,55 Kč včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku) převyšuje úspěch žalobce v řízení (tj. částku 44.000 Kč). Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný, a rozdíl absolutních hodnot těchto částek představuje míru, jíž by se měl žalobce podílet na nákladech řízení žalovaného. Jelikož však u žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že náhrada nákladů řízení nenáleží žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to u Městského soudu v Brně. O odvolání bude následně rozhodovat Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.